Anna Zonová předkládá v knize Lorenz, zrady antiutopický příběh jednoho vzestupu a následného pádu. Tento příběh je sice zakotven v konkrétních historických a kulturních souvislostech, ale autorka se zároveň jeho prostřednictvím pokouší o obecnější úvahu nad otázkou vládnutí, moci a schopnosti vmanipulovat sebe sama do bezmezné a okázale hloupé představy o vlastní neomylnosti.
AZ
Anna Zonová
Nikomu jsem o mém věznění nevyprávěla. Propustili mě po polovině trestu. Za slušné chování, jak se to dělává. Nežádala jsem o žádné úlevy, to Albín. Asi ho již unavovalo dojíždět za mnou v návštěvní dny. Dokonce mi do vězení psal dopisy. Podezřívám ho, že se pod vytištěné stránky pouze podepisoval a ani je nediktoval. To, že objednal úklidovou firmu, mohla vymyslet jeho sekretářka sama.
Zonová i ve své poslední próze zůstává věrna svému stylu vyprávění a práce s postavami. Jejich charakteristiku nechává vyvstávat v krátkých monologických pasážích, skládajících v sledu retrospektiv jednoduchou fabuli. Je typické, že jednotliví vypravěči jsou do jisté míry nespolehliví – jejich představy o sobě a své společenské roli musí čtenář konfrontovat s vlastní soustavou hodnot.
Anna Zonová (*1962) se narodila v Nižném Komárniku, vystudovala stavební fakultu v Brně. Působila jako kurátorka výstav a výtvarná kritička. Vydala tři knihy: sbírku povídek Červené botičky (Petrov 2001), román Za trest a za odměnu (Torst 2004) a novelu Boty a značky (Torst 2007).
Za příjemné překvapení české literární tvorby se dá bez nadsázky označit román Anny Zonové Za trest a za odměnu. Na úvod pouze připomeňme, že je to druhé prozaické dílo této autorky – po knize povídek Červené botičky, vydané v roce 2001.
