Také máte prapradědečka, který za svůj život zvládl více než celý zbytek vašeho rodokmenu dohromady? Pak je kniha Andělí vejce právě pro vás. Seznámí vás s Augustinem Hnátem, esoterickým hrdinou selského rozumu, kterému místo hlavy narostlo andělí vejce. Vyhrál tak bitvu u Zborova, logickými otázkami dovedl k šílenství nejednoho katolického kněze, vymyslel báječné nekonečnítko, za kmotra mu šel místní blázen, a když se nudil ve škole, dokázal vysunovat svou duši z těla. Pálil tu nejjemnější pálenku dle rad starého ducha Smila, byl tvrdší než nejtvrdší jádro pražských dekadentů a československých legií a dosud peče ten nejlepší chléb široko daleko.

Čas se ve vyprávění natahuje a zdánlivě poklidný den 12. května roku 1945 je prodchnut příběhem Augustinova života – od narození téměř vzdorného přes základní školu, studia a vojnu až k manželství, dětem a stáří i neodvratně tragickému konci. Kniha představuje jakousi rodovou kroniku mužství, kde se tajemství dokonalého kvásku na chleba dědí. „Do tajemství chleba se zasvěcovalo ob generaci, dědeček vnuka a ten, když se po letech sám stal dědečkem, zase svého vnuka, otcové pauzírovali.“ Přináší svědectví o venkovské ukrutnosti i krásných rituálech žní. Zároveň je též mozaikou bizarních epizodických příběhů; obzvláště vynalézavý je Petr Stančík ve vykreslování jedinečných smrtí a sebevražd. Nečekejte čtení bez občasného trnutí v zádech – již na druhé straně budete svědky drásající smrti Augustinova staršího bratra, kterou má na svědomí jeho vlastní otec, a to z pouhé chamtivosti.

Vesnická kronika se mění v městský román, pak ve válečný deník až k memoárům. Stančík uchvacuje sebevědomým jazykovým projevem plným hříček, které nestaví na odiv, naopak, kupí je vedle sebe jako by nic. Neupozorňuje, nehuláká: koukněte, jak já to se slovy umím. Tu nechá příběh znít v daktylském hexametru, tu vloží něžně bázlivé verše. Augustina s příjmením Hnát vybaví hned třinácti prsty, katolického kněze pojmenuje otec Bumbrlík a chlípný závorář s astrálními schopnostmi se v textu pyšní jménem Obřík. Býk, který je poníženým služebníkem diktátorského králíka, zas slyší na jméno Satan. Něžný humor a drastické lidské osudy se proplétají koncem 19. století a počátkem toho 20. a potvrzují až dotíravě častá slova babičky Rozálie: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí.“

První třetina knihy vás nenechá odpočinout a možná se budete během čtení smát nahlas i na veřejnosti. V okamžiku, kdy se Hnát dostane do Prahy na studia, přichází však nejslabší část knihy. Řekněme, že kulturní mystifikaci Stančík ještě nemá v malíku. Se svými literárními dovednostmi by si mohl pro posměch zvolit těžšího soupeře než uzoufané pražské dekadenty. Ani hru se jmény tak vděčnými k legráckám nedovedl k obvyklé dokonalosti (přejmenovat Arnošta Procházku na Výleta opravdu není vrcholem invence). Důvtip a humor se do vyprávění o Augustinovi opět navrací s léty vojny a legií a vydrží až do konce. Pro mnohé bude zklamáním i samotná pointa, ke které příběh pomalu spěje. Je jen přirozeným vyústěním vývoje, nic nenarušuje, nepřináší a neosvětluje. Tak jako lidé, kteří se nikdy nepoučí z historie.

Největší síla celé knihy ale nevězí ve vypravovaném příběhu, který sám od sebe až tak nápaditý není, ale v drobných pokladech, které čtenář potká na cestě. Mnohých si navíc všimne až po druhém nebo třetím ohledání – ať už jsou to jazykové hříčky, lidová filozofie, eschatologické úvahy, kulturní narážky, sondy do dětské duše, řešení velkých otázek historie, nebo účinná střelba do vlastních řad. Každý si v knize najde své – ponaučení o hmotě světa nebo třeba víru, že duše při kýchnutí opouští tělo, aby se mohla poradit s Bohem.

Minimalistická kniha s bílým vejcem na obálce se pyšní přebalem, na němž je fotografie krajíce chleba s vyjedenou střídkou od Jiřího Stacha. Sama o sobě působí poněkud hororově, ale po přečtení knihy zjistíte, že jí padne jako ulitá. A dobře ilustruje další slova babičky Rozálie: „Podle chleba poznáš seba.“