Americká žena Kate Chopinová se probouzí
Chopin, Kate: Probuzení

Americká žena Kate Chopinová se probouzí

Ve své době román Kate Chopinové, Probuzení, pohoršoval. Příběh ženy, jež navzdory manželství vzplane, se zdál vulgární. Dnes je brán jako základní dílo ženské literatury.

Ve své době román Probuzení pohoršoval. Příběh ženy, jež navzdory manželství vzplane, se zdál vulgární. Dnes je brán jako základní dílo ženské literatury.

Jméno Kate Chopinové, jejíž Probuzení právě vyšlo česky, ve zdejším kulturním kontextu příliš nezní - její kvality dosud mohli ocenit jen studenti anglistiky a čtenáři časopisu Světová literatura, kde se roku 1995 objevily její dvě nepříliš reprezentativní povídky. Přitom dnes je tato americká spisovatelka považována za jednu ze zakladatelek takzvaně ženské literatury - literatury psané ženami, určené ženám a o ženách pojednávající.

Cesta Chopinové na výsluní však nebyla přímočará ani ve Státech. Po prvních povídkách, jež vyšly v lokálních časopisech, se o její tvorbu začali zajímat redaktoři z východního pobřeží. Vycítili, že vystižení exotického prostředí New Orleansu včetně ostrovů v zálivu, s paletou louisianských postav od aristokratů po mulaty a černochy, má šanci zaujmout celý národ.

Chopinová také za svého života byla uznávanou regionalistkou, uznávanou spisovatelkou se však stala až v 60. letech. Tehdy její vrcholný román Probuzení po půlstoletí všeobecného mlčení objevily feministky.

Bez výčitek či lítosti
Probuzení vyšlo roku 1899, v době, kdy se v USA o takzvané nové ženě, nárokující si společenskou, ekonomickou a politickou rovnost, hovořilo už nahlas a veřejně. Kult pravého ženství, v němž je muž živitelem a ochranitelem a žena zdobným ornamentem a vzornou matkou, nahlodávala i literatura - konkrétně prózy Henryho Jamese, v nichž si mladé ženy postupně uvědomovaly samy sebe a chtěly kontrolovat vlastní životy.

A přece se kolem Probuzení strhlo pozdvižení. Hrdinka Edna Pontellierová se totiž podle dobové morálky chovala výstředně a sobecky, a co horšího, neprojevovala nad tím sebemenší lítost. A nadto Ednu neodsoudila ani autorka, která tak popřela neochvějnou protestantskou logiku viny, hříchu a trestu.

Kritika román až na výjimky častovala adjektivy typu chorobný, morbidní či špinavý, sprostý a vulgární a zazněly i rozhořčené hlasy čtenářů. I když se autorka snažila hájit a utrousila několik kousavých poznámek v periodickém tisku, veřejné pohoršení ji zjevně ochromilo - nikdy se nepokusila vydat svou povídku Bouřka, zařazenou až do jejího sebraného díla roku 1969.

Na několika stránkách tu touze a síle okamžiku podlehne vdaná žena a ženatý muž. Ani je netrápí výčitky svědomí, naopak - posléze ještě vstřícněji vnímají své oficiální protějšky! Svět mužů a žen v Probuzení není dogmatický či černobílý. Obývají ho ženy různých typů: jedny konvenční role zcela uspokojují (Adele Ratignolleová), dalším se život bez manžela a dětí zdá přece jen poněkud prázdný (mademoiselle Reiszová). A pak je tu ona nenaplněná Edna Pontellierová. Společenské konvence sice její erotické touhy potlačily, ale stačí pobyt u moře a otevřená konverzace s kreoly o intimních záležitostech, aby pod vlivem přitažlivého mladého muže začala vnímat, co všechno jí dosud scházelo. Ednin otec, bývalý plukovník konfederační armády, manželovi radí, aby uplatnil autoritu a pevnou ruku, neboť "bez nich to nejde". Rodinný lékař vyloučí dědičnou chorobu i okouzlení intelektuálkami, které s nadsázkou charakterizuje jako "hluboce oduševnělé, všem nadřazené bytosti", a naopak naléhá, aby ponechal věcem volný průběh. Ostatně Ednin manžel má do tyrana daleko - svou ženu chce sice do jisté míry vlastnit, ale zároveň projevuje nezvyklou trpělivost a toleranci.

Strhující finále
Ústřední metaforou románu je titulní probuzení - ani ne tak intelektuální, jako spíše smyslné a smyslové (Ednino milostné vzplanutí a snaha malovat). Metaforou však může být i způsob, jakým zde muži hovoří o ženách vymykajících se jejich chápání: zatímco pan Pontellier si o Edně myslí, že je "trochu duševně vyšinutá", emancipovanou mademoiselle Reiszovou má švihák Arobin za "napůl šílenou". Obrazně lze vnímat i Edninu "ptačí budku", která není jen domem ve fyzickém slova smyslu, ale především prostorem, kde se žena může nadechnout a být svou vlastní paní. Otázky nakonec vzbuzuje i hrdinčina sebevražda, která završí Ednin vývoj od pláče, zmatku a dětinských gest až k nezvratnému rozhodnutí.

Je Edna stejně jako stereotypní jižanská postava tragického mulata uvězněna mezi minulostí a budoucností a nemá úniku? Nebo je to akt svobodné vůle, jímž se nahá Edna v moři zbavuje veškerých pout, jak by se později domnívali francouzští existencialisté? Netřeba dodávat, že právě v nejednoznačnosti spočívá krása strhujícího finále.

Nejdůležitějším prvkem románu je jemná a všudypřítomná ironie, kterou překlad, jinak poměrně zdařilý, bohužel neodráží zcela přesně: třeba když se Ednin manžel "znovu začetl" do novin ("once more applied himself to the task of"), v češtině uniká, že tuto činnost nejspíš vnímal jako svého druhu úkol. Naopak nepřekládat příležitostné francouzské a španělské promluvy či fráze, které tehdy tvořily nedílnou součást lokálního koloritu, se zdá moudré. Sporné zůstává, proč se na obálce a na záložce nepřechyluje autorčino příjmení - že by zásah feministky?

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jana Kunová, Euromedia Group - Knižní klub, 192 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse