Klíčem k dobrému životu je rezignace a vztah k „nicotě v nás“. Toto překvapivé tvrzení obhajuje ve své nové knize česká filozofka Tereza Matějčková. Jde o mimořádně inteligentní a provokativní monografii, která si zaslouží podrobnější, snad i polemickou diskusi. Právě takový pohled přináší následující text.
TK
Tomáš Koblížek
Snad to může působit banálně, pokud někdy říkáme, že literární věda by měla reflektovat proměny v oblasti lingvistiky a filosofie jazyka. Nakolik je předmětem této disciplíny jistá jazyková forma, zřejmě se nemůže vyhnout otázkám, jež se týkají řeči vůbec.
Z jistého úhlu pohledu to musí působit jako nezvládnutelný úkol: psát dějiny literární teorie. Obtíž rozhodně nespočívá v okolnosti, že se před pohledem historika vynořuje nezměrné množství textů a autorů, jejichž úvahy si zaslouží větší či menší pozornost.
Je třeba předeslat, že recenzovaná monografie není pouze další knihou o Joyceovi, ale vposledku jakousi meditací nad tím, jak číst a co znamená setkat se (vlastně nejen) s literárním dílem.
8. dubna zemřel Henri Meschonnic, básník, překladatel, autor řady prací věnovaných filozofii jazyka a teorii literatury. Ačkoli jeho dílo představuje originální příspěvek k tématům, o nichž se v kontextu současného myšlení o literatuře a problémech jazyka hojně diskutuje, zůstává za hranicemi Francie v podstatě neznámý.
Porozumět novému pojmu pokaždé znamená načrtnout kontury krize či zlomové situace, v níž se utváří. Teprve tehdy, až projdeme těmito vzestupy a pády rozmanitých forem myšlení, můžeme správně porozumět sami sobě a situaci, v níž se ocitáme. S jistou výhradou lze tvrdit, že této zákonitosti si je dobře vědoma i Julia Kristeva...
Pokud chceme charakterizovat Staigerovu teorii literatury vcelku, můžeme v návaznosti na Bergsona konstatovat, že ani jemu nejde o nic jiného, než o nalezení adekvátního jazyka pro oblast poezie, tj. o vymezení postoje, který by byl přiměřený onomu zvláštnímu předmětu, jímž je umělecká literatura.
