O současnosti a minulosti nejdynamičtější imigrantské čtvrti v Oslu
Breiteig, Bjarte: Tøyenefekten

O současnosti a minulosti nejdynamičtější imigrantské čtvrti v Oslu

Norský autor B. Breiteig zavádí čtenáře do přistěhovalecké čtvrti Tøyen v hlavním městě Oslo, kde sám žije. Příběh rozpadajícího se manželství ukazuje, jak rozdílně lze přistupovat k naplnění života, ale i to, jak se my Evropané stavíme k problémům okolo nás. Breiteigova kniha tak současně představuje sociologickou studii o aktuálních problémech nejen norské společnosti, kde se stále zvětšuje příkop mezi dobře situovanými a sociálně slabými vrstvami, tvořenými z velké části přistěhovalci.

Skutečnost, nebo obraz? Co z toho je důležitější pro člověka v době vševládného vizuálu? Být, nebo ukazovat se? Postavit se obtížné realitě, nebo si lživě vykreslit jinou, náhradní? To jsou otázky, které se svými čtenáři sdílí norský autor Bjarte Breiteig (nar. 1974), jemuž již v češtině vyšla debutová sbírka novel Fantomové bolesti (česky 2010) a román o sexuálním zneužívání v rodině Pět let tátou (2016).

Román Tøyenefekten (norsky 2021) s těžko přeložitelným názvem, který lze doslovně převést jako Tøyenský efekt (Tøyen je čtvrť v Oslo, původně dělnická, dnes centrum imigrantského života), by při převyprávění mohl vyznít jako prototyp líčení problematického vztahu v rozpadajícím se manželství. Text o sbližování a střetu protikladných prostředí, na jedné straně etablovaných Norů a na druhé straně přistěhovaleckých skupin, nemůže současně nebýt sociologickou studií o aktuálních výzvách vznášejících se nad Norskem, nad Evropou. Je to však primárně umělecký text, pozoruhodně přetavující autorovu důvěrnou znalost prostředí, o jehož špatné pověsti se mluví v norských médiích prakticky denně. Třebaže se tam autor sám před lety nastěhoval, neposkytuje čtenáři žádná selfíčka. Ani v době módy literárních autofikcí nemíří Breiteig narativním reflektorem na sebe nebo své blízké, ale rozhodl se pro uměleckou metamorfózu výzev, jež ho obklopují. A navíc nasvěcuje výzvy z nečekaného úhlu.

Neschopnost empatie a předsudky
Určujícím aspektem textu je perspektiva vypravěče. Mona – šéfredaktorka v nakladatelství, které vydává kuchařky a další žádané tituly z oblasti lifestylu, jež sama nazývá „odbornou literaturou“ –, je velmi nespolehlivou vypravěčkou. Její sebestřednost je záměrně iritující, její perspektiva vrhá pokřivené světlo na věci, které popisuje, vnímá a prožívá, neboť všechno v konečném důsledku jen kritizuje, odmítá a zesměšňuje. Čtenář postupně chápe, jak si sama uzavírá cestu ke komunikaci, třebaže jí má až do omrzení plná ústa. Například komunikaci s devítiletým synem; čtenář se dozvídá o jeho početí, zrození, integraci ve školce a v základní škole. Matka sice reaguje na jeho rostoucí tělesnou stránku, je znejistěna jeho přecitlivou dětskou duší, ale nikdy si nepoloží otázku po jeho vnitřním životě. Navíc ona a její manžel Jostein ve výchově až příliš často tahají za nesprávný konec – tím, jak se chovají, co chlapci zakazují, jaká mají vůči němu očekávání a s kým mu dovolují se kamarádit. Mona věnuje dítěti málo skutečné pozornosti a tím se mu odcizuje, i v ostatních vztazích vnímá čtenář její neschopnost empatie a předsudky nejrůznějšího druhu. Komunikaci v rodině i mimo ni jako by přenechávala manželovi, avšak i v tomto ohledu klame tělem, neboť celkový rámec pravidel soužití, stejně jako konkrétní příkazy a zákazy stanovuje výhradně ona. Můžeme se jen dohadovat, zda přitom zneužívá Josteinovu submisivní povahu, nebo vědomě staví na jeho zakomplexovanosti vyplývající z toho, že se mu nepodařilo dostudovat.

Jostein, který je neustále přítomen prostřednictvím vypravěččina vnitřního monologu, na scénu vstoupí až v posledních větách románu. Je to on, kdo si přeje svou rodinu zcela integrovat do tohoto po mnoha stránkách problematického prostředí, ano propojit osud své rodiny s osudy přistěhovalců. Od svých somálských přátel se učí připravovat speciální recepty a účastní se nejrůznějších integračních programů, o nichž Mona tvrdí, že je vymyslela ona, i když jejich skutečný dopad ve skutečnosti považuje za přehnaný a v podstatě marný. Jostein investuje veškeré své organizační a komunikační schopnosti do zřízení malé kavárničky, která se má stát místem setkávání kultur.

Faleš sociálních sítí a zvětšující se společenské příkopy
Mona neskrývá mínění, že manžel je ekonomicky naprosto neschopný, vždyť ho svým stálým příjmem živí. Stal se z něho muž v domácnosti, což ona vnímá na jednu stranu jako pohodlnou samozřejmost, ale zároveň jako neudržitelnou situaci. To byl jeden z důvodů k noční hádce, kterou si vypravěčka pod vlivem alkoholu příliš nevybavuje, ale která způsobí, že Jostein se nevrátí ze služební cesty v Kodani a jeden celý den nereaguje na její zprávy a pokusy se dovolat. Uprostřed noci ohlásí manžela na policii jako nezvěstného, ale je jí řečeno, že každý má svobodnou volbu, s kým mluvit chce a komu telefon zvednout nechce. Právě její rozhořčení a nejistota, jestli je manželství neodvolatelně v troskách, jak si to myslela a vyslovila už několikrát, nebo zda manžel svou vzpouru ještě odloží, je bezprostředním důvodem pro vypravěččin monolog o současnosti a minulosti nejdynamičtější čtvrti v Oslu. Své opovržení k manželovi neskrývá, neboť je přesvědčena, že neomylně zná jeho propady, hledání, deprese i euforické stavy. Jeho slabosti samozřejmě považuje za relevantnější než jeho entusiasmus pro kreativní nápady ve věci vzájemného soužití. Sama se cítí nedoceněná, zneuznaná, vůbec nechápe Josteinův idealismus a každodenní mravenčí práci ve skrytu, bez pompy, mimo kamery a fototermíny s politiky. Mona prezentuje jeho činnost (v její dikci: jejich společnou činnost) pro širokou veřejnost, především na sociálních sítích. Ano, jednou se zahlédne v zrcadle jako osamělá stárnoucí žena, izolovaná od rodiny a sousedů, ale je to jen pomíjivý okamžik pravdy, ihned překrytý nerealistickým očekáváním vůči exotismu prostředí, ve kterém se s manželem před lety rozhodli žít, kde však sama rozhodně neplánuje setrvat, a to bez ohledu na reakce dospívajícího syna.

Román rozkrývá obraz dnešního Norska jako země rozdělené hlubokým sociálním příkopem mezi etablovanými a sociálně nezajištěnými vrstvami. Mnozí z obyvatel Tøyenu musí žít s přetrvávající hrozbou okamžité deportace do země původu nebo rozhodnutí, kterým je úřady přemístí do vzdálené části Norska, jež je jim cizí a kde nikoho neznají. Právě scény z roku 2015 – průvody špinavých a hladových uprchlíků mířících k registraci na policejní centrálu a stejně tak prudce vzedmutá, ale rychle odumírající vlna solidarity většinového obyvatelstva – prokazují, že v tomto textu naprosto nejde o rozbor jeho teoretických premis. Znázorněné poselství je o to silnější, že je čteme z pokřiveného zrcadla. Vypravěččin hlas zní v duchu povrchnosti a pokrytectví. Jostein se po krátké vzpouře sice na Tøyen vrací, ale je otázka, jestli se vrací do prostředí, kde je a bude jeho nasazení opravdu zapotřebí, nebo zda je ochoten se vrátit i k člověku, který možná neumí žít žádný vztah, bez ohledu na barvu pleti svého protějšku.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Forlaget Oktober, Oslo, 2021, 330 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse