Dvě prózy Darji Serenko vyšly v berlínském Suhrkampu v září 2023. Tou dobou už autorka v Rusku nepobývala – v roce 2022 byla nejprve držena patnáct dní ve vazbě za to, že na svém instagramovém účtu zveřejnila příspěvek se symbolem antikorupčního hnutí Alexeje Navalného, později byla zařazena na ruský seznam zahraničních agentů a na jaře 2023 přinucena k emigraci. V listopadu 2023 ji BBC pro změnu zařadilo na seznam nejvlivnějších žen roku.

O holkách v muzeích

První z próz, esej Děvočki i institucii (Holky a instituce) vyšla v originále roku 2021 v nakladatelství No Kidding Press. Jednohubka psaná přímočarým stylem s básnickými vsuvkami je satirou z prostředí zaměstnankyň kanceláří v muzeích, galeriích a dalších ruských státních institucích. Výpověď Serenkové, která jako jedna z takových muzejních „holek“ několik let pracovala, se pohybuje mezi Kafkou a groteskou a přibližuje zkamenělý aparát, ustrnulý v sovětských dobách, v němž jsou zaměstnankyně nuceny tajtrlíkovat na oficiálních státních oslavách, usmívat se na MDŽ a falšovat rozpočty. 

Zdrcující i ironické pasáže o osudech žen z openspace kanceláří, které se dohadují, kouří, chodí na demonstrace, trpí a pravidelně si hledají nové místo, kde bude všechno při starém, Serenko prokládá kritikou současného ruského establishmentu i postřehy o šíři obzorů dnešních Rusů – za vše mluví například zápisy z knihy hostů galerie:

„Personál muzea se při obsluhování nedívá zákazníkům do očí. Proveďte šetření. 21. 4. 2019.“
„Dostal jsem chuť zastřelit každého, kdo tohle považuje za umění. Entuziasta88, 2. 7. 2019.“
„Pracují u vás úplně mladičké holky. Je vidět, že jim chybí silné mužské rámě. Anton Michajlovič, 30. 9. 2019.“

Serenko zároveň vychází z čilého prostředí současné ruské feministické scény a její próza přece jen neukazuje (pouze) unavené figurky úřednic, jaké naskočí českému čtenáři, ale živé ženy, které se pokouší vměstnat soukromý život do krátkých chvilek volna a z práce utíkají na protivládní demonstrace. Do prózy „pašuje“ své básně i odkazy na jiné autorky – Galinu Rymbu či Oxanu Vasjakinu.

„Čím se holky liší od institucí?
Holky nikdy nezestárnou.
Holky chodí brečet na záchod.
Holky chodí pozdě a v šatech naruby.
Holky musí na předvolání na policii.
Holky vás můžou poslat do prdele.“

Holky a instituce osloví vtipem i přímočarostí; ovšem vyloženě povedeným tahem bylo ze strany nakladatelství Suhrkamp vydat je spolu s druhou autorčinou prózou Želaju pepla svojemu domu (Přeji popel svému domu), v originále zatím nevyšlo, psanou ve vazbě – texty tvoří takřka dokonalý protiklad a účinně otevírají čtenáři oči ohledně toho, za co se dnes v Rusku člověk dostane do vězení.

O holkách ve vazbě

Protiválečná próza Želaju pepla svojemu domu je na jedné straně, jak již bylo řečeno, chronologickým vyprávěním o patnácti dnech strávených ve vazbě kvůli příspěvku na instagramu, na straně druhé pak souhrnem fragmentů básní, esejistických zápisků, asociací a aforismů na téma svobody a totality. Dohromady pak mozaikou, v níž se Darja Serenko snaží sama za sebe odpovědět na otázku, pokládanou často Rusům ve světle války na Ukrajině: co jste (sakra) dělali těch osm let, než válka začala? Proč jste nic neudělali?

Serenko odpovídá, jak by se očekávalo od devětadvacetileté ženy, která žije otázkami feminismu, genderu a dekolonizace: studovali jsme, doufali jsme, četli jsme západní texty, chodili na demonstrace, porušovali zákony, seděli ve vazbě… Postupně popisuje, jak se dostala k politickému aktivismu, ale činí tak bez patosu, způsobem jednoduchým, přímým, chtělo by se říct „všedním“. A skromně připomíná další jména, jména vězněných, vyhnaných nebo mrtvých aktivistů, kteří jí předcházeli.

Z řeči autorky před soudem ve věci propuštění z vazby: „Vážený soude, vaše ctihodnosti, správně jste poznamenal, že můj politický věk je zatím nízký. To, že o mně podle vlastních slov slyšíte poprvé, je zcela zákonité. Politikou – v úzkém smyslu tohoto slova – jsem se začala zabývat až během současných voleb. Hlavním odvětvím mé činnosti je aktivismus, zaměřený na ženské oběti genderového násilí. Rozumím tomu, že moje z prstu vycucané stíhání potřebujete jen k tomu, abyste zastrašili další holky, holky a ženy, které se chtějí chopit alespoň nějaké aktivní pozice. Právě teď probíhá proces s Julijou Cvetkovou, která je za kresby ženského těla obviněna z šíření pornografie. Její stíhání má také za cíl zastrašit. Pokud byl účel v tomhle, pak ho soud už naplnil: odseděla jsem si svých 7 dní, což všechny dostatečně vyděsilo. Upřímně řečeno, vyděsilo to i mé dvě sousedky na cele, které dostaly 10 a 5 dní – za řízení v opilosti a napadení s nožem.“

Básnické vsuvky jsou silné a mnohdy radikální (třeba básně o smrti Darji Duginy nebo přání smrti Putinovi) a část pozornosti je udílena také pozorování a popisování vězeňské rutiny – v nejlepší tradici Ginzburgové, naší Šimkové a dalších. Zápisky ale zůstávají hlavně osobním textem, v němž se autorka dotýká vlastní zkušenosti s psychoterapií i náročného vyrůstání s násilnickým otcem, který pracoval jako policista. Celá próza je pak umně a drásavě vypointována datem Darjina propuštění z patnáctidenní vazby – tedy datem 23. února 2022. 

Závěrem nezbývá než doufat, že se textů ujme i některý z českých nakladatelů. Polidšťují totiž pro nás zdánlivě jednotnou a anonymní masu současných Rusů a ukazují jinou, méně hlučnou a výraznou, ale o to bližší a jímavější tvář těch, kteří de facto celý svůj život prožili za vlády Putina, ovšem nepatří k jeho obdivovatelům.