Na nedostatek lásky zabírá dostatek koček
Mašinová, Milada: Kočky a jiné příběhy o strachu

Na nedostatek lásky zabírá dostatek koček

Povídky zasazené do pohádkově laděné vazby vyprávějí syrové příběhy hrdinů, kteří se od většinové společnosti odlišují především jedním, avšak zcela zásadním neduhem – akutní absencí citu, jež je příčinou jejich podivných charakterů i osudů. Začínající autorka Milada Mašinová tak české čtenářské veřejnosti představila netradiční text plný bezútěšných obrazů ztracených mladých existencí a jejich hledání místa ve světě, které se občas děje trochu sadistickými způsoby.

Kočky a jiné příběhy o strachu nejsou prvním literárním počinem studentky FAMU Milady Mašinové (1988). K dostání jsou již dvě části z její komiksové trilogie Mor a kromě toho, že lze mezi MoremKočkami spatřovat hned několik podobností (kupříkladu v podobě odcizených rodičů a despotických otců), obě autorčina díla pojí především jedno – jméno Petry Josefíny Stibitzové, ilustrátorky, která Kočkám vnukla vskutku nápadité vzezření. Čtenář by se však neměl nechat ošálit květy posetým obalem, jelikož povídky v souboru možná ukrývají více trnů, než by se mohlo podle mámivého obalu zdát…

Kompozičně dílo působí poněkud netradičně. Soubor sestává ze šesti povídek, z nichž však zcela zřetelně vyčnívá ta poslední. Pět předchozích miniatur tak lze označit za jakési předskokany. To ovšem jejich význam pro celkové vyznění díla nikterak nesnižuje. Čtenář se zde např. dozví, co se odehrává v myslích mladých chovanců dětského domova, kteří prožívají svou první lásku, přečte si netradiční legendu o mladé matce nebo se seznámí s šestiletým Ervínem, kterému jeho vynalézavost a talent dokonce pomohou vyzrát nad smrtí. Čtenáře pak také jistě zaujme osud pozérského básníka, jenž se sice zachrání na vraku potápějící se lodi, avšak s ne úplně vhodným spolutrosečníkem. A aby těchto bizarních osudů nebylo málo, je zde ještě Orla, děvče, jež neumí nic, a tak namísto dovedností se rozhodne živit svým mladým tělem.

Povídky na sebe přímo nenavazují, o intertextuální paralely však v knize není nouze. Opakují se především místa, na která se různé postavy v různých povídkách rády vracejí. Kupříkladu zábavní park Karoo, místo pro jedny tragické, kde došlo ke strašlivé smrti všemi obdivované vychovatelky z dětského domova, představuje pro hrdinku poslední povídky studnici nejlepších zážitků v jejím šedém životě. Autorka nás však nejčastěji zavádí do depresivního prostředí dětského domova, plného psychicky strádajících postav, které jsou hlavními nositeli naprosto určujícího atributu celého díla, tedy jakési bezvýchodné a skličující nálady, jež se na čtenáře valí z každé stránky.

Již zmíněná poslední povídka souboru, Kočky. Příběh o strachu, je mnohovrstevnatý a hluboce propracovaný text, který nelze označit jinak než jako nejvýraznější část celé knihy. Kompozice povídky připomíná mozaiku a osudy obou hlavních hrdinů tak čtenář odkrývá postupně. Dospívající dívka Réva je chovankou dětského domova paní Šeříkové (podle květin se také jmenují ostatní děvčata z domova, mimo jiné i Révina starší sestra Myrta, jež je příčinou dívčina dalšího osudu). Po odchodu z dětského domova se Réva živí stereotypní prací u pásu v továrně na čokoládu a po večerech sní o blahobytu, ke kterému je rázem blíže po návštěvě Safírové čtvrti. Tam totiž narazí na vilu Antona, jednookého chlapce, který žije v blahobytu a touží pro změnu po lásce, a to lásce jakékoliv. Rozhodne se ji proto hledat u koček. Jakkoliv se Antonova krutost k jeho oblíbeným zvířatům, způsobená paradoxně jeho strachem o ztrátu kočičí přízně, může na počátku jevit jako odpuzující a odsouzeníhodná vlastnost malého tyrana (která je ovšem z velké části dána jeho ne příliš zdravým rodinným zázemím), čtenář postupně odkrývá širší podhoubí hrdinových zvrácených zálib a jeho chování se tak může jevit jako částečně obhajitelné, čímž se autorce daří umně relativizovat některé společností zavedené principy. Totéž lze prohlásit i o postavě Révy, jejíž charakterové rysy postupným čtením nabývají také poněkud odlišných kontur. Není tedy překvapením, že setkání Révy a Antona, těchto dvou osob, které neštěstí a smůla provázejí již od samotné kolébky, s velkou pravděpodobností nemůže skončit šťastně.

Nedostatek citu činí postavy v knize Mašinové nemocnými a lékem pro každou z nich je jiný druh lásky – ať už se jedná o tu milostnou, rodičovskou, či sourozeneckou. Psychické strádání či jakási narušenost dovádí mnohdy postavy k podivným, některé dokonce až hrůzným činům: vypíchnuté oči, mozek na jehlici nebo ostatky na zábavní atrakci, s tím vším čtenáře autorka konfrontuje. V naturalistických popisech však také může spočívat kámen úrazu celého díla – najít pro něj vhodného čtenáře. Hrdiny jsou mladí lidé a také těm je, podle informace na přebalu („Bylo vám už patnáct? Pak je tohle knížka přesně pro vás!“) kniha určena. O tomto zařazení by se však dalo vzhledem k obsahu jistě polemizovat. Kromě toho můžou ony morbidní pasáže v textu působit poněkud nadbytečně. Autorka si totiž velmi zdatně počíná již se samotným popisem psychického rozkladu postav, tedy onen často kvantitativně předimenzovaný fyzický rozklad, tj. krutosti nejrůznějšího rázu, dokáže text poněkud zošklivit a nejen mladého čtenáře snad poněkud odpudit až znechutit. Nemluvě o tom, že ona syrovost je podtržena nelítostným a naprosto odosobněným vševědoucím vypravěčem.

Kočky a jiné příběhy o strachu původně vznikly jako bakalářská práce na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, vzhledem k vydání zjevně překročily rámec akademických prací. Přestože jsou povídky Milady Mašinové mnohdy více než znepokojující a tíživé, této začínající autorce zcela jistě nelze upřít talent, nápaditost a čtivost a bude nepochybně zajímavé sledovat její další literární vývoj.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse