Jít s pravdou ven. Ale jak?
Springora, Vanessa

Jít s pravdou ven. Ale jak?

V rámci letošního Světa knihy nám poskytla rozhovor Vanessa Springora, autorka románu Svolení, v němž se po mnoha letech vrátila k příběhu z doby svého dospívání. Ve čtrnácti letech se stala milenkou staršího muže, slavného spisovatele. V knize se s odstupem zamýšlí nad tím, jaké společenské mechanismy se podílely na tom, že Gabriel Matzneff mohl beztrestně udržovat vztahy s nezletilými, a dokonce se těšil uznání uměleckých kruhů, když své pedofilní záliby popisoval v knižně vydávaných denících.

Režisérka a nakladatelská redaktorka Vanessa Springora (nar. 1972) se stala jednou z nejvýraznějších tváří současné francouzské literární scény, když roku 2020 vydala román Le Consentement. Česky ho o rok později vydalo nakladatelství Host v překladu Tomáše Havla a pod názvem Svolení. Autorka se v knize vrací ke vztahu, který ve čtrnácti navázala s padesátiletým mužem. Netrval sice dlouho, ale poznamenal ji na celý život. Problém byl v tom, že muž s pedofilními sklony byl – a dosud je – také poměrně slavný spisovatel. Ačkoli jeho chování bylo v rozporu se zákonem, společenské postavení ho dokázalo po dlouhou dobu chránit. Dnes už má Vanessa Springora jasno. Tehdy však její situace tak jednoznačně nepůsobila.

iLiteratura: Svůj osobní příběh jste publikovala mnoho let poté, co se odehrál. Hluboké, významné, ale i velice důvěrné téma své knihy jste zpracovala literární formou: není to ani deník, ani svědectví, francouzské nakladatelství váš text označilo jako román. Bylo složité a těžké tuto podobu najít? Jak dlouho trvalo, než jste k ní dospěla?
Vanessa Springora: Ano, velice dlouho jsem kroužila kolem toho, jak to všechno vyprávět. Hlavně jsem ani nevěděla, jestli o tom všem mám vůbec psát. A i když je to hodně stará historie, dnes už vím, že ta kniha v určité podobě, podvědomě, existovala už od samého počátku. Možná proto, že moje chuť psát byla potlačena v samém zárodku, právě tím setkáním a tím vztahem. Popisuji to v knize: jako téměř každý dospívající jsem si vedla deník, měla jsem jakési literární ambice, už proto, že jsem hodně četla, snila jsem o tom, že se stanu spisovatelkou. Nejspíš to bylo i impulsem k tomu, že mě ten muž, o kterém píšu, začal zajímat: byl to známý spisovatel, proto mně známost s ním připadala zajímavá, přitažlivá.

iLiteratura: Jenže on pak ve vás tu touhu psát udusil. Dá se říct, že pro vás byl spíš čímsi jako J.-P. Sartre pro Jeana Geneta?
Vanessa Springora: To zase ne, nepřehánějme, tak slavný jako Sartre nebyl, nešlo o tak významnou intelektuální osobnost. Ale mně bylo třináct, když jsem se s ním poprvé seznámila, ještě jsem ani nevěděla, kdo přesně je, ale rychle jsem pochopila, že je známý a že ke světu literatury patří. V mých očích to byl někdo úzce spojený s literaturou, o knihách pořád mluvil. V knihkupectví u nás ve čtvrti, kam jsem chodila, měli jeho knihy na pultech, dokonce tam byla vystavená i jeho velká fotka. A já byla tehdy ještě malá a naivní, opravdu jsem věřila, že když budu takovému spisovateli nablízku, udělá to ze mě nejspíš taky spisovatelku. Jenže ono se stalo něco zcela opačného. Především proto, že ten člověk byl ztělesněním narcismu, vůbec neměl chuť mi v čemkoli pomáhat a už vůbec ne pěstovat mé literární nadání. Navíc používal literaturu naprosto zvráceně, jeho knihy mu sloužily jako alibi, prostřednictvím literárních děl ospravedlňoval své zločiny. V důsledku jsem k literatuře získala odpor, ztratila pro mě cenu.

iLiteratura: Takže jste přestala i číst?
Vanessa Springora: Četba do toho nespadala. Týkalo se to jen mé touhy psát. Můj vztah k literární tvorbě se v tomto směru zkomplikoval, zjistila jsem, že literatura může ubližovat. Že proslavit se není jenom výhra, že tak člověk přichází o své soukromí, vydává se všanc upírům. Leckdo se na vás snaží přiživit, v podstatě vám ukrást život, přetvořit ho, zredukovat vaši osobnost s čistě komerčním záměrem. Tak nějak si on budoval svou slávu, vytvářel různé skandály, poskytoval nepřijatelná a pohoršující přiznání, otevřeně mluvil o tom, co dělá, a přitom to byly nezákonné aktivity – ale jako známý spisovatel byl svým způsobem chráněný, mohl si leccos dovolit. Když už padlo jméno Jeana Geneta, je pravda, že i on psal o zločinném chování, jenže to byl jiný druh nezákonnosti. U Gabriela Matzneffa šlo o něho jiného, jeho chování bylo opravdu morálně nepřijatelné. Jenomže tehdy to nikomu nevadilo.

iLiteratura: Dokázala jste využít té vzájemné blízkosti a ptát se svého tehdejšího partnera přímo, adresně, na věci spojené s literaturou a psaním, nebo jste cítila až přílišný respekt? Byl skutečně tolik zaměřený jenom na sebe, neměl v sobě nic z dospělého, který rád poučuje, vychovává a nezáleží mu na tom, jestli jde o jeho dceru, nebo milenku?
Vanessa Springora: Samozřejmě, že jsem mu takové otázky kladla. Marně. V knize popisuji situaci, kdy jsem měla napsat do školy nějaký sloh, a když jsem s tím chtěla pomoct, jediné, co mi nabídl, bylo, že to napíše za mě. Což názorně ukazuje jeho způsob soužití s dívkami – jak víte, nebyla jsem zdaleka jediná, s kým udržoval vztah. On nikdy nechtěl svým partnerkám pomáhat, ani ho nenapadlo, že by jim radil s kariérou, s osobnostním růstem, s rozvíjením talentu. Naopak se jich zmocňoval, dělal z nich postavy svých deníků a románů. Vlastně měly všechny tentýž osud, nakonec z nich stvořil trochu bláznivé, hysterické holky. A mně dalo hodně práce a stálo mě spoustu času se z téhle role nějak vymanit a najít svůj vlastní hlas. Pracovala jsem jako dokumentaristka, u filmu, pak jsem byla dlouho zaměstnaná v nakladatelství, tam jsem ale nastupovala poměrně pozdě, skoro ve třiceti. Teprve v tu chvíli jsem ale začala potkávat i jiné spisovatele, kteří byli mnohem laskavější, ochotní pomáhat a otevřít mi svět, který mě zajímal. Vedli jsme rozhovory o podstatě umělecké tvorby, o tom, jak vzniká román, co je literatura. Tehdy jsem také začala uvažovat o tom, jak naložit se svými vzpomínkami, jak je zpracovat literárně. Napadlo mě například vzít příběh Nabokovovy Lolity a podat ho z opačného pohledu, vyprávět ho z Lolitiny perspektivy. Jenže prakticky v tu samou dobu totéž napadlo i jiného autora (Christophe Tison, Deník L., v překladu Tomáše Havla vydala Kniha Zlín, 2021 – pozn. iLit.). Je to muž a prošel si hodně podobnou zkušeností, kdy měl milostný poměr s rodinným přítelem. Já se do toho svého pokusu pustila, ale při psaní jsem od začátku narážela na problém, že to není upřímné, pořád jsem si kladla otázku, co řeknu víc, jak můžu Nabokova doplnit. Takže tahle cesta už pro mě byla uzavřená, rozepsaný rukopis jsem odložila. Po čase jsem se k němu vrátila a začala jsem psát příběh v první osobě a v přítomném čase, zároveň jsem od těch událostí už měla určitý odstup. Zjišťovala jsem, že psaní o sobě a v ich-formě je mi bližší.

iLiteratura: Někteří kritici vaši knihu označují za autofikci, to mi ale nepřipadá správné – jak to vnímáte vy?
Vanessa Springora: O žánru autofikce se dnes pořád mluví, já s ním ale mám problém. I Annie Ernaux, jedna z předních francouzských spisovatelek současnosti, jejíž všechna díla vycházejí z konceptu tzv. autofikce, v jistém rozhovoru říká, že vlastně neví, co to autofikce je. Jistě, je to psaní o sobě a má románovou formu, jenže každé literární dílo v sobě zahrnuje určitou část tvůrčího subjektu, psaní vždycky vychází z individuálního přemýšlení, vzpomínání. Příběh může mít reálný základ, ale pak k němu stavíte ten přiznaně nebo i podvědomě dotvářený rámec. Když v knize mluvím o díle Gabriela Matzneffa, uvádím, že jeho texty zahrnují pouze jeho pohled na věc. A ten jeho pohled je zároveň nemocný, patologický. Ani já se nesnažím být objektivní, vyprávím to, co jsem zažila já, jak jsem to cítila já. Jistě, autobiografické psaní má v literatuře velké místo a má skutečně rozsáhlou historii, může nabývat poměrně rozdílných podob. Sama tuhle literaturu mám ráda a čtu ji, stejně jako čtu velké románové historické fresky, jejichž záměrem je uchopit svět, jeho dějiny, jeho rozmanitost. Při psaní autobiografického díla se zároveň dozvíte spoustu věcí o sobě. Právě ta subjektivita žánru, to, že autor navazuje se svým čtenářem velmi důvěrný vztah, vás vede k tomu, že mluvíte o věcech, které v jiném druhu literatury nezazní. Stejně ale nelze Svolení označit za deník ani za čistou autobiografii.

Zamilovaná oběť

iLiteratura: Váš osobní příběh v té podobě, jak ho zpracováváte v románu Svolení, má určité mezery: neříkáte zdaleka vše, nesnažíte se fakta podat přísně chronologicky, nemáte potřebu tu záležitost zachytit úplně podrobně. Narážela jste na to, že něco bylo už příliš intimní a nedokázala jste s tím jít ven, nebo jste si především chtěla zachovat odstup, nezabíhat do podružností? Možná jste některé prožité události i vytěsnila, vracet se k nim nechcete?
Vanessa Springora: Ano, ve všem máte do určité míry pravdu. Rozhodně jsem chtěla zůstat do jisté míry diskrétní, mým záměrem nebylo vzbuzovat pohoršení, hledat skandální ozvuky celého příběhu, přestože některé pasáže jsou hodně otevřeně podané. Ale nepouštěla jsem se například do rozepisování podrobností toho, jak vypadá sex dospívající dívky s padesátiletým mužem. V tom směru jsem hledala spíše ten odstup, snažila se o chladný, klinický, možná až příliš zestručněný pohled. Aby zaznělo jen to nejdůležitější, tedy asymetrie, nerovnováha toho vztahu, který nemůže být rovnocenný, přestože je třeba založený na lásce. Další aspekt je i to, co zmiňujete, přece jen od těch událostí už uplynulo třicet pět let, dnes je mi osmačtyřicet, začala jsem psát až asi před třemi lety. Opírala jsem se samozřejmě i o svoje deníky z té doby, ale přiznám se, že jsem je nečetla nijak detailně, nechtěla jsem to znovu prožívat, opravdu to není příjemné čtení. Takže jsem do svých zápisků spíš jen občas nahlédla, abych si připomněla tehdejší atmosféru, přiblížila se dívce, jakou jsem v té době byla.

iLiteratura: Napadá mě analogie se Sartrovými Slovy – jeho autobiografický text je slavný právě pro tu schopnost vidět sebe jako dítě očima dospělého, spojit naivitu dětského pohledu s nazíráním zkušeného člověka, navíc filozofa.
Vanessa Springora: Knížku Slova mám moc ráda a často se k ní vracím, je vlastně pěkným příkladem autofikce, ačkoli v době, kdy vznikla a byla vydána, tento žánr ještě nebyl takto pojmenován. Autorovi se podařilo opravdu dokonale vystihnout dětský svět, vztah k jazyku.

iLiteratura: Vy se ve Svolení přímo svým raným dětstvím nezabýváte, ale říkáte tam, že jste byla o své dětství připravena.
Vanessa Springora: Mezi dětstvím a dospíváním je nutné v tomto směru udělat jasnou čáru, oddělit je. Jistěže by to byl úplně jiný příběh, kdyby se jednalo o čtyřleté nebo osmileté dítě. Ve třinácti čtrnácti už jste takřka na prahu dospělosti.

iLiteratura: Vaše kniha se jmenuje Svolení, to o příběhu napovídá hodně.
Vanessa Springora: Přesto je nutné zdůraznit, že jsem byla oběť. A uveďme ještě ten detail, že Gabriel Matzneff byl pedofil, udržoval sexuální styky s malými chlapci, ale to jezdil dělat do zahraničí, to nepodnikal v Paříži. Když jsem ale objevila jeho knihu, kde to popisuje – on skutečně publikoval své deníky, kde vykresluje své výlety do filipínské Manily, kde se potkával s devítiletými kluky…

iLiteratura: Zažívala jste zklamání? Cítila jste něco jako žárlivost?
Vanessa Springora: Žárlivost, nebo spíš pocit ztráty bezpečí, ten tam byl prakticky od začátku, velice rychle jsem pochopila, že zdaleka nejsem jediná, s kým se stýká. Dívky mého věku se kolem něj točily, chodily za ním do stejného hotelu jako já, stávalo se, že jsem s ním byla na pokoji a jiná už klepala na dveře. Mimochodem i z těch jeho deníků jsem se toho hodně dozvěděla. Nemohla jsem nevidět, že Matzneff je určitý typ predátora: těch vztahů měl hodně, byl takový sběratel, ty dívky pro něj byly zboží, motal se kolem školy, kam jsem chodila, a nikdy neměl dost… Přesto jsem chvíli žila v iluzi, že jde i z jeho strany o lásku, že jsem ta jediná, spisovatelova múza; takové věci mi vykládal a bylo snadné tomu uvěřit. Pak jsem ale postupně zjišťovala, že to všechno je lež, a to pro mě bylo těžké. Já byla opravdu zamilovaná. Brzy mi došlo, že když s ním zůstávám, svým způsobem se stávám spoluviníkem, bylo mi jasné, že jeho chování je nezákonné, a já se na tom podílela. Když se mě tehdy někdo ptal, proč se stýkám s pedofilem, nejdřív jsem tomu nerozuměla: já se sama nepovažovala za dítě, ve čtrnácti si o sobě nemyslíte, že jste dítě. A až z těch deníků jsem vyrozuměla, že on nemá hranice, že si zahrává i s dětmi, nejen s dospívajícími. Nakonec jsem musela pochopit, že i já jsem jeho oběť. Takže paradoxně mě právě jeho knihy osvobodily. Umožnily mi přijít na to, že mám co do činění s nemocným člověkem. V tomto směru je nutné připomenout, že literatura může mít i spásnou funkci.

iLiteratura: Literatura vašemu tehdejšímu milenci sloužila jako alibi, jak vysvětlujete ve své knize.
Vanessa Springora: Kdyby měl jakékoli jiné povolání, třeba byl učitel nebo trenér nebo prodavač někde v obchodě, vůbec by si nemohl dovolit to, co dělal. Rodiče by to prostě oznámili na policii. Ale se statusem umělce, literáta, slavné osobnosti to měl jednoduché. Vše bylo v duchu „umění“, jeho milostné historky, tak to totiž sám nazýval, se odehrávaly pod rouškou služby literatuře. Jeho okolí ho chránilo.

iLiteratura: Připusťme ale, že vztahy dvou lidí velkého věkového rozdílu nejsou nic výjimečného ani nového, podobná partnerství se navazovala odjakživa a jistě to bude pokračovat.
Vanessa Springora: V tomhle případě to bylo jiné, protože on byl – také – známý spisovatel. Místo aby své pokleslé choutky potlačil a třeba je nějak ztvárnil v literatuře, vztahy s dívkami bez zábran navazoval, a dokonce se záměrem umělecky je vytěžit. Publikovat na to téma knihy – zveřejnit své deníky, napsat román – pro něho bylo způsobem, jak se zároveň chránit. Kdykoli se ocitl v potížích se zákonem, kdykoli někdo jeho jednání zpochybnil nebo napadl, kdykoli byl otevřeně označen za pedofila, vždycky se začal bránit tím, že jde „jen“ o literaturu a že hranice umění nelze nijak omezovat. Svoboda v tomhle prostoru byla v těch letech skutečně vnímána jako posvátná.

Dvě verze příběhu

iLiteratura: I váš vztah Gabriel Matzneff ostatně popsal ve svém románu.
Vanessa Springora: Dokonce ve dvou knihách, vyšly poměrně rychle po sobě. Když se objevila první z nich, bylo mi šestnáct, a v devatenácti se to zopakovalo. A tím to samosebou nekončilo.

iLiteratura: Jaké to bylo, setkat se s důvěrnými vzpomínkami na stránkách knihy, která vznikla a byla publikována bez vašeho vědomí a souhlasu? Četla jste ty knihy?
Vanessa Springora: Jistě, četla jsem je, četla jsem i jeho deníky. Pak jsem si to zakázala, a přesto jsem se před tím neschovala. Lidé mě v těch textech poznávali, neváhali mi hlásit, že se o mně Matzneff opět zmiňuje, že přesně datuje historky, které jsme společně prožili. V tom prvním románu mi sice změnil jméno, takže všichni, kdo mě znali, mě v tom vyprávění snadno našli, ale kdo mě neznal, si to nespojil. Jenže zápisky v denících nemají s fikcí nic společného, tím to bylo těžší. Uvádí mě tam pod mým jménem, zmiňuje i mé blízké, známé mé matky, popisuje místa, kam jsem chodila, lyceum… Já před tím tehdy utekla do zahraničí, čtyři roky jsem potom strávila v zemi, kde mě nikdo neznal.

iLiteratura: V loňském roce vyšlo hned několik poměrně významných knih s tematikou blízkou té vaší, tedy nezákonných sexuálních vztahů s nezletilými. Nový román Le Voyage dans l’Est vydala Christine Angot, která se mimochodem příběhu incestního vztahu s otcem věnuje už celá léta, a získala za něj ocenění Prix Médicis. Kritiku i čtenáře zaujala také Camille Kouchner a její román La Familia grande o vztahu otčíma s autorčiným nezletilým bratrem. Ta problematika se v knihách objevuje už léta, například i Christophe Tison, o němž jste se zmínila v souvislosti s Lolitou, se ve své prvotině Il m’aimait vydané v r. 2004 vypsal z nerovného vztahu, který s ním udržoval rodinný přítel. Zdá se mi ale, že ty nové knihy překračují rámec čistého svědectví, že se autoři a autorky víc zaměřují jak na literární formu textu, tak na širší sociologický portrét určité doby. I vy kladete velký důraz na to, v jakém kontextu se váš vztah odehrával, na to, že ve společnosti panovala zcela jiná atmosféra než dnes. Proč podobné knihy nevycházely dřív?
Vanessa Springora: Na to nemám dostatečné odborné znalosti. Podobné knihy jistě vycházely i dřív, sama jsem jich mnoho četla, určitě to souvisí s tím, jak se ve Francii rozšířil celý proud autofikčního psaní. Když si vezmu příklad Christine Angot, přijetí jejích knih se velmi mění, zpočátku byla napadána za to, že nepíše literaturu: kritika ji buď úplně ignorovala, nebo odsuzovala. Ta její poslední kniha je hodně ostrá, až útočná, ale velmi důležitá. Kromě toho, že Christine dokáže přesně pojmenovat, co se jí stalo a dělo, povedlo se jí v této knize to zlo rozprostřít mezi text a čtenáře, ten román vás zasáhne.

iLiteratura: Dalo by se říct, že v návaznosti na hnutí #MeToo a všechny ty otevřené aféry se nálada ve společnosti změnila v tom smyslu, že i nakladatelé jsou odvážnější, publikují texty, které by dřív nevyšly?
Vanessa Springora: Můžeme se na to podívat i jinak: ty knihy se dobře prodávají, nakladatel nijak moc neriskuje, naopak vydělává. Ale i citovaná La Familia grande je důležitá kniha, ve Francii vyšla přesně rok po mém románu, tehdy se objevil vedle hashtagu MeToo i #Inceste, byl to impuls pro řadu dalších svědectví, především na sociálních sítích.

iLiteratura: Výše zmíněná Camille Kouchner klade velký důraz na kontext té události, na vykreslení portrétu rozvětvené rodiny, dobře situované pospolitosti vzdělaných lidí, většinou působících v exponovaných profesích…
Vanessa Springora: Ona mluví o dvou věcech. Nejen o prostředí, které zdánlivě mělo být ochranou proti něčemu podobnému, protože v představách lidí se tyhle věci stávají jen v nižších společenských skupinách, u rodin považovaných za sociální případy – a ona ukazuje, jak je to scestné uvažování, že k incestu dochází všude, nehledě na sociální původ rodiny. A druhá důležitá souvislost je tzv. sdílení oběti, tzn. skutečnost, že když o tom někdo ví, stává se spoluviníkem, spoluobětí. Projevuje se to jak v neschopnosti, tak v nemožnosti o těch činech mluvit – v jejím případě narážela na naprostý zákaz jakkoli to řešit, který přišel od jejího bratra. A šlo to tak daleko, že když jako dospělá měla jet do domu, kam ji matka s otčímem nadále zvali na prázdniny, nedokázala se vyrovnat s tím, že by její vlastní děti mohly čelit něčemu podobnému jako kdysi její bratr. A v tomto smyslu jsme všechny řešily něco podobného, totiž že v určité chvíli je nutné jít s pravdou ven.

iLiteratura: V knize Svolení popisujete svou vlastní rodinnou situaci – rodiče se rozešli, v útlém věku vás otec opustil, žila jste jen s matkou a otec o vás nejevil zájem. Hledala jste ve vztahu s Matzneffem oporu, měl vám nahradit to, čeho se od otce nedostávalo?
Vanessa Springora: Určitě, to, že otec nebyl v mém životě přítomen, vytvářelo jistou prázdnotu, období mých dvanácti třinácti let bylo velmi složité. V době, kdy dívka dospívá, je pro ni kontakt s otcem velmi důležitý. Takže i já jsem jistě hledala otce a zároveň i své první zkušenosti s mužským světem. U Gabriela Matzneffa to ovšem byla součást jeho modu operandi. Popisuje to v knize Les moins seize ans (Pod šestnáct let): jednak ho zajímaly takhle mladé dívky, jednak si vybíral ty, které pocházely z neúplných rodin. Měl zkušenost, že opuštěné matky jsou mnohem tolerantnější, možná i neschopné se rázně postavit něčemu, co se jim třeba ani moc nelíbí. Takže ano, byla jsem hladová po lásce. Přesto se snažím u tohoto tématu odpovídat opatrně – asi víte, že ve Francii, a nejen tam, se poslední dobou svádějí velké boje ohledně rodičovství v případě oboupohlavních párů. Nejprve šlo o samotné svazky, možnost uzavřít manželství, postupně se to rozšiřuje i na možnost vychovávat společně děti. Je proto nebezpečné prohlašovat, že dítě, které vyrůstá bez otce, zažívá trauma a nedostatek. Správná odpověď tudíž je, že nebyla chyba v tom, že jsem neměla otce, ale v tom, že mě otec opustil. To totiž není totéž. Kdybych vyrůstala se dvěma matkami nebo dvěma otci, moje situace by byla jiná, od začátku bych věděla, kdo jsou mí rodiče, a ta rovnováha by tam byla. Navíc vím, že homosexuální páry pečlivě dbají na to, aby se jejich dítě stýkalo i s osobami opačného pohlaví – může to být dědeček, strýc, bratranec, hlavně aby nežilo v uzavřené bublině a mohlo si nacházet vzory v obou táborech. Když se tedy vrátím k otázce: určitě jsem potřebovala nějakým způsobem zahojit ránu způsobenou odchodem otce, který mě opustil, přestala jsem ho zajímat.

Zakázané ovoce

iLiteratura: Kniha Svolení názorně ukazuje, jak se proměnil náhled na svobodu a morálku. Zmiňujete tehdejší heslo „il est interdit d’interdire“ (je zakázáno zakazovat) – nezdá se vám ale, že dnes jsme v určitých ohledech snad až příliš posedlí snahou zohlednit práva všech?
Vanessa Springora: Hnutí #Metoo a všechno kolem nás přivedlo k přehodnocení tradičního světa, vztahů, hetero-patriarchálního uspořádání, mužské dominance. Atmosféra ve společnosti se hodně proměňuje. Například zobrazování holčiček jako sexuálních idolů už dnes rozhodně neprobíhá tak jako v osmdesátých letech, něco takového už je vyloučené. Vzpomeňte si na film La Petite (Děvčátko) z roku 1978, který natočil režisér Louis Malle: příběh o dvanáctileté dívce, která vyrůstá se svou matku v bordelu – erotické napětí, které film buduje, už dnes přesahuje hranice toho, co je možné na plátně ukázat. Nakonec i Nabokov by s Lolitou, jakkoli je to velké dílo, v dnešní době asi měl problém – těžko by mohl tak explicitně popisovat svádění, nadneseně řečeno neslušné chování nedospělé dívky. V osmdesátých letech byly běžné případy čtrnáctiletých zpěvaček, co se staly hvězdami showbyznysu. Jejich prezentace přitom stála na tom, že napodobovaly své starší, životem protřelé kolegyně, ač samy byly nezletilé. Eva Ionesco, o níž se ve své knize zmiňuji, od osmi let pózovala své matce fotografce, ty fotky byly otevřeně erotické. Dokonce hrála v několika filmech, které se už nesmějí promítat, protože jsou považovány za dětskou pornografii. Ve třinácti už byla závislá na heroinu, matce ji odebrali a skončila v dětském domově. I ona publikovala autobiografickou knihu (Innocence, Nevinnost, 2017). To všechno už dnes jednoduše není možné: zobrazování věcí, které se líbily pouze mužům a v podstatě se jim podbízely, kde jsou dívky prezentovány jako sexuální objekty.
A pak je tu ještě další aspekt, a sice sexuální násilí. To je neuvěřitelně rozšířený jev, aspoň u nás ve Francii, a strašné je, že je i vysoké číslo případů, kdy to končí vraždou. Snad 98 % pedokriminality jde na vrub mužů, jen maličké procento takových zločinů páchají ženy. Sexuální revoluce, uvolnění mravů, hnutí jako MMF (Marche mondiale des femmes) výrazně změnily postavení žen a jejich vztah k mužům. Ženy jsou mnohem svobodnější. V generaci mých prarodičů byl rozvod nepřípustný, v generaci mých rodičů byli rozvedení snad všichni, většina mých kamarádů je z rozpadlých vztahů, dnes je běžné, že se lidé za život dvakrát třikrát znovu ožení nebo vdají. Muži se z velké části začali orientovat na mnohem mladší partnerky, protože ty sebou mnohem snadněji nechají manipulovat, nebouří se, v podstatě se stávají oběťmi. Ženy zase dnes s věkem přicházejí na to, že jim je dobře samotným, že je nebaví pečovat o stárnoucí muže.

iLiteratura: Jak z téhle situace ven?
Vanessa Springora: Annie Ernaux někde napsala, že nám nezbývá než muže změnit. Prošli jsme dlouhou cestu po mnoha historických vlnách, od získání základních svobod přes dobytí volebního práva až po svobodu v sexuálních vztazích. Muži se musí naučit jednat jinak, přestat se chovat jako agresoři a predátoři, přistoupit na partnerství. Dnes je běžné, že se povinnosti ve vztazích dělí: muži vaří, starají se o děti, zastanou domácí práce. Navíc generace našich dětí, dnešních sedmnácti- až dvacetiletých, to jsou lidé s velice širokým obzorem, po sexuální stránce si už v mladém věku vyzkouší leccos včetně homosexuálních i heterosexuáních styků, brání se přesně těmto nálepkám, nechtějí být ani hetero, ani homo, chtějí si vybírat. Já jsem tedy přesvědčená, že nastupující generace mužů už bude jiná.

iLiteratura: Jde tedy především o respekt ke druhému, vzájemnou úctu?
Vanessa Springora: Hodně naznačuje i výraz „svolení“. Muži se dlouho vůbec neptali žen na jejich názor. A někdy k tomu svolení dokonce docházelo i ženě za zády, bez jejího vědomí: rodiny se dohodly na sňatku, žena byla majetek, který se předal, nebo dokonce prodal do osobního vlastnictví vybranému muži, svatba byla potvrzením této transakce. Já to dnes mohu sledovat i na základě toho, jak se po světě šíří moje kniha. Byla přeložena do více než třiceti jazyků a pro mě představují rozhovory s novináři takovou kulturní sondu. V různých zemích mi kladou různé otázky. Na jihu Evropy mi často říkají, že díky mé knize konečně mohou o této problematice mluvit nahlas, protože jinak je to téma tabu. Na druhou stranu ve Skandinávii se podivují, jak jsme my ve Francii sto let za opicemi, protože u nich už je nastavení společnosti úplně jiné. A pro úplnost: můj román nevyšel v žádné z arabských zemí. To mluví samo za sebe. V té kultuře je sňatek s dívkou pod čtrnáct let běžnou záležitostí, na názor se jí asi nikdo neptá. Ale abych nebyla tak přísná: není možné všechny muže házet do jednoho pytle, mnozí jsou jiní. Důraz na maskulinitu, na mužskou dominantní roli, není vlastní všem.

iLiteratura: Zmínila jste se o tom, že jste se stala obětí Gabriela Matzneffa. Ten vztah vám určitě i něco přinesl, ale také vás poznamenal. V knize podrobně popisujete, jaké trauma vám vztah způsobil. Uvedla jste, že jste musela odjet do zahraničí…
Vanessa Springora: Ano, od osmnácti jsem podstoupila psychanalýzu, bylo to nutné, měla jsem psychotické záchvaty. Nejdřív mi jeden psychiatr jen napsal léky, které mě tak utlumily, že jsem nebyla schopná nic dělat, ani studovat. Pak jsem ale naštěstí našla jiného odborníka, který nahradil léky slovy, tj. léčbou pomocí dlouhodobé terapie. Přesto mi drobné závislosti zůstaly, vidíte, že ani tenhle rozhovor nezvládnu bez cigarety.

iLiteratura: Je psaní také způsob závislosti?
Vanessa Springora: To si nemyslím.

iLiteratura: Než jste knihu Svolení vydala, řešila jste jistě i to, jak na celou záležitost bude reagovat váš syn.
Vanessa Springora: Do hry vstupovaly i jiné motivy, třeba to, že Gabriel Matzneff získal roku 2013 Prix Renaudot. Měla jsem chuť s tím jít ven, ale zároveň i zábrany, strach. Ano, synovo dospívání pro mě bylo jedním z impulsů k tomu, abych se se vším sama nějak vyrovnala. Potřebovala jsem najít způsob, jak s ním o tom mluvit. Nejdřív jsem vše probírala se svým psychoanalytikem, snažila se s jeho pomocí odhadnout, jak na celý můj příběh bude syn reagovat. Text přece jenom obsahuje i velmi otevřené, syrové popisy, v určitém smysu je i hodně krutý. A teď si představte, že tomu syn bude muset čelit, bude konfrontován s tím, co bude propírat tisk, co si budou říkat spolužáci ve škole. Musela jsem mu to všechno sama převyprávět a moc jsem nevěděla, jak do toho. A pak přišlo hnutí #MeToo a příběh dostal úplně jiný rámec. Syn přišel s tím, že jsem se během jediného týdne stala pro jeho kamarádky velkou hrdinkou. Navíc jejich generace je prostě jiná, to téma si vzali za své, dokázali o něm diskutovat velice věcně. Nakonec jistě pomohla i moje výchova, právě proto, že jsem si prošla psychoanalýzou, byla jsem vždy velmi upřímná a vstřícná, se synem se snažím o všem mluvit.

iLiteratura: Budete se k příběhu ještě vracet? Vznikne další literární dílo?
Vanessa Springora: Myslím, že určitě. Považuji za důležité o tom mluvit, nejenom kvůli sobě, ale obecně, o těchhle věcech se nemá mlčet. Teď se ale chystám jít spíš jiným směrem, snažím se odhalit kořeny svého dědečka, který pocházel z Čech. A užívám si, že konečně můžu o své knize mluvit v zahraničí i reálně a nejenom přes Zoom, jak se to dělo v posledních dvou letech.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Rozhovor

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Tomáš Havel, Host, Brno, 2020, 192 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse