Tvář ve věku virtuálních světů a plastických operací
Gilman, Sander L.: Making the body beautiful

Tvář ve věku virtuálních světů a plastických operací

Roku 2000, tedy záměrně jakoby na začátku „nového věku“, vyšel v Německu sborník prací s programovým názvem Žít bez zrcadla. Autor první, stejnojmenné stati, kulturní antropolog zaměřující se na nová média Manfred Fassler, v ní prorokuje příchod nového mediálního věku, který přinese zánik „institucionalizované identity“.

Roku 2000, tedy záměrně jakoby na začátku „nového věku“, vyšel v Německu sborník prací s programovým názvem Žít bez zrcadla. Autor první, stejnojmenné stati, kulturní antropolog zaměřující se na nová média Manfred Fassler, v ní prorokuje příchod nového mediálního věku, který přinese zánik „institucionalizované identity“. Zrcadlo se v této éře stává něčím nepotřebným, protože vzhledem k tomu, na jaké vzdálenosti se dnes komunikuje, lidský obličej podle něj zcela „zcela ztratil svoji důležitost“. Opravdu se ale tato část těla, které si na druhých zpravidla nejvíce všímáme a podle níž je identifikujeme, stává zcela zbytnou či zaměnitelnou?

Identita na kliknutí myši

Fasslerovo tvrzení je samozřejmě velmi extrémní i v kontextu digitálních světů: právě internet dnes umožnuje při telefonování svého komunikačního partnera sledovat v přímém přenosu, anebo být svědkem striptýzu „live“ (i když tam pak jde spíše o jiné části těla). Jak uvádí informační specialista a analytik Jakub Štogr, také do prostředí virtuálních prostorů, jako je Second life, celebrity (a nejen ony) kopírují samy sebe, aby si tak dělaly reklamu či se prostě zviditelňovaly. Mnohem častější ovšem je to, že ve virtuálním prostoru lidský dvojník (avatar) ve shodě s Fasslerovou tezí vypadá zcela jinak než jeho předobraz v reálném světě, a jeho podobu je navíc možné jedním kliknutím myši libovolně měnit, nasazovat si stále nové a nové (třeba i zvířecí) tváře - masky.

I ve skutečném světě ovšem, jak tvrdí český překlad knihy sociologa Ervinga Goffmana, „všichni hrajeme divadlo“. Metaforicky se také říká, že v různých prostředích musíme nasazovat různé škrabošky, nebo si přímo vyměňovat, svlékat a zase navlékat různé tváře. Už na počátku 20. století přitom mnozí autoři psali o tváři jako o něčem, co jejich „majitelům“ připadá jako cosi odložitelného a zaměnitelného, citujme například Rozjímání od F. Kafky: „Jen někdy večer, když přijdou pozdě z nějaké slavnosti, připadá jim v zrcadle obnošená, napuchlá, uprášená, všemi okoukaná, že už ji lze sotva dál nosit“. Další pražský německý spisovatel, R. M. Rilke, zase v Zápiscích Malta Lauridse Brigga konstatuje: „Je spousta lidí, ale mnohem víc tváří, protože každý jich vlastní několik. Lidé si nasazují nepříjemně rychle své tváře, jednu za druhou, a brzy je obnosí“. Jak píše literární vědec Josef Vojvodík, tvář jako maska a šaty jako převlek patří ke klíčovým topoi literatury moderny a nacházíme je u mnoha dalších autorů: Hofmannsthala, Schnitzlera, R. Weinera a dalších.

Přitom už hlavní hrdina Wildova Obrazu Doriana Graye usiloval o to, aby se zbavil své aktuální tváře a získal jinou, dosud nepoznamenanou jeho hříchy, která by odpovídala jeho podobě zamlada. Jeho „skutečnou“ tvář naopak ukazuje magický obraz, který nazývá „zrcadlem duše“, ten plně odráží neblahý způsob, jakým celý život utvářel svůj špatný charakter. To, že lidská tvář nějak „odráží“ lidské nitro, že se do ní promítají zkušenosti svého „vlastníka“, či spíše toho, koho tvář představuje, je v souladu s prastarou lidskou zkušeností, kterou již kdysi vyjádřil Konfucius: dítě za svoji tvář nemůže, dospělý je ale za svůj zevnějšek plně odpovědný. Podle Goetha je přitom onou hranicí, od kdy jsme za svoji tvář zodpovědní, věk třiceti let (podle G. Orwella až padesát).

Zloduch s nízkým čelem

Dějiny fyziognomiky, jak píše U. Eco, této „pseudovědy“, která spojovala rysy obličeje (a dalších částí těla) s povahou a morálními vlastnostmi jedince, jsou dlouhé. Již Aristoteles tvrdil, že velké končetiny u lva jsou vnější známkou jeho odvahy, stejně jako člověk s velkými chodidly musí být zákonitě odvážný. Vzestup této disciplíny je pak spojen se jmény Johanna LavateraCesara Lombrosa a se vznikem frenologie, jež se zaměřovala na zkoumání lidské lebky, jejíž tvar a výdutě měly u každého prozrazovat velikost a kvalitu jeho mozku. Eco přitom s oblibou a opakovaně cituje sarkastický výrok F. Hegela: „přírodní frenologie se domnívá nejen to, že prozíravý člověk by měl mít za ušima výčnělek velký jako pěst, ale také že nevěrná žena má údajně výrůstky na čele, ovšem ne na svém vlastním, ale na čele svého zákonného manžela“. Fyziognomika podle Eca představuje důležitou kapitolu v dějinách ošklivosti (jak píše ve stejnojmenné knize Dějiny ošklivosti) - „nepředstavitelných vrcholů“ přitom podle něj v průběhu staletí dosáhlo ztotožnění ošklivosti s ničemností při rozboru domnělých rysů židovské rasy, čímž se fyziognomie ve 20. století silně zdiskreditovala. Ve své studii Jazyk tváře Eco uvádí četné příklady užití fyziognomiky v krásné literatuře, zdůrazňuje ovšem, že i v romantické literatuře 19. století nás sice mnohý vypravěč přesvědčuje o tom, že zloduch má nutně nízké čelo a sveřepý výraz, ale tentýž autor současně rád vykresluje ďábelské hrdiny/ky s tváří anděla. Podle Eca totiž na jedné straně instinktivně spojujeme duši a tvář, na straně druhé máme sklon, „do značné míry katolický“, vidět v kráse masku ďábla.

Fyziognomika je obecně (nejen U. Ecem) brána za pseudovědu. Jeden z českých autorů, kteří podobné myšlenky dosud hájí, je paradoxně katolický novotomistický teolog Tomáš Bahounek. Ten ve své knize Krása a umění Božího lidu: úvod do teorie krásy a umění píše: „mravní dobrota člověka se projevuje navenek v jeho kráse; vnitřek prosvítá ve vnějšku a dává se poznat jeho prostřednictvím“. Bahounek má přitom v této oblasti dokonale jasno. Kupříkladu „pokud jde o tvar úst mravně ctnostného jedince, lze vysledovat z obrazů, zachycujících tvář Kristovu a tváře svatých, následující pravidelnosti: linie horního rtu úst má tvar dokonale souměrně vyvážené křivky“. Oproti tomu ztvárnění Buddhy podle autora odrazují celkovou disharmonií a disproporcí. Linie jeho rtů vyjadřují „marné, nesmyslné napětí, samoúčelnou bolest a utrpení, podobně jako tvář ďáblova“. Teologův text přitom vyniká pečlivostí - autor v něm uvádí 130 různých příkladů, kdy beletristé povahu svých postav charakterizovali prostřednictvím jejich vnějšího vzhledu - Ecův příklad ďábla v andělském těle ovšem, pro zamezení komplikacím v jeho přehledně uspořádaném systému, v Bahounkově seznamu pochopitelně nenajdeme. Další český zastánce myšlenky fyziognomie, ovšem zdaleka ne v takové fundamentalistické a extremistické podobě, je Stanislav Komárek. I podle něj je lidská tvář formována po léta převažujícími emocemi a tudíž si za ni „můžeme“. Komárek přitom vychází z díla švýcarského biologa a filozofa Adolfa Portmanna, podle něhož je sebeprezentace živého organismu stejně integrální součástí jeho bytí jako třeba rozmnožování a látková výměna. Tato sebeprezentace se podle něj děje exponováním tzv. vlastního jevu, což je souhrn všech optických, akustických, olfaktorických a dalších vjemů, je to zvnějšnění niternosti, souhrnu všech skrytých a přímému vnímání nepřístupných aspektů organismu. A podobně také lidská tvář prozrazuje niternost jednotlivce - ne nadarmo Komárek rád opakuje, že některé věci kupodivu jsou opravdu takové, jak vypadají. Komárek je také jedním z autorů, kteří přispěli do právě vydaného sborníku Lidský obličej. Vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd. V něm je dědictví fyziognomiky do jisté míry rehabilitováno - podle autorů se v tváři odráží genetická jedinečnost, socializační proces i „dlouhodobé vlastní zkušenosti, životní názory a postoje“.

Vraťme se ovšem nyní k Dorianu Grayovi: Wilde se v románu zabývá především otázkami lidské morálky a svědomí, dobra a zla, viny a trestu, kterému nakonec nikdo neujde. Přítomnost magického obrazu - zrcadla, odrážejícího hrdinovu aktuální podobu (zatímco sám hrdina nestárne), řadí jeho dílo do fantastické literatury. Jak už jsem ale naznačil, je možné příběh Doriana Graye převyprávět také úplně jinak: jako pokus o znovuzíská(vá)ní mladistvé tváře, tváře nepoznamenané vráskami, stárnutím (a zločiny). Ovšem to, co bylo v době Oscara Wilda pouhá science fiction, se dnes v určitém smyslu stává realitou - prostřednictvím plastických operací.

Plastických operací na celém světě stále přibývá. Jejich velká část se ovšem týká léčby lidí, jejichž obličej byl znetvořen následkem vrozené vady či nějakého úrazu. Účinek takové události na psychiku člověka popisuje třeba text, který cituje už zmíněný sociolog Erving Goffman ve své knize Stigma. Žena, jíž úraz zohyzdil obličej, se s tímto drastickým zásahem do své fyzické i psychické integrity jen těžko vyrovnává: „Když jsem konečně vstala a naučila se znovu chodit, vzala jsem jednoho dne do ruky kapesní zrcátko… Nevyšel ze mne ale žádný zvuk, žádný výkřik. Ten člověk v zrcadle, to jsem prostě nemohla být já. Uvnitř jsem se cítila jako zdravá, normální, šťastná - rozhodně ne jako ta v zrcadle. Stále znovu jsem zapomínala na to, co jsem viděla v zrcadle. Nedokázalo to proniknout do mé mysli a stát se mou nedílnou součástí. Měla jsem pocit, jako by to se mnou nemělo nic společného, byl to jen převlek. Každé z těchto setkání působilo jako rána do hlavy. Pokaždé jsem po nich zůstávala jako omámená, oněmělá a znecitlivělá, dokud mnou pomalu znovu neprostoupila moje vytrvalá a bytelná iluze osobního půvabu a byla jsem opět nepřipravená a zranitelná“. Kontrast mezi vnějškem (výrazem obličeje) a vnitřkem (psychikou) ani nemůže být větší, slavným předobrazem takovéhoto rozporu je samozřejmě postava Quasimoda stvořená Victorem Hugem. V takovýchto případech je jistě plastická operace nanejvýš žádoucí a pochopitelná, a Goffmanova hrdinka možná byla jednou z prvních, kteří zákrok podstoupili.

Narozen s tváří klauna

Plastický chirurg Karel Fahoun popisuje další příklady podobného rozporu mezi lidským zevnějškem a vnitřkem, dané už odnarození: „Mám zkušenosti se smutným výrazem, který může vyjadřovat depresi, ale i pohrdání, které nemusí být faktické, a to jsou svěšené ústní koutky. Operací lze tento nepříjemný výraz obličeje úspěšně trvale odstranit“. Podobné příklady popisují i někteří vývojoví psychologové. Kupříkladu Pavel Říčan ve své již klasické knize Cesta životem referuje o případech, kdy se dítě narodí kupříkladu s tváří klauna: ve svém okolí vyvolává reakce, jako kdyby nejen vypadalo, ale také se chovalo jako klaun a jako by skutečně od počátku bylo klaunem - a časem si také opravdu osvojí „roli“ klauna. Říčan připouští, že i člověk vypadající docela normálně, průměrně, si bezpochyby může sociálně polepšit, když mu upravíme fyziognomii tak, aby vypadal šťastný. Protože šťastní lidé jsou oblíbení. Kniha Lidský obličej ovšem uvádí i opačné případy: lidé, kteří na základě vzhledu působí důvěryhodně, mohou zjistit, že je díky tomu nikdo nepodezírá z podvodu, a tak se u nich může postupně vyvinout zcela opačné chování, než jaké by od nich ostatní na základě jejich vzhledu očekávali.

Buďme dokonalí

Člověk ovšem má zřejmě přirozenou schopnost zvnitřňovat role, které jsou mu dány zvnějšku; takže to, co je původně „vnucené“, se může stát „druhou přirozeností“, a tak ani paradoxní výrok W. Gombrowicze o tom, že někdo jednal s „hlubokou přirozeností svého pozérství“, vlastně není protismyslný ani nelogický. Jak si přitom pacienti zvykají na změnu své tváře, jak si ho přivlastňují? Podle K. Fahouna to v případě úspěšné operace proběhne kupodivu velmi rychle, u operace nosu proces osvojování nové tváře trvá řádově měsíc. A optické omlazení obličeje si podle něj „pacient přivlastní prakticky hned po odeznění operačního otoku, ale nejpozději také do měsíce“. V knihách o plastické chirurgii, které stojí napomezí mezi populárně-naučnou literaturou a propagačními materiály, jsou tyto operace pochopitelně líčeny v těch nejjasnějších barvách. Jedna pacientka se například v závěru knihy od Romana KufyR. Červinkové vyznává, že „jednoznačně největší proměna se odehrává v nitru člověka. Že nalezené sebevědomí dokáže s člověkem takové divy jsem nečekala. Dívám se dnes na svět jinýma očima, mnohem víc se usmívám, jsem otevřenější a na všechno mám dostatek sil.“ V úvodní kapitole publikace od Jana Slezáka autor píše, že ženy v minulosti „seděly před zrcadly a ptaly se: Je na světě někdo krásnější? Vždycky byl. Takže se s tím muselo začít něco dělat… Časem se vypracoval obor estetické chirurgie, který dává zrcadlu odpověď na otázku - kdo je nejkrásnější - TY! Buďme dokonalí, ale sví.“ V tomto textu autor pohádku asi záměrně (ovšem na úkor logiky) popletl, a to tím, že na místo pohádkového zrcadla se dostává sama „zázračná“ plastická chirurgie, jejíž vznik je zároveň povýšen na úroveň pohádkového happyendu.

Jak se nevrátit do vězení

Když byli nedávno v rámci pořadu Meteor osloveni dva čeští odborníci ohledně toho, jak odhadují obecný budoucí vývoj technologií a celé lidské společnosti, oba shodně odmítli spekulovat o technických inovacích, které se podle nich prostě předpovědět nedají. Co se zato podle nich předpovědět dá, to jsou otázky týkající se morálky a lidského chování, protože lidská povaha se v čase tolik nemění, a jako zdařilý příklad uvedli Orwellův román 1984. Připusťme, že o dalším plastickém i genetickém vylepšování tváří nemůžeme říci více, než že nás zřejmě čekají netušené možnosti výměny lidských tváří. Co ovšem pojmenovat (po vzoru Meteoru) můžeme je to, jak se dívají na budoucnost lidské tváře spisovatelé. Jak píše kulturní a literární historik Sander L. Gilman ve své knize s podtitulem Kulturní dějiny estetické chirurgie, i když stoupá počet lidí, kteří touží po zákroku estetického chirurga, díla „vysoké“ i „populární“ kultury stále tvrdošíjně zdůrazňují efemérnost „štěstí“, které lze díky takovým operacím získat, a v tomto smyslu podle Gilmana krásná literatura zůstává překvapivě „morální“. Autor přitom odkazuje spíše na „populární čtivo“, jako jsou i u nás přeložené knihy se slibnými názvy jako Život a lásky jedné ďáblice (Fay Weldonová) nebo Krása přináší smrt (Mary Higgins Clarková). Uvést je ovšem možné třeba i u nás slavný sci-fi román japonského spisovatele Kóbó Abeho Tvář toho druhého, v níž si hrdina po úrazu obličeje vyrobí vlastní masku, která ale změní celý jeho charakter, a on se na konci stává zločincem (či přesněji řečeno: maska vyvolá na světlo právě tento dosud skrytý aspekt jeho bytosti). Ale uveďme i výmluvný protipříklad z knihy Lidský obličej: podle statistik se lidé propuštění z vězení, kteří podstoupili plastickou operaci, do něj vracejí méně často než ti „nevylepšení“.

Demokratizace krásy či vítězství masek?

Je těžké rozhodnout, jestli jsou plastické a zvláště estetické operace chvályhodným pokusem o „demokratizaci“ krásy, nebo spíše procesem plíživého či stále otevřenějšího pronikání neživotných a umělých ideálů krásy do skutečných lidských těl, tedy vítězstvím prefabrikovaných masek nad živými tvářemi. Je obtížné stanovit hranici mezi tím, kdy operace skutečně pomůže člověku zakomplexovanému jen kvůli tomu, že mu narostl příliš velký nos, a tím, kdy chirurg vymaže z tváře „všechny dědičné znaky i stopy prožitého života“, čímž jedince v jistém smyslu zbaví jeho identity (jak to napsala Kristina ŽantovskáRespektu). I když jakékoli pokusy o dogmatické „kádrování“ lidských obličejů a povah po Bahounkově způsobu pokládám za směšné, přeci jen souhlasím s tím, že si za svoji tvář „můžeme“. Fassler se ovšem mýlí: i vlna estetických operací dokazuje, že na lidském obličeji stále záleží a že lidská tvář je stále významná - možná ale až příliš nato, aby si ji lidé nechávali „falšovat“1.

1. Slovy psychiatra Radkina Honzáka (z článku v časopisu Psychologie dnes): „krása vyzařuje zvnitřku, a ne z plastikou poničené tváře". zpět

Vladimír Blažek, Radek Trnka (editoři): Lidský obličej: vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd, Karolinum, Praha 2009.
Tomáš Bahounek: Krása a umění Božího lidu: úvod do teorie krásy a umění, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1992
Manfred Fassler (ed.): Ohne Spiegel leben. Sichtbarkeiten und posthumane Menschenbilder, München 2000.
Roman Kufa, Radka Červinková: Plastická chirurgie: krok za krokem, XYZ, Praha 2008.
Jan Slezák: Plastická chirurgie: praktický průvodce světem chirurgického zkrášlování těla, Alpress, Frýdek-Místek 2007

Studie

Spisovatel:

Kniha:

Sander L. Gilman: Making the body beautiful. A cultural history of aesthetic surgery. Princeton University Press, Princeton, 1999.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse