JN

Jiří Našinec

První pracovní den měl Peter s jednou ze Stolzových limuzín předjet před dům jisté hvězdy. Významné osobnosti z univerzitních kruhů, politika, diplomata, to nebylo jasné. Zkrátka VIP, na ostatním nesejde. Hvězdu bylo potřeba dopravit na letiště, pak taxík-limuzína zajede na další adresu a ještě další, program stanovil Stolzův dispečer.

Ostatní důstojníci sebrali své diplomatky a vyšli z místnosti. Generál se za nimi dlouho díval, pozoroval jejich břicha deroucí se z blůz, jejich úzká čela. Po chvíli ucítil potřebu odvrátit pohled ke stropu. Když v místnosti zůstali jen oni dva, generál se zeptal: „Jak získáváte většinu zpráv z Moisovy sekty, pane plukovníku?“

Zakoupil si jízdenku na vlak, aby pokračoval v léčbě v nemocnici, kde se podrobí řadě plastických operací, především krku a úst. Do odjezdu mu zbývaly ještě tři dny, a pokud to jen trochu šlo, snažil se nevycházet z domu. Obličej, politý vitriolem, mu hyzdily dosud čerstvé, nezdravě rudé jizvy, které ještě pracovaly.

Nahnáno měl ode dne, co ho Baranov s Cukermanem zbili. Prozradit rodičům, co se mu stalo, by znamenalo podříznout si pod sebou větev. Práskači bývali na dvoře přísně trestáni a ukazovalo se na ně prstem. Jeden hoch, který nedržel jazyk za zuby, se dostal z deště pod okap: donutili ho pít kalnou, smradlavou vodu vedle kontejnerů.

Upachtěný, přeplněný vlak se zachvíval ve všech kloubech, než zastavil. Pak, aby si ulehčil v utrpení, vyvrhl obsah svých útrob na nástupiště kišiněvského nádraží. Z ukoptěných vagónů se vyvalila pestrá, hlučná, zpitomělá masa, šířící kolem sebe zápach. Při pohledu shora vlak připomínal hnisající housenku. Město, zmalátnělé vedrem, těžce vstřebávalo to množství venkovanů obtížených břemeny.

Ljuba s dětmi si sbalily věci za úsvitu, ještě než z baňatého, obstarožního radiopřijímače zazněla rázná hymna Sovětského svazu, odjely na venkov. Ionel Pîslari se posadil na gauči, zjistil - jak se dalo čekat -, že po obložených chlebech a čaji není ani památky, a začal nadávat jako špaček. V hlavě mu hučelo. Cítil, že se ocitl na životní křižovatce, ale měl i naléhavý pocit vlastní nicotnosti, mocně přiživovaný neschopností učinit nějaké rozhodnutí.

Cenu bratří Goncourtů za rok 2007 sklidil poměrně málo známý Gilles Leroy, zpracovávající formou románu životní příběh manželské dvojice Zeldy a Francise Scotta Fitzgeraldových. Navíc Zeldin deník potažmo Alabama Song působí vlastně jako replika na Scottův román Něžná je noc, případně jako dovětek k němu.