Pevnosti míru
Štěpánek, Radek: Velké obcování

Pevnosti míru

Jak už je autorovým zvykem, i jeho nejnovější básnická sbírka Velké obcování reflektuje především přírodu s jejími ekosystémy. Průkopník současné české environmentální lyriky ji ale v této knize nachází i v městském prostředí, kterému se doposud až na výjimky vyhýbal. Nakonec ale nemá smysl tyto dva světy (přírodní a lidský) stavět do opozice. Ve sbírce totiž tvoří jedno smysluplné a doplňující se univerzum.

Ve Štěpánkově sbírce nacházíme verše, které autor psal mezi lety 2012 a 2019. Svým způsobem tak vznikly jakési „textové odštěpky“ z autorova básnického díla, které mu i díky rozvolněnější formě a větší svobodě tvůrčího aktu dovolily používat daleko civilnější básnický tón s jemnějšími lyrickými polohami, často zvýrazněný formou básně v próze. Autorova poetická intence nespoléhá na kondenzovanou obraznost (viz jeho dřívější sbírky Soudný potok 2010, Přeletět moře nad Bezdreví 2012 atd.), ale daleko více volí obšírnější opis. Jako by tedy Štěpánek čtenáři dovoloval nahlédnout do procesu psaní, když těmito opisnými verši vyplňuje dřívější zhuštěné vyjadřování, jež se zhmotňovalo v předešlých minimalistických básních. Lyrický subjekt vystupuje v textu do popředí, autor tvoří daleko spontánněji, mimoděk, bez nějakého přímého záměru: „Jen tak si píšu, bez směru, bez účelu. Hledám motiv. Vlastně je tohle všechno jen příprava“ (s. 40). „Slovní uvolnění“ mu umožňuje větší tematizaci samotného procesu psaní, které je v rámci moderní tvorby vždy unikavé a nedokonalé: „Usmyslel jsem si, že těch bílých volavek je dvanáct, ale stejně dobře jich mohlo být více i méně: […] Ale nakonec jsem napsal dvanáct a bylo to špatně, škrtl jsem číslo a nestačilo to: nakonec jsem škrtl celou báseň, a zůstal mi údiv nad hejnem bílých volavek, / z něhož nezbylo ani slovo.“ (s. 65)

Stále však v díle zůstává silná reflexe přírody, jež je přes veškerou svou rozpornost (koloběh života a smrti, zranitelnost přírody versus její síla apod.) uchopována vždy skrze jakýsi milostný poetický akt. Básník ji totiž i zde slovem opečovává, schraňuje do básní a vyzdvihuje tak její nesmírnou křehkost: „Můj brambořík hyne. Žil se mnou deset let […], mění se v báseň, už i on se mění v báseň, listy i květy ztrácí jeden po druhém, scvrkává se do úplňku hlízy pod zemí.“ (s. 64) Příroda autorovi tedy stále slouží jako hlavní objekt pozorování, ale oproti jejímu dřívějšímu romantičtějšímu či estetičtějšímu nahlížení je v těchto textech vykreslena optikou přímého až exaktního pozorování, v němž se očekávatelný lyrický patos záměrně transformuje do jakéhosi antilyrického záznamu: „I teď čekáme na holubici s olivovou ratolestí. Ale přiletí vrabec, který si v zobáčku nese klubko pásky z rozbité videokazety.“ (s. 21)

Autorovy verše se i díky tomu stávají v těchto niterných střetáváních (obcováních) s všemožnou sílou přírody daleko epičtějšími. Básník, podoben chodci nořícímu se do přírodních útvarů, už netíhne k oněm makropohledům na kolosální koloběh přírody (viz básnické skladby Eroze, 2018, a Tání, 2019), ale sestupuje do krajiny vlastních prožitků. Mnoho názvů básní proto obsahuje např. jihočeská toponyma, což čtu jako snahu ručit osobním svědectvím za opravdovost zobrazeného. Podobně například v básni Setkání s mořským orlem u Bavorova básníkova viditelnost ustupuje odbornému ornitologickému popisu: „Hned jsem si všiml jeho velikosti. V hladové krajině konce podzimu a na škraloupu ledu byl majestátní, ještě než vzlétl. Základní barva peří splývala s jeho siluetou i barvou roční doby,“ píše Štěpánek (s. 23) a znovu tím potvrzuje, že v jeho básních je k estetickému oceňování přírody občas potřeba i přírodovědných znalostí. V autorově poezii tak málokdy nalezneme symbolické, zastřešující slovo „pták“, ale spíše konkrétní ptačí druh s přesnou druhovou charakteristikou: „Pár pěnkavích samečků krouží své piruety aprílovým ránem. Že ještě nasněží, bělostí jiskří znaménka na křídlech. Pod nebem přidrží už opadané květy střemch a špendlíků.“ (s. 25)

I když to zní možná nadneseně, lyrický subjekt zde (stejně jako v předešlých sbírkách) dokáže proměnit ten nejvšednější okamžik v prapůvodní moment, zachycující prchavost bytí. A to i v těch nejobyčejnějších chvílích, kdy např. reflektuje chladnoucí vodu v dřezu, v níž se usazuje mastnota (viz báseň Zmizet, s. 41), nebo bojuje se svým počítačem (báseň Hádám se s počítačem při přepisování sešitu, s. 29). Štěpánek tím v průběhu knihy nečekaně nabourává koncept „přírodního lyrika“, když skrze obdobné strategie nahlíží topos městské krajiny, respektive svůj pobyt v tomto betonovém království. Tato zkušenost básníkovi poskytuje nové vjemy, pomocí nichž zachycuje – v doposud nezmapovaném prostoru – jinak přehlížené přírodní úkazy: „Jakási květina vyrůstá z praskliny betonu. Víc nic, železné plíce ventilátorů chrčí za celý úřad. Tohle mám z celých dnů: čekání na večery a noci. Je to pravidelné, je toho málo a pořád neznatelně ubývá,“ píše básník a dokazuje tím, že jeho poetický slovník není vázán primárně na prostředí volné přírody, ale dokáže do sebe abstrahovat i rušivé a nehostinné městské prostory, v nichž ovšem přes všechny obtíže nachází podobnou energii života: „Snažím se oživit kámen a beton, dát smysl hemžení lidí, učím se pracovat s tím, co jsem vždy vynechával.“ (s. 79) I díky Radku Štěpánkovi se tak environmentální lyrika stává v našem literárním prostoru komplexnějším nástrojem, jak uchopovat nejen to přírodní, ale i to lidské (kulturní), čehož se v rámci on-line debaty o přírodní lyrice na Psím víně dotkl filozof Marek Timko.

Ve sbírce Velké Obcování je ale nejpodstatnější, že ustavičně znázorňovaná náklonnost k přírodě se nakonec překrývá či přímo tělesně splývá s mnohdy nespecifikovaným „ty“, které ale lze zaměnit (díky dedikaci básní) se Štěpánkovou manželkou, básnířkou Terezou Bínovou. Té je v knize věnováno hned několik textů, jež jsou pomyslnými pevnostmi míru, vystavěnými proti nejisté budoucnosti, která je – jak už je u Štěpánka ostatně zvykem – prosycená environmentálním žalem: „Jdu tam, kde býval les a kde jsi pro něj plakala spolu s pařezy, když zmizel. Věř mi, budeme tady chodit i v době, kdy se vrátí. O tom pláči na holině budeme vyprávět dětem. A budou jen nevěřícně kroutit hlavou a smát se, protože už si náš svět nebudou umět ani představit.“ (s. 80) Z tohoto hlediska, kdy se v závěru knihy perspektiva mluvčího překlápí z „ty“ a „já“ do univerzálního „my“, se básně stávají soustředěnými kontemplacemi, potěžkávajícími život s ohledem na jeho nejzákladnější existenciální polohy, jako je zrození a smrt, láska a nicota. To, co tyto elementární lidské kategorie spojuje, je básníkova potřeba o nich vždy „promlouvat jazykem lásky“. Jen tak lze život (a svět obecně) vnímat v jeho celistvosti a přitom zachovat svébytnou individuálnost těchto protikladů. Štěpánek navíc sbírkou opět potvrzuje, že se přírodní lyrika, tolik podceňovaná v rámci debat o současné české angažované poezii, gradujících na začátku druhého desetiletí (a v mnohém neustávající dodnes), stává plně etablovanou součástí soudobé tuzemské poezie, která dokáže uchopovat svět v jeho komplexitě.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Dobrý důvod, Nová říše, 2020, 120 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse