Praha je jedním z posledních velkých evropských měst, kde – jak říkal Rainer Maria Rilke – o nás věci vědí. Ještě nás znají. Dívat se na město a dotýkat se věcí znamená v tom lepším případě být pozorován a dotýkán. Je to oboustranný vztah, který mizí s hromadnou výrobou a masovou kulturou. Naštěstí jsou vztahy, týkající se těch složitých prostých věcí, jako je dřevo, bláto a krajina, které vytvářeny staletími nejdou jednoduše zničit. Nejlepší definice genia loci, jakou znám, zní: je to důvod, který neumíme pojmenovat, ale kvůli kterému se vracíme. Žádnou skutečnou bytost nelze popsat, nejenom protože je složitá a protikladná hned několika způsoby zároveň, ale protože je v ní něco, co přesahuje slova.

Ale přesto tato bytost vychází ze skutečných míst, která je možné navštívit, z barev a struktur materiálů, jež jdou popsat, a z dějin, které lze víceméně uhodnout. Praha leží jen asi 15 kilometrů severně od geometrického středu Čech. Vztah mezi ní a zbytkem země je tak úzký, že bez české krajiny nelze Prahu pochopit a bez Prahy se nikdy nedoberete Čech. Je to místo, kde kontinuální osídlení sahá nejméně 70 století nazpět. Sedíme zde v jakémsi tajemném kotli plném příběhů a citujeme Franze Kafku či Wolfganga Amadea Mozarta, ale to možná jenom charakter místa si přitahuje sobě podobné. Praha mnoho ukazuje a mnoho tají. Procházet jí lze vertikálně – vrstvu po vrstvě, horizontálně – místo po místu, anebo se na ni dívat jako na neuronovou síť velkého člověka, prostě jako na Bytost.

Vrstvy Prahy

Geologický substrát: Současný reliéf Prahy určuje kontrast mezi měkkými ordovickými břidlicemi, které daly vzniknout údolím a hřbetům Vítkova, Hradu a Vyšehradu, jež jsou tvořeny odolnými křemenci. Nejvyšší patro krajiny náleží hlavně asi 20 metrů mocné vodorovné poloze křídových pískovců, které jsou dobře propustné, takže na jejich bázi vyvěrají prameny určující založení několika klášterů a paláců. Duch místa je vždy silně ovlivněn řekou. Vltava se zařezává do pražské kotliny jedenácti stupni, odpovídajícími nejméně jedenácti ledovým dobám. Dá se ukázat, že velké stavby historického centra, jako malostranský kostel sv. Mikuláše nebo sv. Vít, byly komponovány na výšku odpovídající jednoduchým poměrům hloubky vltavského údolí. Dávná korespondence reliéfů a architektury!

Les: Dalším základním pražským kontrastem je souznění mezi plodným chaosem stísněných staveb a obrovskou, volnou zelenou plochou Petřína. Dole řeka, nahoře svah a mezi tím kámen a strom. Údolí kdysi patřilo lužním lesům s vrbami a olšemi podél břehů, o něco dál od břehů rostly javory, jasany, jilmy a obrovské duby. Svahy byly obsazeny zakrslými doubravami, ale v bočních roklích můžeme čekat jedli a na hlubších půdách buk. S lidmi přišla jiná krajina – kulturní step plochy spásané kozami. Baču na Letné pozoroval na konci století ještě Jaroslav Petrbok. A ten zmatek, když se na Karlově (tehdy Kamenném) mostě splašilo stádo krav! Svahy Vítkova pokrývalo ještě nedávno vřesoviště. Ekonomickým uprchlíkům se mezi rostlinami říká neofyty. Dálněvýchodní křídlatka (Reynoutria sachalinensis), čínské pajasany (Ailanthus altissima), kanadský zlatobýl (Solidago canadensis) přicházejí ve stejné době jako vietnamská tržiště, ukrajinští gastarbeitři a mcdonaldy. Kustovnice, křídlatka a Vietnamec tady už zůstanou a vplynou do krajiny. A proč ne? Není tak dlouho, kdy po Václavském náměstí kráčel srstnatý nosorožec, v Koněprusích pobíhal pavián a kousek za Prahou jste mohli potkat dikobraza. Místo je potrubím, kterým teče historie. A tou není jen pár letopočtů v učebnici dějepisu, ale vrásnění horstev, ústupy moře a způsob, jakým bukový les pohlcuje doubravu.

Text celé ukázky v .pdf