Vybojovaná svoboda
Küng, Hans: Vybojovaná svoboda: vzpomínky

Vybojovaná svoboda

První svazek pamětí, nazvaný Vybojovaná svoboda, zachycuje období prvních čtyřiceti let života Hanse Künga. Vzpomíná v nich na teologická studia v Římě, svou kariéru kněze a profesora a na události a osobnosti, které formovaly jeho postoj k náboženství, církvi a ekumenismu. Velkou část knihy pak zabírá Küngův strhující popis zákulisního dění, machinací a intrik během 2. vatikánského koncilu, včetně setkání a spolupráce s tehdy mladým a reformně naladěným teologem Josephem Ratzingerem.

Přírodní mystika?
Když plavu daleko na jezeře, zakouším zpočátku, zejména při zatažené obloze, přece jen trochu úzkosti při pomyšlení na mocnou hloubku jezera. Ne, nejsem žádný přírodní mystik, který nachází Boha v lese nebo na jezeře. A Sursee pro mě není místem metafyzické zkušenosti, které bych uctíval pomocí lyrismů – jako například filosof Theodor W. Adorno své městečko Adornbach v Odenwaldu nebo Martin Heidegger svou „Polní cestu – Feldweg“ – co by mi mohlo nahradit Božskou zkušenost. Ale můžu velmi dobře zažít, že se na svém jezeře zcela zapomenu. Nikde jinde nemůže člověk učinit takovou zkušenost jako tady: že mé Já ve velkém všeobjímajícím celku vystupuje, ale přece se nestává kapkou vody, ale zůstává samo sebou. Na jezeře mě napadá bezpočet myšlenek a nápadů, zatímco jsem zapomněl sám sebe, a též mi přichází na mysl modlitba vděčnosti: (Žalm 139,5) „Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.“
A tak plavu v tomto jezeře celá ta desetiletí za všech ročních období a zároveň medituji a reflektuji. Nejraději brzy po ránu ve slunečním světle v hladké nedotčené vodě. Ale též za šedé oblohy, často v dešti a bouři, kdy se jezero zdá zčeřené a jedovatě zelené s bílými korunkami pěny, divoké a rozbouřené. Ano, jednou jsem při vědeckém semestru plaval v jezeře po celou zimu, též mezi Vánoci a Novým rokem. Rychle běžet sněhem a co možná nejrychleji potopit, jinak příliš bolí lýtkové svaly! A po dvou tuctech temp zpátky ke břehu a po sněhu, který teď pálí jako oheň, dovnitř do domu a pod teplou sprchu. Protože často sedím většinu dne a od brzkého rána do pozdní noci u psacího stolu (při minimálním množství spánku), potřebuji takovou změnu a někdy též fyzickou výzvu.
Ale fyzický výkon již pro mě nestojí v popředí, mnohem více pro mě znamená utužení kondice a pozorování přírody, ano – nadšený obdiv k přírodě. Ten umožňuje můj malý domek s dvoustrannou terasou: vlevo masiv hory Rigi a vpravo z plošiny příkře vystupující Pilatus a mezi tím Titlis, Stanserhorn a Bürgenstock. Za jasného počasí je vidět celý alpský řetězec od Glarnerských až po Bernské Alpy s Eigerem, Mönchem a Jungfrau. Jezero po ránu ve stříbřitě se lesknucím protisvětle a z protějšího břehu žhnoucí při červáncích. Jeho barvy a nálady se mění podle oblohy a nejtajemnější je při úplňku, v zimě často zcela jasné a bílé , s Alpami v pozadí. V létě v dáli září výstražná světla na vrcholcích a na druhém břehu se odráží řetězec světel vesniček. Často takto sedím na své terase až hluboko do noci, a dívám se, čtu a píšu: nade mnou Mléčná dráha, která je zde mnohem lépe vidět než ve městech. Můj dům je orientován přesně severojižně a skrz otvor ve střeše mé malé ložnice je vidět polárka.
Za to, že jsem jako dítě nesměl mít žádná domácí zvířata, jsem byl později u jezera odškodněn dostatkem zvířat všude kolem domu. V naší klidné chráněné ptačí oblasti se švýcarskou centrálou pro ochranu ptactva na opačném břehu jezera je ptáků dostatek, od párů konipasů v zahradě až po velkou volavku hlídkující sem a tam, která často hrdě trůní na přídi člunu našeho rybáře. Velká hejna racků a špačků a akrobatické letecké dovednosti vlaštovek. Ty při svém nízkém letu ohlašují bouři, která pak zuří nad naším jezerem, avšak většinou způsobí škody až blízko u Alp.
Někdy, když vstupuji do vody, táhne okolo v celé své majestátnosti s nádherným bílým peřím pokojný pár labutí, který mi samozřejmě připomíná nejen Saint-Saënsův Karneval zvířat. Avšak jednoho slunečného jarního dne, takového, kdy ledově modrá voda lákala k plavání, se stalo následující. Na mém pozemku si pár labutí postavil v rákosí hnízdo z trávy a sítiny a vyvedl mladé. Když se pouštím na chladné jezero, panuje absolutní klid. Až teprve když chci plavat zpět, vidím samici, jak ve velkém spěchu hbitě plave skrz rákosí k hnízdu, zatímco samec z daleko vzdáleného poloostrova s nataženým krkem a vzadu složenýma nohama, mávaje obrovskými křídly, přilétá, aby bezprostředně přede mnou přistál vztyčen v hrozivém postoji. Pohybuje se neuvěřitelně hbitě tam a sem, vesluje oběma nohama a snaží se mi zuřivě zabránit v návratu. Zobák, dlouhý jako jeho hlava, namířený přímo na moje oči; křídla připravená k úderu, načepýřená, aby mě vyhnal z blízkosti hnízda. Mojí staré zkušené oldenburské hospodyni Charlotte Renemannové, která se obávala o můj život, se naštěstí podařilo ode mě labuť odlákat, takže jsem mohl rychle doplavat ke břehu. O zopakování jsem se nikdy nepokusil.
Mnohem milejší jsou mi přátelské párečky potápek; žijí klidně ve vzdálenosti, na kterou je vidět, ve stejně klidném trvajícím manželství jako labutě. Sice nejsou tak dobří letci jako labutě nebo tak krásně opeřené a důvěřivé jako divoké kachny, často se pohodlně kolébající na souši. Ale krásně plavou a potápějí se. Stále znovu se pokouším zpočátku s nimi plavat o závod nebo je od sebe oddělit, ale vždy prohrávám. V rozhodujícím okamžiku se potopí, a kde se znovu vynoří, není možné předem určit. Je úchvatné, když s mláďaty ve svém hustém peří na zádech plavou okolo. Potápky jsou nejtrvalejšími obyvateli našeho jezerního revíru, kde vyhledávají potravu potápějíce se převážně pro malé rybičky plovoucí pod hladinou. Velké ryby, síhy, jezerní pstruzi, trocha kaprů a také štiky se nacházejí ve větší hloubce. „Je také třeba štiky v kapřím rybníce,“ řekl by lucernský teolog a odborník na mystiku Otto Karrer, aby objasnil funkci svého mladšího kolegy v oblasti scholastiky. Avšak já jsem nepřišel na svět přímo na břehu jezera, ale uprostřed našeho malého městečka, ve stínu radnice a farního kostela.

Říkat na všechno ano a amen?
Bezprostředně po koncilu mě napadla vážná otázka: mám, můžu nebo smím se spokojit se všemi těmi papežskými doktrinálními dokumenty, které Pavel VI. „vydává“ v duchu staré římské sebeglorifikace – celkem bez zájmu o kolegialitu papeže s episkopátem, slavnostně schválenou koncilem – a která nyní štve, zlobí a deprimuje bezpočet biskupů a teologů? Mám se, jako mnozí z nich, spokojit se soukromými náznaky zloby a veřejně hlásat, že s nimi souhlasím? Mám snad na všechny s mručením a reptáním a nakonec se vším všudy říkat „ano“ a „amen“?
Ano a amen na encykliku Sacerdotalis coelibatus (1967) o povinném celibátu? Ta se ostudně odvolává na nejvyšší pravdu evangelia a stále nemůže dokázat to, co mělo být dokázáno: že vláda církve může obrátit to, co podle evangelia znamená svobodné rozhodnutí se pro celibát, v povinný zákon, který nemá se svobodou co dělat?
Ano a amen na papežovo „Credo“ (1968)? S typicky římskými gesty ztotožnění prohlašuje Pavel VI. toto za „Krédo lidu Božího“ bez toho, aby se zeptal církve, nebo dokonce episkopátu; přitom je zde „hierarchie pravd“ ustanovená 2. Vatikánem zcela odmítnuta a problematické teologické koncepty římské tradice jsou postaveny na stejnou úroveň jako ústřední prohlášení biblické zvěsti.
Ano a amen na encykliku Humanae vitae (1968) o kontrole porodnosti? Ta také ukazuje užaslé světové veřejnosti, jak slabá a zpátečnická je římská morální teologie, a demonstruje nebezpečí ideologie o neomylnosti; uvnitř katolické církve zažehne bezprecedentní vzpouru a odstartuje exodus členů církve a nesouhlasná prohlášení teologů, biskupů a celých biskupských konferencí.
Ano a amen též na dekret o smíšených manželstvích, který bude brzy následovat (1970)? To odhaluje za všemi ekumenickými tvrzeními stále hluboce neekumenický přístup římské ústřední administrativy, mentalitu a styl, který je stále svědectvím krátkozrakosti, tvrdohlavosti a arogance, a někdy dokonce i megalomanie. A tak dále…? Tato špatná rozhodnutí Říma po koncilu (a odpovídající osobní rozhodnutí) způsobila katolickým věřícím nekonečný žal. Kterýkoli pastor o tom může vyprávět bezpočet příběhů. Ale s římským systémem papež také sdílí zodpovědnost za zoufalství církve, které přetrvává do současnosti: rigidní sexuální morálku; kolaps pastorační péče kvůli nedostatku kněží; bránění ekumenickému porozumění a ekumenickému communiu; selhání tváří v tvář katastrofální populační explozi a epidemii AIDS. Mám na toto všechno odpovídat ano a amen? Při nejlepším vědomí a svědomí nemohu! Ani jako katolický teolog se nemohu ztotožnit s touto římskou teologií a politikou; musím při vší loajalitě k církvi a k papeži oponovat. Zvlášť duchovní diktatuře – která měla pro bezpočet lidí devastující následky – je třeba odporovat. Právě církevnímu totalitarismu je třeba oponovat svobodou svědomí, svobodou křesťana.
1968: pro mnoho lidí je tento rok zrozením „loajální opozice vůči Jeho Svatosti“. Ale ne pro Josepha Ratzingera. Jak bude napsáno u příležitosti jeho pětasedmdesátých narozenin v roce 2002:

Strmá kariéra. A pozoruhodná změna stran: jako teolog a poradce Fringse byl jedním z „mladých divochů“, kteří bojovali proti statu quo církve, neskrýval svou averzi vůči absolutní moci papežského úřadu, vystupoval za svobodu teologie, stěžoval si na přehnanou mariánskou zbožnost jako na překážku ekumeně a interpretoval tradici jako něco, co není dáno jednou pro vždy, ale musí být chápáno v souvislosti s růstem, pokrokem a znalostí víry … „Kolegilatia“ se stala klíčovým slovem teologické avantgardy, která soustředila svou kritiku na kardinála Alfreda Ottavianiho, tvrdě konzervativního představeného Sancta Officia. Dnes stojí Joseph Ratzinger na jeho místě a podobně jako Ottaviani před čtyřiceti lety usiluje o katolickou identitu. Zradil snad Bavor ve Vatikánu své dřívější přesvědčení? (G. Facius v Die Welt, 16. dubna 2002)

1968: je mi čtyřicet let a statisticky mám polovinu svého života – nebo možná mnohem více – za sebou. 1968: nejen encyklika Humanae vitae a epochální zlom v důvěře v papeže a církev, ale navíc i obrat v lidských dějinách obecně, se studentskými bouřemi od Kalifornie přes Paříž a Berlín až po Prahu, kulturní revoluce, kterou lze pocítit i na univerzitě v Tübingen. 1968: bod zlomu, ve kterém zde zakončím své paměti. Později, ve druhém svazku, chci mimo jiné popsat nové období svého života, které právě začíná, nové zápasy a nakonec dramatické vyvrcholení sporu s Římem. Ve své poslední přednášce v Tübingen při odchodu do důchodu v roce 1996 prohlásím: „Nemohl jsem jít jinou cestou, nejen kvůli svobodě, která mi byla vždy drahá, ale kvůli pravdě. Tehdy jsem viděl a vidím i nyní, že kdybych se vydal jinou cestou, zaprodal bych svou duši za moc v církvi. A mohu jen doufat, že můj souputník a kolega Ratzinger, který si zvolil jinou cestu, je spokojený a šťastný stejně jako já, když se ohlížím zpět na svůj život; přes všechno utrpení (a to říkám s lehkým nádechem ironie).“
16. dubna 2002 oslaví Joseph Ratzinger ve Vatikánu za rachotu slavnostních salv 400 bavorských horských myslivců z Tegernsee své pětasedmdesáté narozeniny. Dosáhl věkové hranice stanovené koncilem. Ale neznepokojeni duchem a literou koncilních omezení toho lidé v kurii nedbají. Východiskem je papežský dispens, kdy člověk může pokračovat ve svém úřadu, pokud je nepostradatelný.
19. března 2003, poté co jsem ve věku šedesáti osmi let opustil v roce 1996 svou katedru v souladu s pravidlem udělat místo pro svého nástupce, doufám, že oslavím své sedmdesáté páté narozeniny v Tübingen. A jsem si nyní jist, že na té oslavě nebude žádné střílení. Bude tam spousta lidí. Generální tajemník OSN Kofi Annan, se kterým jsem v nedávné době spolupracoval na manifestu Mosty do budoucnosti (2001), který byl určen jemu a Valnému shromáždění OSN (citovaný na začátku těchto pamětí), přijal mé pozvání a přednese na tübingenské univerzitě svou třetí přednášku o světovém etosu. Vše, samozřejmě, Deo bene volente.

Výhledy
23. března 2002, v předvečer květné neděle, jsem po dlouhé době opět v Římě na terase devátého patra mého starého Collegia Germanica. Byl jsem pozván rektorem, P. Gerwinem Kommou SJ. Příležitost: zítra můj žák, kolega a přítel, profesor Karl-Josef Kuschel, přednese působivé ilustrované zamyšlení nad „Ecce homo“ a o den později budu mít na „kolejní akademii“ přednášku nikoli o církevní politice, ale o „Světové politice a světovém etosu. Novém paradigmatu mezinárodních vztahů“.
Na město již padá noc a mě tak dobře známé překrásné panorama se všemi kupolemi a paláci se koupe v intenzivních římských červáncích. Renovovaná kupole baziliky Svatého Petra nad ním ční ve slavnostním osvětlení jako drahokam. Brzy ráno před tím, než se tam nahrnou davy návštěvníků, nám starý alumnus z Germanica ukáže s odborností kunsthistorika Sixtinskou kapli, která opět září barvami jako nová. Zázrak barev, forem, tvarů, gest – je toho tolik, co mě uchvacuje.
Zde se Michelangelo, původně sochař, ukázal být nejen geniálním malířem, ale i křesťanem, který nechtěl představovat primárně papeže, ale celé dějiny spásy, od grandiózního začátku stvoření světa a lidských bytostí až k velkolepému Poslednímu soudu (peklo jako hrozící možnost, do níž nikdo nevstoupí). To je univerzální vize, která zahrnuje pohanské prorokyně stejně jako proroky Izraele.
Přítel básnířky Vittorie Colonny, jíž věnoval svůj neznámější sonet a s jejímž kruhem Viterbo chtěl zůstat katolíkem, když propukla reformace, ale přesto smýšlel evangelicky. Můj ideál. Společně s mnohými humanisty, teology a politiky je zde „třetí síla“, která byla v šestnáctém století ztracena, avšak na 2. Vatikánu znovu obnovena a ukázala se být efektivní. Můj směr.
Až do dnešního dne nebyla rozhodnuta ona diskuse století nad skutečnou podobou katolické církve, ekumenického světa, vlastně křesťanství obecně, v těchto revolučních dobách, které začaly na koncilu. Mé utrpení.
A nikdo neví, zdali třeba za pár let nebude svět a církev vypadat lépe. Má naděje.
Cítím se nesvůj? Zeptá se mě Karl-Josef Kuschel při návratu do domu, v němž jsem sedm let žil a pracoval, trpěl a bojoval. Naopak, říkám, naprosto přirozeně se cítím opět „jako doma“; zvědavě se dívám kolem na to, co zůstalo v domě a jeho zvycích stejné a co se změnilo. A jsem prostě rád, že tu mohu opět být: jiný a přesto stále stejný člověk, který řekl sbohem před takřka padesáti lety. A přes to všechno, co se mezitím stalo, jsem přátelsky přivítán novou generací germaniků, kteří zjevně s nadšením sdílí můj velký cíl. Zkušenost, kterou jsem stále znova zažíval na celém světě, je, že jsem si udržel svůj duchovní domov ve velké křesťanské komunitě víry, bez ohledu na verdikt jejího aparátu a jejích správců. Cítím, že k ní patřím stejně, jak moc patřím k demokracii v politické oblasti zneužívané a poškozené). Přesně tak – v kritické solidaritě – mohu potvrdit velký příběh a spolu s mnohými dalšími podle něj žít. Nemohu snad cítit nyní, když se dívám na uplynulých 75 let svého života, nekonečnou vděčnost? Jsem vděčný, že jsem si udržel svobodu, se kterou jsem shodou šťastných okolností mohl vyrůstat již od kolébky. Tato občanská svoboda se vytříbila a stala se svobodou svědomí. Bylo mi umožněno zažít ji jako svobodu křesťana. Ukázala se jako svoboda v církvi a v teologii. Ve vší skromnosti, které jsem se naučil v dětství, jsem se byl schopen ve víru dějin prosadit jako svobodný člověk, křesťan a teolog. To je vybojovaná a zároveň darovaná svoboda. Nikdy nemohu zpívat hymnus „Chvála Pánu“ bez emocí, když dojde na slova: „Jenž vede mě bezpečně na křídlech orlů, chrání mě, neboť jej to těší. Copak to necítíš?“
Vskutku, oproti všem zdáním jsem opět a znova důvěrně „poznával“ realitu Boha – velké téma mého života. Se všemi zkušenostmi a setkáními, trápením a radostmi jsem byl až do roku 1968 schopen po čtyři desetiletí vést plný a bohatý život. A skrze zápasy a konflikty, dobré i špatné dny druhé poloviny mého života to bude život dokonce ještě plnější, nekonečně bohatý život.
Kdybych se tehdy v šedesátých letech obrátil k římskému systému a vstoupil do služeb světové církve, byl bych omezen na církevní svět a nevěnoval bych se tak intenzivně tématům světové literatury, světových náboženství, světového míru a světového etosu, jako kdybych byl nucen konat Dei providentia hominum confusione – skrze Boží prozřetelnost a lidské zmatení.
O tom všem budu hovořit ve druhém svazku, který, dá-li Bůh, popíše ta desetiletí, ve kterých byl hlavní důraz stále více místo na svobodu kladen na pravdu: pravda, která, jak jsem pevně přesvědčen, může a má být hlásána, bráněna a pro-žívána pouze v pravdivosti. A v letech nadcházejících bude tato pravdivost prozkoušena stejně, jako jsem byl já v uplynulých letech prověřen v případě svobody.
Na Nový rok 2002 mi švýcarský katolický pastor píše o proroku Elijášovi, který si na poušti přeje smrt: „To, co bylo řečeno Elijášovi, platí i pro vás: Vstaň a jez, pij, máš před sebou stále ještě dlouhou cestu. Kéž vás na ní Bůh provází, posílí a utvrdí, až proti vám bude vát vichr opozice, nebo dokonce nepřátelství. Osud proroka!“
Ach, jen to ne, mně stačí osud profesora.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Hans Küng: Vybojovaná svoboda. Vzpomínky. Přel. Šárka BlažkováJiří Blažek. Bergman, Praha, 2011, 537 s.

Zařazení článku:

náboženství

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse