Komiksový titul Můj Bataclan zaujme čtenáře hned na první pohled. Tmavá obálka, na níž jsou vyobrazeny dvě ruce s propletenými prsty, a výrazný červený název volají po naší pozornosti a dávají tušit, že pro smích a oddechové čtení v této knize prostor nebude. Můj Bataclan je realistická, upřímná a srdceryvná výpověď muže, který v roce 2015 přežil teroristický útok. Došlo k němu během koncertu rockové skupiny Eagles of Death Metal.

Francouzský grafik vystupující pod pseudonymem Fred Dewilde ukázal světu, čím si on a mnozí další v Bataclanu prošli. Cesta ke vzniku nepříliš rozsáhlého díla byla však dlouhá a krkolomná, protože Dewilde, který odmalička miloval kreslení, se musel přemáhat, aby se do tohoto projektu vůbec pustil, a ještě zápasil s tím, aby se mu všechno, co zažil, povedlo přenést na papír. Jak v knize sám uvedl, některé momenty nejspíš nedokáže nakreslit nikdy.

Tvůrčí proces se stal autorovou duševní terapií a pomohl mu v návratu do života. Z rozhovoru, který Dewilde v srpnu roku 2017 poskytl českému zpravodajskému kanálu DVTV, však vyplývá, že následky jako strach z davů a noční můry si s sebou autor, schovávající se za černými brýlemi, nese i nadále.

První část knihy Můj Bataclan tvoří komiks, v němž Dewilde zachytil samotný útok, včetně toho, co mu předcházelo, a několik chvil, jež následovaly po něm. Obrazy se mu podařilo ztvárnit bez zbytečného patosu a nicneříkajících citoslovcí, v komiksových bublinách najdeme hladce plynoucí příběh. Panely zobrazující okamžiky v koncertním sále jsou na stránkách s černým pozadím, v roli útočníků tu stojí čtyři kostlivci se samopaly – jezdci apokalypsy, kteří přinášejí smrt. V ilustracích se zračí hrůza, zmatení a šok, tedy pocity, jež autor prožíval, když se ocitl uprostřed střelby mezi spoustou mrtvých těl. Ty nejhorší momenty strávil vleže na zemi vedle mladé ženy, jíž dal jméno Élisa. To, že ho dívka vzala za ruku a sevřela ji ve své dlani, což je zobrazeno i na obálce komiksu, mu pomohlo útok přečkat.

Výmluvná je však také ilustrace na zadní straně knihy. Tříštící se obrazy z událostí v Bataclanu symbolizují nejen střepy autorových vzpomínek, ale také jeho hroutící se život poznamenaný strašlivými prožitky. Ten Dewilde přiblížil v druhé polovině knihy v krátkých textech doplněných ilustracemi. Jeho myšlenky a názory se zde proplétají a trochu opakují: kresba je mu asi přece jen bližší než psaní. Dewildovo komiksové zpracování totiž čtenáře chytne a nepustí, v porovnání s ním jsou však texty, i přes nepopiratelnou emoční sílu, vlastně trochu obyčejné. Kromě jiného popisuje vyrovnávání se s traumatem, návštěvy psycholožky, trpělivý přístup rodiny a svůj návrat ke kreslení. Velmi zajímavá je ilustrace zachycující jeho tvůrčí proces, kde zrcadlově zobrazuje sám sebe, jak vytváří kresbu Élisy a Freda.

Dewilde dokončil Můj Bataclan v květnu roku 2016, přesně půl roku po teroristických útocích. Na pultech českých knihkupectví se titul objevil loni v létě, nakladatelství Argo jej vydalo v překladu Kataríny Horňáčkové v rámci edice Argomiks. Fred Dewilde ale není jediný z těch, které útoky v Bataclanu zasáhly natolik, že se je rozhodli promítnout do své umělecké tvorby. V loňském roce vyšel v českém nakladatelství Malvern zdařilý román Mé nenávisti se nedočkáte, v němž dobu po útocích popsal Francouz Antoine Leiris. V Bataclanu mu zemřela žena a on zůstal sám se svým sedmnáctiměsíčním synem. Rozhodl se však ztrátu překonat, kráčet životem dál a hlavně se nepoddat nenávisti.

Tyto autory však nespojuje jen téma jejich tvorby. Oba vydali podobné dílo poprvé, padesátiletý Fred Dewilde je sice původem grafik, ale literární tvorbě se dříve nevěnoval, a Antoine Leiris pracoval jako reportér. Díla obou autorů se navíc setkala s úspěchem. Jejich knihy také přinášejí stejné a velmi naléhavé poselství – řešením situace není nenávist. Pro Dewilda je důležité: „Nepoddat se tomu, nepřilévat olej do ohně nenávisti vůči muslimům. Nenávisti vůči všemu, co je cizí.“