Tvůrčí činnost Leszka Engelkinga zahrnuje řadu oblastí: autor překládá z šesti jazyků a za své překlady – včetně těch z češtiny – obdržel významná ocenění; je literárním teoretikem a kritikem, který vydal například knihu o Jáchymu Topolovi; v neposlední řadě jde o prozaika a básníka. Český čtenář zná jeho básnická díla díky výboru A jiné básně a jiné básně (Votobia, 1998) a z literárněvědné činnosti má k dispozici jeho monografii o Vladimiru Nabokovovi (Vladimir Nabokov: podivuhodný podvodník, Votobia, 1997). Nová kniha z edice překladové literatury nakladatelství Protimluv nabízí výbor z Engelkingovy nejpozdější básnické tvorby, pokrývající časové období mezi lety 2011 a 2016, v němž Engelking publikoval tři sbírky, přičemž do českého výboru jsou zařazeny i básně dosud knižně nepublikované.

Úvodní výběr ze sbírky Muzeum dětství otevírá knihu rovněž tematicky, nepochybně i proto figuruje její název v názvu celé knihy. Engelking se v básních prochází po rodné Bytomi v Horním Slezsku, hledí na budovy a domy a zjišťuje, že to, co vidí, nekoresponduje s tím, jak jsou ona místa zachycena v jeho paměti. Řada z nich obsahuje obraty jako „tady byl“, „tehdy byl“, „vzpomínám, že“ atd. Pronikají sem i promluvy v cizích jazycích, připomínající někdejší kulturní diverzitu regionu.

Procházka po místech básníkova dětství a vzpomínání na to, jak v té době vypadala, vede nevyhnutelně k zamyšlení se nad způsobem, jak paměť funguje a pracuje. Básně o místech, v nichž na pozadí fyzické přítomnosti prosvítá ztracený svět, tedy doplňují básně o vzpomínání jako takovém, o tom, jak funguje naše paměť. Je vůbec možné zachovat minulost? Neskončí každý takový pokus pouze muzeem, sbírkou mrtvých předmětů?

Engelking se u tématu dětství umně vyhýbá nostalgickému patosu. Manifestuje to hned titulní báseň, v níž děti jsou vycpané a nejživějším předmětem je mrkací panenka. Hoch z básně Poklady naší přírody má na tváři tak odpudivý škleb, že se k němu básník bojí přiblížit. Engelking spojuje dohromady různé typy dětství: dětství básníka se prolíná s dětským věkem země, například v básni Druhý příchod, či s dětským věkem moderny a kultury vůbec.

Na téma pomíjení a minulosti navazuje Engleking rovněž ve druhé sbírce zastoupené v knize, tedy ve sbírce Komu fandí zesnulí. Pomíjení se tu ovšem významově posouvá směrem k proměně člověka v průběhu života. V úvodní básni je pohádka o Červené Karkulce převedena do kontextu a lexika dospělých, báseň Druhá míza popisuje stereotypní školní obrazy s tou výjimkou, že studenti tu nejsou školáci, nýbrž účastníci univerzity třetího věku. Největší prostor je ve výboru z této sbírky věnován proměně největší, lidské smrti. Ta ovšem nemusí přicházet až na konci života, ale nastávat může i v jeho průběhu. Mrtví chodí ve spěchu po nádraží, mrtví jsou ti, kdo konvenčně rozmlouvají, nebo ti, kdo nepropadnou kouzlu reklamy. Mísením adjektiv „živý“ a „mrtvý“ v různých kontextech a významech ponechává sbírka položenou, ale nezodpovězenou otázku, co je smrt a co je život.

Prostor města ze vzpomínek a čas, který neustále pomíjí, tematicky dominují rovněž krátkému výboru ze sbírky Dodatek. Výrazněji se tu do popředí dostává humorný tón vycházející z hravých přirovnání: město je věrný pes, čas bezuzdný maratonec. Juxtapozice s hrůzu nahánějícími obrazy, jako je rozvážení černého mléka smrti v básni Mlékař, a celková tematika pomíjení nemá daleko ke grotesknímu smíchu.

Výbor uzavírá soubor osmi básní, které dosud nevyšly knižně. Svým rozsahem z nich vyčnívá báseň Vilno 99, v níž autorův přítel a básník Zbigniew Dominiak vede fiktivní hovor s Adamem Mickiewiczem přemístěným do současného literárního světa. Patrná jsou tu však i témata prolínající se celým výborem – mezi těmi týkajícími se města je obzvláště povedená Ulice.

Ačkoliv byla, jak píše Engelking v úvodu, práce na knize přerušena „absurdně předčasnou“ smrtí překladatele Václava Buriana, je výbor Muzeum dětství a jiné básně i v současné podobě solidní sondou do tématu, kterým se básník v daném období zabýval. Jak bylo naznačeno v odstavcích věnujících se jednotlivým zastoupeným sbírkám, každá z nich se zabývá odlišným aspektem uplývání času. Celek tak tvoří bohatou mozaiku poetického uvažování o něm a obrazů, které nám po oné procházce po zmizelém městě utkví v paměti.