Výzkum emoční inteligence, podstaty subjektivních pocitů a práce s nimi hýbe světem a to, že není radno zanedbat emoční svět našich nejmenších, ví dnes už kdejaký rodič, nejen čtenáři populárně-naučných časopisů, jako jsou Maminka či Moje psychologie. O stoupající popularitě a důležitosti práce s emocemi směřující ke správnému psychickému vývoji dítěte svědčí téměř prázdné regály v knihovnách a knihkupectvích, kde bychom měli najít nové publikace pro děti či dospělé věnující se právě zkoumání emocí. Nejde přitom jen o pocity vlastní, ale i o schopnost identifikovat chování druhých a reagovat na jejich individuální afekty či nálady. Knihy jsou často dílem praktikujících psychologů či speciálních pedagogů a jejich obsah se tak opírá o profesionální znalosti dětské duše. Bestsellerem z pera českých autorů jsou pohádky o emocích ze série Emušáci. Ferda a jeho mouchy (2013) tria Michaely Dostalové, Sylvie Jančiové a Heleny Vlčkové, které doplňuje žabák Ferda a plyšové mouchy symbolizující jednotlivé emoce. Pozornost si zaslouží i knížečka Martiny Drijverové Jak se cítíš? (2018), která vyniká prostými příběhy malého dítěte, doprovázenými podnětnými otázkami, a Léčivé pohádky pro dětskou duši (2019) klinické psycholožky Romany Suché, jež využívá pozitivní sugesce k navození pocitu bezpečí, jistoty či sebevědomí.

Mezi cizojazyčnými počiny se vydařila nádherně ilustrovaná Barevná příšerka (2012, č. 2021) španělské učitelky a emoční terapeutky Anny Llenas, velmi citlivě napsaná třísvazková řada Hněv (2006, č. 2013), Žárlivost (2009, č. 2013) a Stydlivost (2011, č. 2013) francouzské dětské psychoanalytičky Catherine Dolto či Velká kniha o emocích (2017, č. 2021) francouzské terapeutky a sofrologičky Stéphanie Couturier. Letos řadu publikací na toto téma rozšiřuje kniha pro děti, rodiče a pedagogy německé pedagožky Rity Diepmann nazvaná jednoduše Já a moje pocity (2020, č. 2022). Autorka má na kontě několik knih s příběhy, hrami a aktivitami pro děti, které vycházejí jak z dlouholeté praxe v základním školství, tak i z oboru rodinného vzdělávání a vzdělávání dospělých.

Já a moje pocity nestaví do centra pouze jednotlivce a analýzu vlastních prožitků, ale na třiceti krátkých příbězích všedního dne dětským posluchačům ukazuje různorodé emoce a nálady, které mohou mít vliv na celé okolí, a podněcuje je tak k empatii. V příbězích figurují kluci a holky prožívající typické situace jako smutek ze smrti křečka, nejistotu ze setkání s novým spolužákem na vozíčku, radostné očekávání babičky a dědečka, škodolibost nad rozlitým jogurtem či odpor ke králičím bobkům, přičemž mírně převažují negativní emoce. Kniha je určená dětem od 4 do 8 let a v anotaci na přebalu knihy se dočteme, že s ní mohou pracovat jak rodiče s dětmi, tak učitelé v mateřských školách a na prvním stupni ZŠ. V předmluvě však Rita Diepmann nastiňuje metodiku práce s knihou pouze pro učitele a učitelky, děti u každého příběhu sedí v kruhu na židlích a naslouchají empatickému podání popisovaných situací. Následně se podílejí na aktivitě vedoucí k rozvoji emoční inteligence. Samotné čtení příběhů sice najde uplatnění i ve dvojici rodič – dítě, s provedením aktivit je to ale doma složitější, neboť se naprostá většina zaměřuje na skupinky. Ve školce to může ovšem fungovat skvěle, když si děti například po příběhu o nelibosti zkoušejí chvástání vestoje na židli uprostřed kruhu nebo když společně sehrají příhodu o úleku, ve kterém chlapce Michala málem srazil cyklista. Děti mají za úkol danou emoci znovu prožít a vypořádat se s ní, přičemž se autorka nezalekla ani práce s motorickými projevy emocí (v kruhu děti mohou po příběhu o vzdoru řvát, dupat či dělat grimasy), arteterapie (vyjadřování vzteku prstovými barvami), podněcování tělesné blízkosti (klepání na rameno, vzájemné malování na ruce) a meditace s dechovým cvičením.

Samotný příběh s aktivitou (vyjma kreativních činností jako malování) zabere jen okolo deseti minut a s emocí představenou v příběhu by se mělo dále pracovat. Osobně bych uvítala, kdyby autorka představila více než jen jednu variantu následného cvičení, neboť některé pocity žáčci pouze „prožijí“ (škodolibý smích a gesta, řvaní a kopání vzteky) a nedostanou žádný návod, jak se s nimi vyrovnat. Propracovanější a detailnější knihou, psanou ve stejném duchu a pro stejné publikum, jsou Děti a emoce (2013) klinického psychologa Vojtěcha Černého; ve spolupráci s Kateřinou Grofovou nabízejí spoustu otázek, odpovědí, aktivit, praxe i teorie. Kniha Rity Diepmann není primárně určena do rukou samotných dětí, je vytištěna v měkké vazbě a ilustrace v ní nehrají zásadní roli, jako je tomu třeba v případě publikací výše zmíněné Anny Llenas či polské autorky Tiny Oziewiczové Co dělají pocity? (2020, č. 2021). Já a moje pocity jsou spíše brožurou k prvotní práci s emocemi pro zkušené a zapálené pedagogické pracovníky, kteří vědí, jak důležitou roli hraje rozvoj emoční inteligence, a jsou schopni na aktivity navazovat. Jazyk přehledně seřazených příběhů odpovídá dětské mluvě a v úvodu konkrétní emoční situace autorka uvádí i synonyma dané emoce – nadšení tak definuje také jako „veselí, vášeň, elán, zanícení, zápal“, které vyzařují i z její publikace.