V polské literatuře posledních let nejsou výjimkou příběhy o nemoci a umírání matky psané muži: uveďme básnickou sbírku Matka odchodzi (Matka odchází, 1999) Tadeusze Różewicze, Kontener (Kontejner, 2018) Marka Bieńczyka nebo Rzeczy, których nie wyrzuciłem (2017, česky Věci, kterých jsem se nezbavil, 2020) Marcina Wichy. Ženských literárních pohledů na toto téma je však nepoměrně méně.

Částečně proto se filozofka a psycholožka Mira Marcinów (nar. 1985) rozhodla napsat svůj literární debut Bezmatek (česky vyšlo jako Osiřelec na konci ledna 2022 v překladu Lucie Zakopalové). Po maminčině smrti začala totiž Marcinów hledat knihy popisující tuto zkušenost v naději, že v nich najde útěchu, hned však zjistila, že její vlastní způsob truchlení se velmi odlišuje od mužských představ. Ty se jí zdály příliš intelektuální, nelíbilo se jí schovávání se za citáty, svůj příběh chtěla vyprávět jinak – syrově, otevřeně, tělesně, občas až brutálně upřímně mluvit o svých emocích, smutku a vzteku na matku, ale zároveň o velké lásce a fascinaci.

Fascinace, vztek

To se jí bezpochyby povedlo. Z první části knihy vyvstává velmi nejednoznačný a netradiční obraz matky – postavy krásné, fascinující, pestré, schopné se radovat ze života, ale také svůdné, nezávislé a nedostupné. Vypravěčku s ní spojuje vztah skoro milostný, erotický; touží po fyzickém kontaktu, matka jí ale nedovoluje se ani objímat. Neobvyklost vztahu spočívá také v tom, že si obě ženy občas mění role – matka se stává dítětem nebo vzpurnou puberťačkou, o kterou je třeba se starat. Když jde večer ven, dcera do pozdních hodin sedí u okna a čeká, aby mohla opilé mámě pomoct vyjít po schodech. I přes vztek a zklamání nepřestává matku milovat, naopak – připadá jí potom jako marnotratný syn, a má ji ráda dokonce ještě více. Jejich vztah překvapuje blízkostí a intenzitou. „Matka byla zdrojem mého největšího potěšení. A největšího utrpení,“ prohlašuje vypravěčka. (s. 75) A dále přiznává: „Ano, byla jsem na matce závislá.“ (s. 82)

Když je posléze matce diagnostikována rakovina plic, dceřina péče získává zvláštní význam. Vypravěčka od začátku ví, že už mámě nemůže pomoct, a s jejím umíráním se smiřuje různými způsoby, také kontroverzními, například hledá útěchu v alkoholu a sexu. Tělesnost a fyzično hrají důležitou roli i v této části knihy – ošetřování nemocné je detailně popisováno a srovnáváno s péčí o miminko (neboť v tomto období je vypravěčka už sama matkou) a hned po matčině smrti následuje dlouhá, působivá a skoro hypnotická pasáž, ve které se dcera choulí v náručí už mrtvé maminky a poté podrobně popisuje líčení a oblékání jejího těla. V tomto okamžiku si čtenáři nejlépe uvědomí sílu osobní chvíle, jíž jsou svědky.

Zvuky včelstva

Následuje období truchlení, které vypravěčka není schopná nebo vlastně nechce ukončit – má strach, že na matku zapomene a tím ji zradí. Stejně jako dříve hledala různé způsoby, jak zvládnout matčinu nemoc, nyní se všemožně snaží pomoct si k tomu, aby se mohla s její smrtí vyrovnat. A tak se dostáváme k názvu knihy – polské slovo bezmatek je pojem, který hrdinka našla na včelařském fóru, pravděpodobně (sama to už nedokáže přesně říct) ve chvíli, kdy do vyhledávače zadala zoufalé heslo „Nemám matku. Co dělat?“. Termín označuje včelstvo, kterému zemřela matka (královna). Tento odborný výraz zni v polštině velmi emocionálně, jazykově odkazuje vyloženě na stav bez matky. Autorka toto zabarvení ještě zdůrazňuje. Píše o tom, že v případě včel smrt matky znamená většinou smrt celého včelstva, které předtím vydává specifický zvuk. Vyje. Pláče.

O tom všem autorka píše formou krátkých úryvků s velkými odstupy: občas se na stránce nachází jen jedna krátká věta. Působí to jako těžké, přerušované dýchání, kterým také vypravěčka trpí („Dusím se bolestí“, s. 242). Přidává texty písní nebo ironické pasáže, které napodobují jazyk dnešních časopisů a internetu („5 věcí, které byste měli udělat s matkou umírající na rakovinu“, s. 105, „Dcera v šoku: matky umírají!“, „Takové matky umírají nejrychleji. Které?“ s. 181).

Výsledkem je kniha plná vzteku, zoufalství a úzkosti, kniha bolestně upřímná. Někdo se může ptát, jestli není příliš osobní. Možná ale tento druh autenticity a emocionality v literatuře (nejen polské) chybí.