Vystudovaná germanistka, knihkupkyně a absolventka tvůrčího psaní Mariana Leky (nar. 1973) patří k fenoménu německých autorek (Judith Hermann, Julia Franck, Juli Zeh a další), které debutovaly na počátku nového milénia a kritika je označila štítkem „literární dívčí zázrak“. Leky na sebe poprvé upozornila zčásti autobiografickým povídkovým souborem Liebesperlen (2001) a nyní se jí podařilo napsat recenzenty opěvovaný román Co je odtud vidět (2017, česky 2021), který se dlouho držel jako bestseller v týdeníku Spiegel a jako její první kniha byl přeložen i do češtiny.

Vesnický román na magický způsob
Dějištěm je pozoruhodná vesnička v západoněmeckém Westerwaldu, ve které se vše drží v zajetých kolejích a její obyvatelé mají volnou ruku při praktikování zvláštních rituálů. Je to místo, kde se sice neodehrávají velká dobrodružství jako za „sedmi moři“, ale kde se zhmotňují optikovy vnitřní hlasy, nezpracované trauma bylinkářky Elsbeth se personifiuje v bubáka, na kterého zabírají hřejivé náplasti, a kde obří nesmrtelný pes Aljaška externalizuje Luisinu a otcovu „zapouzdřenou bolest“. Nadpřirozeno zde figuruje se samozřejmostí typickou pro magický realismus a najdeme tu nemálo společných motivů s Márquezovým kouzelným městečkem Macondo ze Sta roků samoty (1967, česky 1971), mj. vztahovou osamělost protagonistů či domnělou nesmrtelnost.

Ve třech částech, odehrávajících se v osmdesátých, devadesátých a nultých letech, nás vševědoucí ich-formová vypravěčka Luisa s vtipem a sympatickou ironií seznamuje s mikrokosmem této neobyčejné komunity, které se vyhýbá veškeré politické dění a která si žije svým životem. Luisina babička Selma, jež Luisu a jejího nejlepšího kamaráda Martina spolu s optikem vychovává, ztělesňuje moudrost a empatii. Její sny o okapi s „velmi mírnýma očima“ dokážou postavit celou ves na nohy – jakmile totiž Selma ve snu spatří tuto bizarní antilopo-žirafo-zebru, během 24 hodin někdo zemře. Blízkost jisté smrti vesničany pokaždé vyburcuje k vyjevení zamlčovaných pravd, píší pak vše vysvětlující dopisy nebo odevzdaně čekají na blížící se odchod na onen svět. Dokonce i optik už se málem vyzná ze své lásky k Selmě. Nejen vesničanům, ale i čtenáři překazí úsměv a radost z četby ona předvídaná smrt. V prolepsi se dozvíme, kdo zemře a čí rakev brzy uvidíme klesat do hrobu… Luisin život bude navždy poznamenán ztrátou a bude stát na podobných základech jako Selmin dům, ve kterém otec vidí „metaforu samotného života, života na šikmé ploše s rizikem zhroucení“.

Láska a čas
Mariana Leky se ve svém díle věnuje kromě tématu smrti i různým podobám lásky a odloučení. Luisina osudová láska se zjeví náhle, uprostřed lesa, v rouše buddhistického mnicha. Právě kvůli tomuto cizinci s azurovýma očima, který nabourává všední chod vesnice, Luisa poprvé vystoupí ze své pasivity. Také Luisu však nevyřčená pravda připraví o osm let společného života s Frederikem, když mu v dopise „podepíše“, že k sobě nepatří, a nechá ho odjet praktikovat buddhismus do Japonska.

Skoky ve vzpomínkách, časový posun, opakování a rutina všedního dne – čas je leitmotivem románu. Optik ve foropteru kontroluje čočky, ale budoucnost v něm, jak tomu věřila Luisa s Martinem, nevidí. Tak je to dobře, protože „bychom přišli o rozum, kdybychom takové věci věděli předem, kdybychom předem věděli, že za necelou hodinu se celý rozlehlý život jediným pohybem obrátí“. Člověk musí ke všemu dozrát sám a dojít prozření ve správném okamžiku – jen ho nepromeškat. Tón románu balancuje mezi melancholií a humorným nadhledem.

„Páchl jako nikdy neventilovaná pravda“
Luisina matka a otec prožívají manželskou krizi a nejsou tu pro dceru – matka je duchem nepřítomná a otec věčně na cestách za dobrodružsvím, aby k sobě „vpustil víc světa“. Teplo domova a příběhy s dobrým koncem Luise poskytují nejen Selma s optikem, ale i pověrčivá prateta Elsbeth a chronicky neurotická Marlies, ke které se i přes všechny její nálady všichni chovají mile. K obratu správným směrem vede zpověď – sdílená bolest je poloviční bolest. Pokud včas neuděláme průvan ve svém srdci, můžeme začít zapáchat „jako nikdy neventilovaná pravda“. Selmina smrt a optikovo pošťouchnutí v závěru románu svede Luisu a Frederika opět dohromady. Kdykoliv Luisa zalže o lásce, věci kolem ní začnou zázračně padat ze zdí, až i Frederik konečně uvidí sílu její lásky a prozře. Chvílemi se zdá, že Leky sklouzává k patosu, většinou se jí z něj však daří vybruslit ironickými pointami.

Mikrokosmos s aurou dobra
Postavy jsou definovány minimem atributů, které se v knize neustále opakují. Optik je určen svým povoláním, neboť dokáže precizně rozlišovat detaily a vždy najde spojitost mezi nespojitelným. Luisina prateta Elsbeth je pověrčivá moderní čarodějka s lékem a radou na vše („Když člověk na pánvi osmaží hřbitovní hlínu, zloděj lup najde“, „Mrtvé myši pomáhají proti očním chorobám“) a smutná Marlies je vykreslena pouze jako nesympatická zapšklá žena ve svetru a kalhotkách. Jejich neměnné charakteristiky dávají příběhu pohádkový ráz, stejně jako jejich neskonalá dobrotivost, která román posouvá stále dál od reálného světa.

Dvacet pět let z Luisina života je odvyprávěno, místy s jemným sentimentem, a příběh skončil. Lidé se rodí, žijí a umírají. Happy endu mezi Luisou a Frederikem se sice dočkáme, odpovědi na opakující se otázku „opravdového života“ však nikoliv. Podivínství a pohádkové vlastnosti ústředních postav i odevzdanost Luisy, které v životě spousta věcí „tak nějak vyjde“, působí ve spojení s existenciálními tématy lásky a smrti místy trochu uměle. Románu chybí akce a čtenář by si místy přál něco víc než jen úsměvné pohlazení na duši. Nádech magického realismu v kombinaci s „vesnickým románem“ a buddhistickými moudry však zaručuje neotřelost. Styl, jímž je román napsán, dokládá literární talent Mariany Leky. Melodická poetika, propracovaná výstavba textu a originální metafory svou kvalitou přebíjejí v podstatě jednoduchý děj a budou nás nutit se ke knize znovu vrátit.