Bukovská, Lenka

Bukovská, Lenka

rozhovor překlad

O špičkové izraelské literatuře, ale třeba i o tom, jak důležité je mít dobrého redaktora nebo jak se překládá v tandemu, vypráví hebraistka Lenka Bukovská v dalším rozhovoru z cyklu o překládání.

Izraelská literatura je bohatá na silné příběhy

Lenka Bukovská vystudovala hebraistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Už od studií se věnuje překládání moderní izraelské beletrie a dramatiky a výuce moderní hebrejštiny. Spoluzaložila a několik let provozovala jazykovou školu zaměřenou na výuku moderní hebrejštiny, pod její hlavičkou pořádala také cykly přednášek orientovaných na současnou izraelskou kulturu a společnost.

Samostatně či ve spolupráci s Marianou Fisher přeložila například knihy Amose Oze, Davida Grossmana, Jišaje Sarida či české rodačky Ruth Bondyové. Věnuje se také překladům knih pro děti a mládež (Uri Orlev, Jael Biranová, Tamar Meirová) a překladům filmových a divadelních titulků. Překládá hry předního izraelského dramatika Chanocha Levina, kterému se také věnovala ve své diplomové práci. Příležitostně překládá i z angličtiny.

V roce 2013 získala (spolu s Marianou Fisher) výroční cenu Mladé fronty za překlad Grossmanova románu Žena prchá před zprávou. V tomtéž roce byl její překlad románu Uriho Orleva Ostrov v Ptačí ulici oceněn Zlatou stuhou.

iLiteratura: Jak se žije překladatelům z malých jazyků na volné noze v Česku?
Lenka Bukovská: Mám dojem, že život překladatelů z malých jazyků se příliš neliší od těch, co překládají z „velkých“. O práci nemám nouzi, ale honoráře za umělecký překlad bohužel nejsou tak vysoké, aby se tím člověk mohl uživit a nepřivydělávat si jinde. Je potřeba mít k překládání ještě další práci – já dělám korektury, trochu rediguji, a než jsem šla na rodičovskou dovolenou, věnovala jsem se výuce moderní hebrejštiny. Teď horko těžko stíhám překládat, ale po rodičovské se nejspíš k výuce v nějaké formě vrátím.

iLiteratura: Co vás přivedlo ke studiu hebrejštiny?
Lenka Bukovská: Trochu závidím kolegům se židovskými předky, protože na tuhle otázku mají vždycky po ruce jasnou a stručnou odpověď. Mě ke studiu hebrejštiny přivedly nejspíš takové romantické představy dospívající dívky. V osmé třídě a v prváku na gymnáziu jsem zatoužila začít se učit nějaký méně obvyklý jazyk. V té době jsem si pořád něco četla o staré Praze, prolézala Staré Město, chodila si číst na židovský hřbitov, hltala Meyrinka (především Golema, samozřejmě). Z toho tak nějak vyplynulo, že se budu učit hebrejštinu. Zpočátku jsem si tedy myslela, že ze mě jednou bude kabalistka, ale řekla jsem si, že se nejprve vrhnu na moderní jazyk a až potom se ponořím do studia staré hebrejštiny a mystických spisů. A po pár lekcích v jazykové škole jsem na tu kabalistickou kariéru nějak pozapomněla.

iLiteratura: Jak a kdy jste začala s překládáním? Pamatujete si na svou první přeloženou knihu?
Lenka Bukovská: Začala jsem ještě během studia hebraistiky. Mým prvním překladem byla kniha Amose Oze Až do smrti. Tahle knížka sehrála v mé rodící se překladatelské kariéře důležitou roli hned z několika důvodů – byla to naše první spolupráce s Marianou Fisher, se kterou jsme pak přeložily řadu dalších titulů. Zároveň jsem měla to neskutečné štěstí, že prvním redaktorem, s nímž jsem coby překladatelka-začátečnice mohla pracovat, byl Milan Macháček, neskutečně nadaný, pečlivý a citlivý profesionál. Už bohužel není mezi námi a všem, kdo s ním někdy měli tu čest pracovat, hrozně schází. Moc důležitá pro mě v mých překladatelských začátcích byla vůbec celá spolupráce se zavedeným, spolehlivým a dobře fungujícím nakladatelstvím, jakým je Paseka.

iLiteratura: Co vás přivedlo k překládání?
Lenka Bukovská: Vždycky jsem ráda a hodně četla. Když text dobře neplynul, hrozně mě to rušilo, někdy až do té míry, že jsem knížku prostě musela odložit. Nejspíš tak jsem si uvědomila, že kvalita překladů může být skutečně různá a že na ní záleží. Po gymnáziu jsem dva roky studovala tehdejší Institut základů vzdělanosti, kde byla fůra zajímavých kurzů a přednášek, mimo jiné překladatelský seminář. Vedl ho Zdeněk Hofmann, filozof a nadšenec do fantasy, a dával nám překládat různé zajímavé špeky, od Tolkiena po Eddingse. Tam jsem zjistila, že mě překládání hrozně baví a taky že mi asi docela jde.

Během studia hebraistiky jsem se celkem rychle zaměřila hlavně na moderní hebrejštinu a nějak přirozeně vyplynulo, že bych se nejraději věnovala překladu a jazykové výuce. S obojím jsem začala už na škole a v obojím jsem se myslím našla.

Rozhodnutí začít překládat také výrazně napomohla docentka Jiřina Šedinová, která na hebraistice vedla překladatelské semináře, motivovala nás a podporovala. Mně s Marianou Fisher pak zprostředkovala spolupráci s Pasekou, kde nám svěřili výše zmíněnou Ozovu knížku. Za to, že nám nabídla pomocnou ruku a uvedla nás tak do překladatelského světa, jsem Jiřině dodneška moc vděčná.

iLiteratura: Jak překládání ve dvojici s Marianou Fisher probíhá?
Lenka Bukovská: S Marianou jsme se začaly kamarádit i spolupracovat už na škole. Zjistily jsme, že máme podobný jazykový vkus i cit, že nám to spolu klape a vzájemně se inspirujeme. Když se nás někdo ptá, jak vypadá naše spolupráce v praxi, z legrace říkáme, že jedna překládá liché věty a druhá sudé a nakonec to spojíme. Ve skutečnosti ten postup vypadá zhruba tak, že si text rozdělíme na nějaké logické celky, každá svou část přeložíme „nahrubo“ a pak už překlad ladíme společně. Míra demokracie se liší knihu od knihy. Někdy je to vyrovnané, jindy má jedna z nás hlavní slovo a dává překladu konečnou podobu. To všechno probíhá přes Skype a Google Docs mezi Prahou a Floridou, takže si jedna z nás musí přivstat nebo vydržet vzhůru. Někdy je to náročné, ale zároveň je to velká zábava (třeba když si společně lámeme hlavu nad nějakým oříškem nebo když handlujeme, kdo komu povolí které slovo a co za to získá na oplátku). Dává to jinak osamělé překladatelské práci trochu jiný rozměr.

iLiteratura: Je pro fungující překladatelský tandem důležité, aby si lidé sedli i lidsky? Nebo je možné překládat i s člověkem, se kterým byste jinak na kafe nešla, protože je to prostě „práce“?
Lenka Bukovská: Myslím, že překladatelé v tandemu musí skutečně souznít na mnoha rovinách, té profesní i té lidské. Umím si představit, že bych zvládla přeložit jednu knihu i s někým, kdo by mi lidsky nebo jazykově úplně neseděl, ale dlouhodobě bych takhle spolupracovat nedokázala. A asi by to ani nebylo ku prospěchu věci. Nehledě na praktickou stránku – literární překlad je celkem špatně placený a přenechat půlku honoráře někomu, s kým se vám špatně pracuje, to by si asi každý rozmyslel.

iLiteratura: Je překládání umění, nebo řemeslo? Co je kromě znalosti jazyka potřeba? Je nějaká vlastnost pro překladatele charakteristická či nezbytná?
Lenka Bukovská: Myslím, že je v tom od obojího trochu. S praxí určitě roste „řemeslná zručnost“, která je rozhodně důležitá, ale jen s ní si nevystačíte. Řekla bych, že na překládání musí mít člověk jistý talent, stejně jako na mnoho jiných věcí. Pokud je překladatel jen řemeslník, na překladu se to pozná. Něco tam zkrátka chybí a trochu to drhne.

A k těm vlastnostem – určitě je potřeba trpělivost, překlad se musí takříkajíc vysedět. Kreativita a odvaha při hledání řešení. Ale taky uměřenost, aby člověk dokázal sám sebe usměrnit a nebyl zas kreativní přespříliš a na úkor autora. A pečlivost, i když to zní trochu sucharsky.

iLiteratura: Co nám, Středoevropanům, může izraelská literatura dát? Současná mladá generace nemá přímou zkušenost s válečným konfliktem, je téměř ateistická a ani se nemusí vypořádávat s takovými traumaty minulosti, jako byl holocaust…
Lenka Bukovská: Je pravda, že téma holocaustu a traumatu z něj se tak či onak objevuje v celé řadě izraelských literárních děl, často třeba jenom někde v podtextu nebo v zadním plánu, v motivacích hrdinů… Ale myslím, že to téma ani pro dnešní mladou generaci u nás není nijak exotické ani málo přitažlivé. Náboženství, respektive víra u řady předních izraelských spisovatelů zase tak velkou roli nehraje, mnozí z nich jsou sami ateisti.

Izraelská literatura, stejně jako život v Izraeli, je myslím bohatá na silné příběhy, tragické, tragikomické a třeba až absurdní. Mnoho spisovatelů dovede ty příběhy zpracovat poutavě, vynalézavě, vytříbeným jazykem i stylem.

iLiteratura: Mnoha lidem může připadat izraelská literatura dost vzdálená. Oprávněně?
Lenka Bukovská: Izraelská literatura myslím není nijak zvlášť vzdálená té evropské. Velká část izraelských autorů má evropské kořeny, znají evropskou literaturu a čerpají z ní. Kulisy a prostředí jejich děl mohou sice působit trochu exoticky, ale témata, která autoři řeší, jsou často velice univerzální a blízká i českému čtenáři. Teď čtu třeba výbornou knihu mladé izraelské spisovatelky Ajelet Gundar-Gošenové Lvi se probouzejí (česky vyjde na podzim). Je to příběh dobře situovaného izraelského neurochirurga, který nedopatřením srazí autem afrického přistěhovalce a od nehody ujede. Vdova po Afričanovi si lékaře najde a přinutí ho tajně po nocích poskytovat péči chudým přistěhovalcům. Kulisy jsou izraelské, ale morální dilemata a vnitřní pochody hrdinů jsou srozumitelné všem. A tohle platí o většině izraelských spisovatelů.

iLiteratura: Kterého z autorů, případně kterou knihu vydanou v českém překladu byste doporučila někomu, kdo izraelskou literaturu vůbec nezná, k prvnímu seznámení?
Lenka Bukovská: Kromě knih svého oblíbeného Davida Grossmana bych náročnějšímu čtenáři doporučila Milence od Avrahama B. Jehošuy, to je skvělý román. A za přečtení určitě stojí Jidáš od Amose Oze, má podmanivou atmosféru a najdete v ní celkem neotřelou intepretaci novozákonního příběhu. V poslední době mě zaujala Osada na pahorku od Asafa Gavrona– nepříliš lichotivý pohled na život v židovských osadách na Západním břehu. Nebo Druhá osoba singuláru – výborně napsaný, napínavý román s téměř detektivní zápletkou, který líčí, jak se v zemi žije izraelským Arabům – sám autor Sajjid Kašua je izraelský Arab. Výtečné jsou absurdní povídky Etgara Kereta, třeba sbírka Najednou někdo klepe na dveře. A větším dětem bych dala přečíst Ostrov v Ptačí ulici od Uriho Orleva – je to taková variace na Robinsona Crusoea v prostředí varšavského ghetta. Řekla bych, že většina toho, co z izraelské literatury v českém nebo slovenském překladu vychází, patří ke špičce.

iLiteratura: Překládáte z hebrejštiny, což obnáší i přepis z jiného jazyka. Co je těžší – vypořádat se s jazykem, nebo s písmem?
Lenka Bukovská: Asi nejtěžší je vypořádat se s různými jazykovými i kulturními specifiky. Třeba když vaše postava – současný Izraelec – úplně běžně zakleje. Jak to převést, aby to znělo přirozeně, nebylo to vulgárnější než originál a zároveň to neodkazovalo ke křesťanství? Těžko může v rozčilení vykřiknout „šmarjá“ nebo „krucifix“. S takovými drobnostmi si člověk občas užije dost legrace. Potíže bývají také třeba s vykáním a tykáním, které hebrejština, kde se na vykání moc nehraje, cítí o dost jinak než čeština. Hebrejština je oproti češtině taky mnohem hutnější a úspornější, a než vyhmátnete, jak styl textu věrně převést a tuhle úspornost udržet, může to dát někdy trochu zabrat.

iLiteratura: Hodně překladatelů je raději, když redaktor zároveň ovládá i jazyk originálu. Jak je to ale v případě hebrejštiny? Takový redaktor se asi hledá dost těžko. Myslíte na to třeba při překládání, jste například pečlivější, protože víte, že faktické chyby po vás nikdo „nevychytá“?
Lenka Bukovská: Znalost hebrejštiny je pro mě u redaktora spíš takový bonus, hrozně užitečný samozřejmě. Teď se mi třeba výborně spolupracovalo s kolegyní a kamarádkou hebraistkou Magdalenou Křížovou na nejnovější knížce Davida Grossmana. A doufám, že tahle spolupráce bude pokračovat, protože mít někoho, kdo umí hebrejsky a zároveň je skvělý redaktor, je senzace.

Nejdůležitější mi ale připadá mít prostě dobrého redaktora. Všechny překlady Amose Oze mi například redigoval fantastický Milan Macháček, a přestože text redigoval přes angličtinu, neměnila bych. Ten pohled zvenku představoval někdy naopak výhodu, upozorňoval na věci, které by hebrejštinář možná přešel.

Pokud jde o pečlivost, myslím, že pečlivá jsem pořád stejně nehledě na to, jestli redaktor umí nebo neumí hebrejsky. Rozhodně ale zpozorním v případě, že text dostanu zpátky s minimem redakčních zásahů. To hned začnu být podezřívavá, čtu ho znovu o to pečlivěji a ještě dost věcí měním, z čehož redaktor občas šílí. Ale zkrátka mi to nedá.

iLiteratura: Občas mají autoři v knihách více či méně chyb. Překladatel pak stojí před otázkou, zda tyto chyby opravovat, nebo ne. Opravujete autory, konzultujete s nimi i jiné nejasnosti při překladu?
Lenka Bukovská: To záleží na typu chyby. Někdy opravuji i bez konzultace (pokud je to nějaká faktická chyba, třeba v letopočtu), ale u složitějších chyb je rozhodně dobré oslovit autora. Někdy je rád, že jste chybu odhalili, někdy si třeba ani nepamatuje, co a jak tím přesně myslel. Ale vesměs se v knížkách, které jsem překládala, moc chyb nenašlo.

Občas se mi taky stává, že jako překladatelka načapám autora, že „mlátí prázdnou slámu“. Některá věta může na první čtení znít dobře, ale když ji při překladu rozeberete na součástky, zjistíte, že vlastně nedává příliš smysl. Pak nastane dilema, jestli jí nějaký smysl máte dodávat (což se člověku někdy hrozně chce), nebo to nechat být (což nakonec zpravidla udělá).

iLiteratura: Máte nějaké překladatelské rituály?
Lenka Bukovská: Jsem nomád, přesouvám se s počítačem po bytě i po světě, pracuju doma, v knihovně, v kavárně, v parku, na chalupách celého příbuzenstva i kamarádů, ve vlaku… Potřebuju jen židli (stůl se hodí, ale obejdu se i bez něj), hodně kafe a klid (v nouzi poslouží sluchátka a zvuk deště ze stránky Rainymood). Baví mě odškrtávat si v tabulce přeložené stránky, abych viděla, jak mi to jde od ruky. Ve fázi, kdy už čtu a upravuju překlad na papíře, si jednou za pár stránek namaluju do růžku hrnek kafe, kousek čokolády nebo nějakou jinou odměnu, ke které mám dojít. A pak stejně fixluju a to kafe a čokoládu si dám dřív.

iLiteratura: Vedle knih překládáte také divadelní hry. Přistupujete k divadelním hrám jinak? Myslíte třeba při překládání hry na herce, aby se jim věty ve vašem překladu dobře říkaly?
Lenka Bukovská: Rozhodně je potřeba myslet jak na herce, tak na diváka. Překlad divadelní hry je zvláštní a pro mě dost zábavná disciplína. Repliky musí jít hercům takzvaně přes pusu, musí znít přirozeně, zároveň musí být skutečně jasné a srozumitelné na první poslech. Divák má na zpracování vnímaného mnohem míň času než čtenář a vnímání mluveného a čteného slova se liší, na to je dobré při práci myslet. Hodně mi pomáhá přehrávat si hry nahlas, což ostatně často dělám i u dialogů v próze. Na překládání her je lákavá i možnost vidět své dílo „v akci“. Pozorovat čtenáře, jak čte váš překlad, se vám poštěstí málokdy. V divadle vlastní překlad slyšíte nahlas, můžete sledovat reakce diváků a také to, jak se hercům s „vaším“ textem pracuje, to je hrozně zajímavé (a taky trochu strašidelné).

iLiteratura: Jaké to je, když vidíte herce říkat věty, které jste jim v podstatě do úst dala vy? Máte třeba při překládání svou představu o postavách, o způsobu řeči nebo o intonaci, která se pak na jevišti ne vždycky shoduje?
Lenka Bukovská: Nějakou představu mám, ale snažím se zůstat otevřená, je hrozně zajímavé vidět, jak postavu či repliku herec nebo režisér uchopí. Text je jenom jedna ze složek, které inscenaci tvoří. Je to materiál, který musí divadelníci nějak zpracovat. Takže ve mně vždycky převažuje spíš zvědavost než nějaké přání, aby inscenace dostála mým představám. Byla jsem třeba úplně unesená z Aloise Švehlíka v Levinových Strastech života v Národním divadle, měla jsem pocit, že všechny ty repliky znějí v jeho podání mnohem líp, než jak jsem je přeložila. A hrozně mě bavil Hanuš Bor, který nedávno načetl pro Český rozhlas Grossmanovu knihu Přijde kůň do baru. Je to vlastně jeden dlouhý stand-up výstup, takže v podstatě divadelní text. Ze začátku mě svou interpretací hlavního hrdiny zaskočil, ale po chvilce mi došlo, jak je vlastně skvělý a že to já jsem se zasekla u vlastní představy.

iLiteratura: Který z vámi přeložených autorů je vám osobně nejbližší? Máte nějakého vysněného autora, jenž u nás třeba ještě nevyšel?
Lenka Bukovská: Nejbližší je mi David Grossman, mám ráda jeho jazyk, baví mě jeho nelineární styl vyprávění, to, jak nechává čtenáře loupat příběh jako cibuli, domýšlet si. A blízcí jsou mi i jeho hrdinové – děti na prahu dospívání, které se nějak vymykají, nezapadají, hledají si vlastní neotřelé a vynalézavé způsoby, jak žít ve světě, který jim moc nerozumí a nevychází jim vstříc. Grossmanovy knížky ve mně doznívají ještě dlouho po dočtení. A stejně na mě působí i každé setkání s jejich autorem. A vysněný autor, kterého bych ráda více překládala, je přední izraelský dramatik Chanoch Levin. Jeho hry a texty jsou nesmírně vtipné, tragikomické, Levin má strohou a zároveň neskutečně poetickou hebrejštinu a černý humor blízký tomu českému. Levinovým hrám by to na českých jevištích moc slušelo, ale zatím tu ještě není moc známý a jeho her je přeloženo jen pár. Mám v plánu s tím něco udělat, jen ten čas mi chybí.

 

Petra Diestlerová: Překladatel by měl být introvert, extrovert by se z toho zbláznil
Zuzana Li: Nedělat z Číňanů mimozemšťany 
Robert Novotný: Redaktor musí být pro překladatele především partner, ale nesmlouvavý
Roman Tilcer: Brát se jako autorův hluboce podřízený služebník není nejlepší přístup
Stanislav Rubáš (ed.): Slovo za slovem

© Marie Hajdová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2446x

Inzerce