Češi a jejich komunismus
Mayer, Françoise: Češi a jejich komunismus

Češi a jejich komunismus

Vyrovnání s totalitní komunistickou minulostí je téma, které zajímá stále menší část společnosti. Jako by už „všechno“ nebo alespoň „skoro všechno“ bylo řečeno a veřejnost byla touto oblastí unavena a navíc zahlcena přibývajícími novějšími problémy.

Vyrovnání s totalitní komunistickou minulostí je téma, které zajímá stále menší část společnosti. Jako by už „všechno“ nebo alespoň „skoro všechno“ bylo řečeno a veřejnost byla touto oblastí unavena a navíc zahlcena přibývajícími novějšími problémy.

Existuje přitom celá řada úhlů pohledu na danou problematiku, které byly dosud vytěženy jen minimálně. Jeden z nich prezentuje kniha francouzské historičky a socioložky Françoise Mayer Češi a jejich komunismus s podtitulem Paměť a politická identita. Tato práce na pomezí obou autorčiných specializací – tedy historie a sociologie – se opírá jak o množství nejrůznějších pramenů, tak o vlastní výzkum (Françoise Mayer působila několik let v České republice).

Po pojmových definicích a úvahách věnovaných paměti a jazyku představuje většina kapitol český společenský vývoj po roce 1989 ve vztahu k minulému režimu, jeho následkům a pohrobkům. Sledujeme tu velmi zajímavě – a zvenčí – sestavenou chronologii, která některé pro nás dosud důležité aspekty a události pomíjí čí bagatelizuje, zatímco jiné – méně známé - vyzvedává a akcentuje. Částečně jde o důsledek pohledu zvenčí, včetně toho, kterou literaturu či svědectví autorka přijme a integruje, částečně pak přímo o francouzskou optiku, kterou je materiál vnímán. Autorka přitom postupně jmenuje čtyři české autory, jejichž reflexe daného tématu ji nejvýrazněji ovlivnily. Jsou to etnolog Ladislav Holý, historik Jan Tesař, filosof Zdeněk Vašíček a lingvista Petr Fidelius.

Podle jejího názoru se po roce 1989 střetávají v České republice tři hlavní diskurzy vnímání komunistické minulosti, jejichž nositeli jsou normalizační komunistická nomenklatura, normalizační disent a vězni padesátých let. V tomto bodě je možno s autorkou polemizovat, protože zde chybí diskurz tzv. šedé zóny, který v zásadě nakonec zvítězil (jak se ukázalo v druhé polistopadové dekádě). Text rovněž postrádá jakýkoliv pokus o diskurz „běžného člověka“, jakkoliv je samozřejmě něco podobného velmi obtížně definovatelné. Výrazně chybí také velmi pozoruhodný diskurz věřících, který je navíc dosti rozsáhlý a vnitřně diferencovaný, a to jak podle denominací, tak i podle regionů, a dále pak diskurz sociálně či politicky postižených (nikoliv však uvězněných či v disentu pracujících).

Autorka se tak zabývá reflexí pouze tří uvedených přístupů devadesátých let, přičemž jeden z nich (vězni let padesátých) je vnímán z velké většiny pouze skrze literární zpracování (Karel Pecka, Jiří Mucha) a svědectví zaznamenaná především díky aktivitám Konfederace politických vězňů. Naproti tomu normalizační komunisté (a pozdější verbální reformisté) Vasil Mohorita, Jiří Svoboda a Jaroslav Ortman jsou prezentování na základě obsáhlých rozhovorů s autorkou, shrnutých v pozoruhodných sumarizacích, zatímco další normalizátoři jsou představeni na základě vlastních pamětí, publikovaných v první polovině devadesátých let (šlo o Miloše Jakeše, Miroslava Štěpána, Miroslava Vacka, Alojze LorenceJaroslava Čejku). Disidentský diskurz je pak reflektován nejobsáhleji, a to kombinací mnoha způsobů, obsáhle rozebírána je i jeho politická pluralita, a to jak před rokem 1989, tak především po něm.

Kapitola zabývající se agenty StB přináší některé odborné názory, nedotažené reflexe problematiky Cibulkových seznamů, po zásluze pozitivně zmíněné širší publikační aktivity Revolver revue a citace z knihy Osočení (obsahující několik příběhů lidí v Cibulkových seznamech uvedených) vydané původně v Torontu. Tato kapitola je jakoby nehotová, což – právě v tomto případě – nelze vytknout autorce, ale daleko spíše sílící laxnosti a všeprostupujícímu zapomnění stále větší části české společnosti.

Blok věnovaný vztahu historiografie a dějin českého národa představuje v podstatě stručné shrnutí, které získává na šíři a zajímavosti v pasážích blížících se současnosti. Závěr přináší velmi střízlivou – až pesimistickou – reflexi vztahu Čechů k minulosti; vzhledem k tomu, že kniha byla dopsána a ve Francii publikována v roce 2003 nutno poznamenat, že výsledná trajektorie vyrovnání s komunistickou minulostí je ještě o něco pesimističtější, než autorka předpokládala.

V obecnějších pasážích je kniha spíše abstraktnější, v konkrétnějších naopak velmi čtivá. Obsahuje bohužel řadu drobných nepřesností, ale velmi cenná je jako zdroj rozličných použitých pramenů. Její hlavní přínos spočívá však ve vyvážené kombinaci historie a sociologie, absenci českého sebezkreslení a nadhledu vnějšího – byť sympatizujícího - pozorovatele.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přeložila Helena Beguivinová, Argo, Praha, 2009

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse