Chůze po povrchu
Kagge, Erling: Radost z chůze

Chůze po povrchu

Esejistické zamyšlení nad přínosem chůze nepřináší i přes svou pestrost žádné překvapivé argumenty či pohledy, se kterými by se čtenář nesetkal už jinde. Škoda že autor moralizování nevyvážil vtipem či kontroverznějším přístupem. Atraktivní téma chůze zůstává v podání Erlinga Kaggeho bohužel na půli cesty.

Vystudovaný právník Erling Kagge (nar. 1963) nachodil za svůj sedmapadesátiletý život jistě mnohem více kilometrů než většina ostatních smrtelníků. Přešel sám Antarktidu, dosáhl i severního pólu a vylezl na Mount Everest, jako první se stal pokořitelem trojice nejzazších bodů světa. Všechny vzdálenosti urazil pěšky, po svých. To mu však nestačilo a začal o svých expedicích i psát. Protože i to mu připadalo málo, založil roku 1996 nakladatelství, které dnes vydává nejvíce naučných knih v Norsku a směle konkuruje čtveřici největších nakladatelských domů v této severské zemi.

Je tedy nasnadě, že Erling Kagge má na kontě spoustu zkušeností, které se snaží zúročit. V posledních letech se kromě nakladatelské činnosti věnuje i sepisování svých dojmů o sbírání uměleckých děl, o tichu a o chůzi. V češtině vyšla jeho sbírka úvah Radost z ticha. Proč zavřít dveře před hlukem světa, kterou v roce 2018 v překladu Violy Somogyi vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing. Po dvou letech následuje další útlý esejistický svazek Radost z chůze. Krok za krokem ke své duši v překladu Evy Dohnálkové, vydavatelskou štafetu převzalo nakladatelství Alferia (Grada).

Kombinaci naučného pojednání o bipedii a poučování o výhodách chůze pro současného člověka zasazuje Kagge do mikropříběhů ze své rodiny. Sděluje nám dojmy z pozorování dcery, která se učí chodit, a babičky, která naopak chůzi opouští, i úvahy nad tím, jakým krokem šel jeho dědeček za druhé světové války na popraviště. Snaží se věnovat pozornost nejrůznějším atributům chůze a zdůrazňuje její terapeutický účinek, klade rovnítko mezi chůzi a vnitřní klid. Důležitým aspektem pohybu pěšky je podle něj prožitek času a místa, který se redukuje, pokud se přemisťujeme autem či letadlem. Každý přesun je totiž přesunem fyzickým i mentálním a míra pomalosti je přímo úměrná tomu, jak moc si toho ze svého výletu zapamatujeme. Vedle této apologie chůze si Kagge nedokáže odpustit prosté moralizování a odmítání čirého pragmatismu, který se s každodenní logistikou současného západního člověka nezbytně pojí.

Poněkud černobílé chápání čtenář asi očekává: pokud se někdo rozhodl vychválit chůzi až do nebe, je jasné, že svůj úkol musí splnit. A Kaggemu nelze upřít, že má pravdu, o přínosu chození pěšky totiž není pochyb. Horší je to s očekávatelností argumentů, místy až příliš prvoplánových, které ilustruje různými anekdotami z vlastního života i ze života různých přátel, včetně mnoha slavných lidí.

O něco hlouběji sahají jeho poznatky o přínosech chůze pro myšlení a demokracii, ovšem i v tomto případě je škoda, že jim nevěnoval trochu více pozornosti. Očekávatelně odkazuje na Henryho Davida Thoreaua, Sørena Kierkegaarda a své krajany Arneho Næsse a Petera Zappfeho (jistě není náhoda, že cituje právě tyto dva, filozofa a právníka-filozofa, kteří se ve velké míře věnovali horolezectví a polárním výpravám). Kaggeho psaní je však jak v těchto pasážích zbytečně stručné, a ve výsledku působí povrchně. Nejen kvůli titulu se nabízí srovnání s jinou norskou knihou o chůzi od žánrově široce rozkročeného Thomase Espedala Jít, která u nás vyšla před deseti lety. Kagge se oproti Espedalovi snaží čtenáře poučit a píše mnohem civilněji, a tedy i stravitelněji, nicméně Espedal je ten, který dokáže více nadchnout.

Je těžké napsat esejistickou knihu o něčem, co má člověk rád, čím je zaujatý, a přitom potlačit své ego tak, aby z textu netrčelo, aby čtenář neměl vtíravý dojem, že se mu předkládají moudra někoho, kdo všechno zažil, viděl a „prošel“, a aby nepocítil okamžitě špatné svědomí z toho, že ráno odvezl dítě do školy autem, protože chtěl v klidu posnídat a prolítnout očima zprávy na mobilu. Ale možná že takoví čtenáři nemají na knihy tohoto druhu čas. Pravděpodobně si tedy Radost z chůze najde příznivce mezi těmi, kteří si rádi zas a znovu potvrdí svůj názor, že určitá míra přírodního sentimentu, zabalená do eklektické směsi osobních zkušeností, poznatků získaných při čtení různých autorů a mikropříběhů významných osobností, je to, co je pohladí na duši. Nic nového pod sluncem a také nic, co by urazilo cítění národa, který miluje pěší turistiku. To máme totiž s Nory společné, a patrně i proto se tato knížka přesně vejde do batohu všem, kteří v pátek vyrážejí (samozřejmě vlakem a pak pěšky) za hranice všedních dnů.

Až ji cestou nějakým trochu oprýskaným rychlíkem přelouskáte, můžete ji nechat v knihobudce na jakémkoli nádražíčku, kde si ji vyzvedne další cestovatel. Není jisté, že budete mít chuť se k ní vrátit, na to jí nakladatelství Alferia věnovalo příliš málo péče. Větší pozornost nakladatele by přitom titul posunula alespoň o patro výš.

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Eva Dohnálková, Alferia, Praha, 2020, 176 s.

Zařazení článku:

životní styl

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse