Vladislav Reisinger

V čem by se však měli angažovat naprosto všichni básníci, je jazyk. Ten je jejich základním předmětem. Pokud se ta která báseň odbývá prostě sdělovacím jazykem, může mít téma nevímjak aktuální, a stejně zůstane za branami poezie a její téma bude jen reklamní lež. A naopak: básnický jazyk – ať už je téma básně jakékoli – má ve svých nejsvětlejších chvílích schopnost subverze a současně konstituování čehosi nového.

Nová sbírka básníka Ivana Wernische obsahuje jak texty z posledních let, tak údajné autorovy juvenilie z roku 1958. V knize tak dochází ke konfrontaci dvou básnických poloh: mladistvé a opojené s ostřílenou a ironizující.

Nejnovější sbírka básníka Karla Šiktance obsahuje verše z let 2007–2010. Básník v ní potvrzuje své kvality, aniž by sklouzával k opakování sebe sama. Šiktancovy básně působí překvapivě mladistvým dojmem, ačkoliv jedním ze stěžejních motivů sbírky je stáří.

Tak jako složité testy přinášejí psychologům materiál pro zobecněné zaškatulkování mysli, tak jsou básně obrazem jedinečnosti duše.