Příběh židovské holčičky, jíž se pokouší její matka během nacistické okupace Polska zachránit křtem před deportací do koncetračního tábora. Hanna Krall ho darovala Krzysztofovi Kieślowskému, jenž na jeho motivy natočil 8. díl Dekalogu. Po letech se k němu sama vrátila a vypráví ho z vlastní perspektivy, mísí skutečné události a osobní zážitky s fikcí. Z polského originálu Biała Maria (2011) přeložila Pavla Foglová.

1. MATKA

Nemáš náhodou nějaké falešné svědectví? zeptal ses. (Rád jsi kladl takové otázky. Nemáš nějakého ušlechtilého komunistu? A iluzionistu? A nějakého antikomunistu?)
Tentokrát šlo o přikázání. Osmé, dodal jsi. Nevydáš křivého svědectví…
Samozřejmě, že jsem měla. Ideální pro tvůj film.
O ženě a muži, kteří stáli v čele stolu…
Ne. O matce, která stála proti nim, dost daleko, protože stůl byl dlouhý.
To taky ne. O děvčátku, které matka držela za ruku…
Nakonec přece jen o ženě a muži. Přívětiví, laskaví, ve středním věku, žena měla přes ramena horalský šátek, květovaný, s třásněmi na okrajích.
Stůl byl přikrytý něčím bílým, ubrusem nebo přehozem.
Matka si nechtěla sednout. Vyčkávavě hleděla na domácí, na ten pár za stolem, ale bylo jasné, stále jasnější, že si dávají na čas.
Jak víte, promluvila žena, jsme lidé věřící…
(Matka pokynula hlavou. Vážně, s úctou.)
A budeme muset lhát.
A to v kostele. Před tváří Boží.
Musíte…
Zapletla a zase rozpletla třásně.
Musíte nás pochopit.
Její příjmení (rukou pokynula směrem k děvčátku).
Její jméno (pokynutí rukou).
Proč je tak velká, proč tak pozdě, a otec, kde ten je? Co když se kněz zeptá, kde je její otec?
Všechno lži, samé lži, a kde, v kostele…
Hovořila čím dál tím nesouvisleji, nervózněji, musíte…
Nemusela to opakovat, matka to pochopila hned napoprvé. Byli to věřící lidé, nemohli lhát, z křestního listu nebude nic.
Rozloučila se.
Sešly se schodů.
Na ulici se zastavily.
Stály a stály.
Jak dlouho lze stát uprostřed ulice. S vlasy, které si matka toho rána odbarvovala obzvláště pečlivě, pramínek po pramínku, a které ve světle onoho letní dne byly ještě více, ještě příšerněji žluté než obvykle. O očích ani nemluvě, jak dlouho… Pojď, zašeptalo děvčátko. Pojď. No, pojď už.
Je to dobré?
Jasně, zaradoval ses. Ale… zarazil ses, sundal sis brýle a vytáhl cigaretu.
Ale…?
Tam bylo ještě něco.
Ano? A co?
Nevím.
Nic jiného.
Nedal ses odradit: bylo, jenom nevíme, co.
A tak jste tam doplnili gestapo – ty a tvůj scenárista. Pro všechny případy. A taky polský odboj, Zemskou armádu – pan domácí byl v Kedywu, speciální diverzní jednotce. Lidé, ke kterým měla jít ta s křestním listem, pracovali pro gestapo, kmotři tak mohli být odhaleni – nebo ještě hůř – mohla být prozrazena celá konspirační síť Zemské armády. (Tato informace sice byla falešná, nikdo pro gestapo nepracoval, ale přišlo se na to příliš pozdě.)
Vám bylo všechno jasné.
Napsali jste scénář.
Kromě gestapa jste přidali ještě poručníka, to on držel malou za ruku. Matku jste zavrhli. A vybrali jste si – ty a spoluautor scénáře – večer. „Je večer, chladno, děvčátku je zima.“
To ale nebylo večer, bylo to ve dne. Tramvaje, rikši, spousta chodců a žluté vlasy.
A žádný čaj, ale to je jedno, chtěl jsi čaj, tak ať. Postavil jsi na stůl šálky (byly z kvalitního porcelánu, dodal jsi, i když každý jiný). Napij se, nabízela domácí té malé.
Zase dávali Kieślowského Dekalog, osmý díl. V dobrém čase, hned po koncertu na pláži v Rio de Janeiru.
A zase mě to překvapilo. Že Bůh – neuvěřil jsi? Děvčátko uvěřilo. Vím to, tu malou jsem znala velmi dobře.

1. KMOTŘI

Čti nahlas.
Quid petis ab eccl… ecclesia… To říká kněz. A my: víru. Polsky.
Jak – víru?
No, o co prosí. Protože se zeptá, o co prosí Boží Církev.
Kdo?
No přece ona, vždyť bude křtěná. Fides quid… říká kněz. Co ti víra dává?
Co ti dává?
Život věčný. To říkáme my.
A kněz mluví jen s ní?
Bude křtěná, tak s ní.
Když s ní, tak ať mu odpovídá ona.
To nemůže. Do sedmi let za ni mluví kmotři, jako za nemluvně. A kdyby rodiče zemřeli, tak už je všechno na kmotrech.
Jak všechno?
Péče, výchova. Všechno. Kněz to říkal.
Nemůžeme to číst?
Ne, kněz říkal, že zpaměti. Ale kostelník nám napoví, kdyby něco.
To tam bude i kostelník?
Musí tam být. Pak se zeptá na satana. Zříkáš se ducha zla? Zříkám. Opakuj to.
Zříkám.
A všeho, co působí?
Zříkám.
A všeho, čím se pyšní? A pak ji křtí. A nám podává svíčku a…
Počkej. Co je zač?
Kdo?
Kostelník. Ptal se na něco?
Proč tak pozdě. Až teď křtíte? – divil se. Vysvětlovala jsem mu, že otec byl neznaboh, a dědeček, ptal se, byl taky neznaboh? Nemohla matka s babičkou dohlédnout na to, aby byla pokřtěna?
Tak se vyptával?
No. A ještě varhaník. Na matku. Musí ji zapsat do matriky pokřtěných. Chlubí se, že se učil kaligrafii… Tak chceš to slyšet? Bereme si svíčku a kněz říká: Přijmi svíci hořící a zachovávej bez úhony svůj křest. Zachovávej Boží přikázání, abys, až Pán přijde k nebeské svatbě, mohla mu jíti v ústrety… To je hezké. Kdybychom měli děti, taky bychom je tak hezky pokřtili… Proč mlčíš?
Přemýšlím?
O čem?
O rodičích… Otce už nemá, matka může kdykoli… A pak už nám zůstane navždycky?
Navždycky. Kněz to říkal.
Proč mlčíš?
Křtí se v zákristii, pod křížem. Kříž až do stropu, s tou obrovskou postavou. Dívala jsem se na obličej. Na chodidla. Takhle lhát v Jeho přítomnosti! Vždyť ona neprosí církev o víru, v církev nevěří, dokonce nevysloví ani jméno jediného Boha. Víš aspoň, jak se ta holčička jmenuje?

Tak to mohlo vypadat.
Tak spolu mohli mluvit i ve tvém filmu, stačilo jen přidat reálie okupace. Tlumené světlo karbidové lampy, chléb se solí a kapkou oleje, zatemněná okna, vždyť tvůj scénograf ví, jak se to dělá.
No nic, jiný už ten film nebude.