Prostřednictvím slov mohu zprostředkovat dialog
Takisvilainan, Salizan

Prostřednictvím slov mohu zprostředkovat dialog

„Dříve o našich horách psali jen čínští a japonští badatelé. V jejich knihách jsou domorodci líčeni jako obludy a strašidla,“ říká v rozhovoru tchajwanský autor Salizan Takisvilainan, který se ve své tvorbě snaží zprostředkovat minulost i současnost svého rodného kmene Bununů.

Představitel mladší generace tchajwanských autorů Salizan Takisvilainan (Čao Cchung-i / Zhao Congyi, nar. 1981) je příslušník horského etnika Bunun. Kromě psaní a vydávání knih se věnuje i tradičnímu povolání svého kmene: je horský nosič a vůdce. Zúčastnil se terénního výzkumu v oblasti, kterou příslušníci jeho kmene obývali v minulosti. Na pražském Světě knihy 2022 představil soubor textů nazvaný Horští nosiči, v němž shrnul své poznatky a zážitky z výzkumu a doplnil je mnoha zajímavostmi z historie domorodých obyvatel Tchaj-wanu a z jejich tradičního způsobu života.

iLiteratura: Co vás přivedlo k psaní? Proč jste se rozhodl psát?
Salizan Takisvilainan: Vyrůstal jsem spolu s příslušníky svého kmene Bununů, od rodičů a prarodičů jsem si osvojil naši řeč a zvyky. Čínsky jsem se naučil až ve škole. Rodné město Chua-lien (Hualian) jsem opustil, až když jsem šel na vysokou školu. Studoval jsem literaturu a začal jsem psát básně. První publikovaná báseň mě přivedla na myšlenku používat v čínsky psaných textech jednotlivá slova mé mateřštiny – bununštiny. Pak jsem se rozhodl psát o svém kmeni, o jeho zvycích a znalostech, a od poezie jsem přešel k reportážím.
Chci, aby se lidé o mém kmeni a o životě v horách dozvěděli více. Dříve o našich horách psali jen čínští a japonští badatelé. V jejich knihách jsou domorodci líčeni jako obludy a strašidla. Báli se jich, protože neznali hory a nechápali domorodý způsob života. Navíc psali o svých úspěších, o tom, jak zdolali vrcholy, ale nezmiňovali se o horských nosičích, kteří jim v tom výrazně pomohli. Prostřednictvím slov a knih mohu zprostředkovat dialog mezi Chany (etnickými Číňany) a domorodci. Postavy v mé knize jsou obyčejní lidé bez významného společenského postavení, kteří ale hráli důležitou roli v dějinách a vývoji Tchaj-wanu.

iLiteratura: Bununština je vaší mateřštinou. Proč jste si jako literární jazyk zvolil čínštinu?
Salizan Takisvilainan: Čínština je oficiálním jazykem Tchaj-wanu. Mým cílem je vybudovat most mezi kulturou Chanů a kulturou domorodců a k tomu je čínština nejlepší možný prostředek. Na Tchaj-wanu žije jen pět set tisíc domorodců, kteří jsou příslušníky šestnácti různých kmenů. Kmen Bununů je tvořen pouhými padesáti tisíci lidmi, takže kdybych psal svou mateřštinou, rozuměli by mi jen oni. Píšu sice čínsky, ale bununštinu ve svých knihách také používám. Čínsky píšu proto, abych naši kulturu přiblížil co největšímu počtu lidí, ale když píšu ve své mateřštině, je to pro mě forma návratu ke kořenům.

iLiteratura: Co pro vás osobně znamená, že jste příslušníkem kmene? Jaký je dnes vztah většinové společnosti k domorodcům?
Salizan Takisvilainan: Protože příslušníků našeho kmene není moc, chci se podílet na udržení naší kultury. To je jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl zachytit příběhy svého kmene. V knize popisuji, že mnozí Bununové pracují jen jako horské hlídky, nedostávají místa ve správě národního parku na svém území. Necítíme se rovnoprávní, doposud nás ovládají Chanové. Musíme dělat, co chtějí oni. Mnoho lidí si myslí, že Bununům sluší jen fyzicky náročná práce. Současná vláda se to pomalu snaží měnit, chce dát domorodcům příležitost spravovat jejich domovinu, ale mnozí si zase stěžují, proč tu práci dostávají jen domorodci. Chanové si myslí, že hory patří jim, ne původním kmenům. Je třeba, aby tyto problémy vláda řešila společně s oběma stranami.

iLiteratura: V čem vidíte největší sílu příběhů domorodých národů a jejich orální tradice?
Salizan Takisvilainan: Chci ukázat, jak vyčerpávající práce domorodců je. Každá práce je samozřejmě únavná, ale líčením specifické práce Bununů mohu zachytit i jejich historii. V různých obdobích tchajwanských dějin hráli horští nosiči různou roli. Naši předkové s radostí nosili do hor materiál a vybavení potřebné k budování domů pro rodiny. Po okupaci začali nosiči nosit to, co ta která vláda potřebovala: materiál ke stavbě školy, vybavení pro badatele apod. Po příchodu kuomintangu byla výstavba v horách zakázána. Hory byly prohlášeny národním parkem. Teď už je situace lepší, současná vláda finančně podporuje znovuvybudování domů pro příslušníky kmene. Horští nosiči jsou pro mě zprostředkovatelé příběhů z minulosti kmene Bununů.

iLiteratura: Výraznou roli v textu hrají i horské stezky a jejich obnova. Jsou to pro vás paralely s životní cestou kmene a jeho putováním dějinami?
Salizan Takisvilainan: Existuje několik typů horských stezek: stezky pro cestovatele, stezky pro Japonce, stezky postavené na příkaz vlády. Každá má odlišný příběh a při zkoumání naší historie má svůj význam.

iLiteratura: Kromě vlastní tvorby máte i nakladatelství, založil jste knihovnu specializovanou na domorodou literaturu, kterou sbíráte. Co z toho vás těší nejvíc?
Salizan Takisvilainan: Po absolutoriu jsem založil nakladatelství a současně začal pracovat jako horský nosič a průvodce. Někdy trávím více času prací pro nakladatelství, jindy píšu nebo provázím cestovatele po horách. Hrají v tom roli samozřejmě ekonomické důvody, ale psaní a literatuře se věnuji pořád. Když jsem psal Horké nosiče, cestoval jsem do hor, vydělával jsem peníze jako horský nosič, sbíral jsem původní příběhy svých prarodičů. Nejdůležitějšími zdroji mé tvorby jsou život a zkušenosti.

iLiteratura: Jaké místo má kmenový život na Tchaj-wanu 21. století? Co svými příběhy chcete předat Chanům?
Salizan Takisvilainan: Mnoho Chanů nikdy žádné domorodce nepotkalo, nevědí nic o našem životě. Mají o nás stereotypní představy a bojí se nás. Někteří chanští cestovatelé potřebují horské nosiče. Nechtějí si s nimi ale povídat, jsou přesvědčeni, že mají sklon k alkoholismu, že se opijí a budou se chovat nevhodně. Je pravda, že se rádi napijeme, ale pijeme jen po práci, která je velmi namáhavá, a pijeme střídmě. Ve své knize to uvádím na pravou míru. Píšu tak, abych běžným lidem vysvětlil, že to, co je dnes na Tchaj-wanu, nevzniklo za jediný den. Jeho historie se skládá z mnoha příběhů, z konfrontací mezi domorodci a Chany, mezi domorodci a Japonci… Když píšu jako spisovatel-domorodec, mohu to ukázat z různých úhlů.

iLiteratura: Závěrem prostá otázka: co vás během návštěvy České republiky zaujalo?
Salizan Takisvilainan: Včera jsem celou noc chodil po Praze a procházel kostely (během tradiční Noci kostelů, pozn. aut.). Předtím jsem byl v Liberci, na Ještědu. Všiml jsem si zásadního rozdílu mezi Českou republikou a Tchaj-wanem: u vás jsou velmi nízké hory a vysoké kostely, na Tchaj-wanu je to právě naopak.

Poznámka k transkripcím: jména čínských a tchajwanských autorů ponecháváme pro lepší orientaci čtenářů v transkripci, která je použita v českém vydání jejich děl. V závorce uvádíme českou transkripci a mezinárodní transkripci pchin-jin.

 

Na podobné téma:
Tomáš Řízek

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Rozhovor

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jana Heřmanová. Mi:Lù Publishing, Jablonné v Podještědí, 2021, 228 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse