Když vysychá příroda i nápady
Cook, Diane: Nová divočina

Když vysychá příroda i nápady

Chtělo by se říct, že dystopické romány v posledních letech přibývají jako houby po dešti. Možná však tento bonmot působí trochu nepatřičně vzhledem k tomu, že jedním z kruciálních témat, jež stojí za kolabujícími fikčními světy těchto knih, je klimatická krize. Té se dotýká i románový debut Američanky Diane Cook.

Nová divočina (The New Wilderness) od Diane Cook vyšla před dvěma roky a dostala se na shortlist Bookerovy ceny. Letos vyšla v překladu Dominiky Křesťanové i v češtině. Děj této obsáhlé, téměř pětisetstránkové knihy začíná vcelku drastickým výjevem – Bea, protagonistka příběhu, porodí mrtvé dítě, které zakope do země. Následně předstírá, že se nic neděje. V takzvané Divočině, kde se Bea se skupinou lidí už několik let pohybuje, totiž není místo pro slabost.

Do Divočiny bylo umístěno dvacet lidí, aby společně vytvořili pokusný vzorek, na němž bude zkoumáno, jak může člověk žít v souladu s přírodou. Úkolem této skupiny, která si říká Společenství, je jednoduše řečeno navrátit se k primitivnímu způsobu života. Nemůžou produkovat příliš mnoho odpadu, musejí lovit, jsou odkázáni na jednoduché nástroje. Samozřejmě v takových podmínkách není jednoduché přežít. Taky ve chvíli, kdy se s postavami seznamujeme, už skupina o několik členů přišla. A dalšího ztratí hned na prvních stranách – obratná Caroline zkoumá, jak nejlépe přebrodit řeku, ve vodě do ní narazí kláda a už jí není pomoci. Víc než smrt této ženy však členy experimentální skupiny zajímá, že spolu s ní ztratili svůj nejlepší provaz.

Už po prvních desítkách stran není těžké odhadnout, o jaká témata se bude autorka v Nové divočině opírat: návrat k přírodě; klimatická krize; smysl lidského života, který ztrácí na významu, jakmile se změní konstelace hodnot. Zároveň hraje v knize důležitou roli vztah mezi dcerou a matkou; Bea odešla do Divočiny spolu se svým druhem Glenem a dcerou Agnes, která, tou dobou čerstvě pětiletá, byla nemocná a ve Městě – jež v románu zastupuje civilizaci, jež se evidentně hroutí, ačkoli není zcela jasné, z jakých důvodů – by nepřežila. V románu je akcentován i proces, v němž se Agnes stává z dítěte ženou, osamostatňuje se a osvojuje si hodnoty a chování, které ji přesouvají mezi dospělé. To všechno je evidentní, a třebaže to není nijak obzvláště zajímavý tematický komplex, dalo by se s ním vymyslet leccos. Jenomže to by pak autorka musela všechno o poznání lépe a důmyslněji propracovat.

Na skupinu, její chování a dodržování pravidel dohlížejí správci, kteří například kontrolují, kolik Společenství vyprodukovalo odpadu, a starají se, aby se nezdržovalo na jednom místě déle, než je povoleno. Správci skupině zároveň říkají, kam mají její členové chodit. Hned na začátku je třeba pošlou na dlouhou pouť k „Dolní stanici“, ačkoli oni už došli na dohled k „Prostřední stanici“. V Dolní stanici na ně nicméně čeká pošta, a tak se skupina vydá na dlouhé putování. Poštou jim totiž chodí do Divočiny všelijaké balíčky. Jednomu z členů například bývalá manželka posílá „věci jako citrónové makronky a palmiery. Jednou poslala bezlepkový čokoládový dort posypaný moučkovým cukrem. Byly to krásné cukrovinky, složité, profesionálně vyhlížející, takové, jaké Bea vídala ve starých časopisech, kterými listovala pro inspiraci. Jejich výroba musela zabrat celé dny. Jenže nevydržely“ (s. 153). I když pomineme absurdní uvažování této ženy, vyvstává otázka, proč je Společenství tak konsternované ze ztráty provazu či proč se tolik nadělá kolem lízátka, které Bea dostane od svého oblíbeného správce, když je jinému členovi dovoleno přebírat tak opulentní zásilky.

Podobných nelogičností je kniha plná. Tak například: Agnes na jednom místě neví, co znamená slovo „legální“, ačkoli o necelých sto stran dříve odpověděla na otázku „Je to legální?“ protiotázkou „Proč by nebylo?“. Nehledě na to, že sice neví, co je legální, ale dočteme se, že s jedním z nových osadníků, kteří do Divočiny připutují, vedla „intelektuální debaty. Vykládala, co věděla o statistice, o potřebě zvýšit populaci ve státě Divočina“ (s. 327). Autorka jako by si vždycky čas od času uvědomila „aha, Agnes vlastně nevyrůstala v běžném světě, takže toho spoustu neví“, ale jindy se jí to takříkajíc nehodí do krámu. Čtenáře rovněž zarazí, když ke konci knihy začnou správci jezdit na koních, ačkoli předtím jezdili v náklaďácích, a na otázku „Co že máte koně?“ odpoví jeden z nich „Podle studií náklaďáky škodí ekosystému“; následně se Bea zeptá, jestli na to potřebovali studie, a správce odpoví: „Samozřejmě že ne. Jen jsme nevěděli, jak moc ho [ekosystém] poškozují. Zanechávají superstopu.“ Má to být vtip? Vztyčený prst, kterým autorka nabádá čtenáře, ať si dají pozor na náklaďáky? Doklad hlouposti správců? Těžko říct; četba odpověď nepřinese.

Vzniká tak leckdy absurdní galimatyáš, u nějž si nakonec člověk není jistý, jestli to celé není parodie. Ale vzhledem k tomu, jak je autorka místy doslovná, se s něčím takovým moc kalkulovat nedá. Jindy naopak evidentně chce využívat nedořečenost a (tedy) jakési tajemství; ve čtenáři však vyvolává spíše dojem ledabylosti. Například vztah mezi Městem a Divočinou, do níž, jak se ukáže, putují z Města „načerno“ lidé, kteří si říkají Renegáti, je jednoduše řečeno pouze načrtnutý; prostupnost hranic mezi Městem a Divočinou, chování správců, chování nově příchozích – to vše vyvolává další a další nezodpovězené otázky a pozvednutí obočí. Autorka snad doufá, že si čtenář propojí zkušenosti s jinými postapokalyptickými díly a trhliny v konzistenci Nové divočiny si sám zalátá. Jinak totiž zůstane román z hlediska své vnitřní logiky děravý jak řešeto.

Z vyprávění se tak postupem času stává jakýsi dystopický skanzen, v němž je sice rozeseto spoustu signálů vypovídajících o tom, v jak špatném stavu je románový svět, ale když se nad tím vším čtenář jen trochu zamyslí, prostor i motivace těch, kdo jej zabydleli, se rázem zbortí. Těžko odhadovat, co vedlo porotu Bookerovy ceny k tomu, aby tento genericky vystavěný a nedomyšlený dystopický polotovar vyzdvihli až na shortlist.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Dominika Křesťanová, EMG / Odeon, Praha, 2022, 472 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

50%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse