Znalce Ajvazovy tvorby Tyrkysový orel ničím nepřekvapí; fanoušky naplnění takřka všech jeho autorských konstant určitě potěší. Texty nespoutané ničím, snad jen velmi široce pojatou „logikou příběhu“ (a i v tomto bodě by leckdo polemizoval), jsou přehlídkou uvolněné, dlouhodobě kultivované autorské imaginace a zároveň ukázkou jaksi krajních možností psaní, vztahujícího se k reálnému světu jen minimálně.

Michal Ajvaz i ve svém nejnovějším románu důmyslně a s neuvěřitelnou fantazií komponuje síť na sebe navazujících, křížících se a vzájemně se ovlivňujících příběhů. Opět vytváří intertextové vazby mezi jednotlivými fikčními rovinami textu a navíc včleňuje do knihy další autorský text, jehož dialogy jsou vedeny v yggurštině – neznámém a nesrozumitelném jazyce, který Ajvaz pro tento účel vytvořil.

Náhodné setkání dvou nikam nepospíchajících u stolku pobřežní restaurace v jedné malé krétské vesničce nabízí příležitost k vyprávění. Mladý muž, který si k vypravěči Cesty na jih přisedá, tak po dobu několika večerů zpřítomňuje zažité události, dojde ale i na příběhy, které psali či vykládali hrdinové jeho vyprávění.

„Za úsvitu se objevilo město ze světlého betonu, táhnoucí se do daleka po pobřeží; chtěl jsem jít vzbudit Kristýnu, ale objevila se sama. Usmála se na mne a začala se mě vyptávat, jak se dostaneme z Iraklionu do Chanie.

Cesta na jih, nový román Michala Ajvaze, je knihou o šťastném prázdnu, z kterého se rodí příběhy, vyprávěním o vyprávění. Obsahuje množství sebevysvětlujících prvků, a tak je stejně příkladem tohoto šťastného prázdna jako jeho obhajobou.