Nepoznáš sama sebe
Pánek, Josef: Jsem jejich bůh

Nepoznáš sama sebe

Zima, tma a déšť – to je v Pánkově podání norský Bergen a jeho obyvatelé nejsou k českému výzkumníkovi o nic vřelejší či přátelštější. Zprvu lákavá zahraniční pracovní zkušenost neotevírá ani tak dveře do ciziny, jako především do hlubin jeho duše a ke stínům, které ji obývají.

Skandinávie jakožto cíl poutí českých intelektuálů, kteří by z cest navíc vydávali počet v knihách různého žánru, nemá příliš velkou tradici; mytická ultima Thúlé až do konce 19. století mnoho děl neinspirovala. Cestovní podmínky se od té doby nebývale zlepšily, ale klimatická nepříznivost, dlouhé vzdálenosti a všeobecná nehostinnost severských krajů zůstávají. Také o nich pojednává třetí prozaická kniha Josefa Pánka (*1966), který za svůj předchozí román Láska v době globálních klimatických změn (2017) získal cenu Magnesia Litera.

Pánek píše zvláštním klopýtavým stylem, který na první pohled působí, jako by byl spíchnutý dost halabala. Hned úvodní dialogy svou nepřirozenou doslovností a explikativností působí téměř jako z nějaké cimrmanovské hry. To, co se obvykle pokládá za prozatérskou ctnost, tedy pracovat s nedourčeností, přinášet informace mezi řádky či obecně jakýmkoli jiným způsobem než doslovně, Pánek jako by ostentativně ignoroval. Kromě toho si libuje v manýrách typu přesného uvádění fyzikálních jednotek a číselných údajů, zmnožování závorek, užívání zkratek typu „vč.“ nebo „resp.“, a to i v přímé řeči, čímž se snad snaží vzbudit jakýsi zcizovací efekt; a konečně sem patří i naschvály jako školácké chyby, které se červeně podtrhují snad i ve slohových pracích v páté třídě, třeba opakování téhož slova na švech vět. Podle všeho tu autor dává najevo, že pravidla si stanovuje sám a na to, co si o tom kdo myslí, takříkajíc peče. 

Protagonistou prózy je bezejmenný „mladík“, který přijíždí do Norska jako badatel, aby se na bergenské univerzitě podílel na jakémsi výzkumném grantu. V první dějové rovině sledujeme jeho tvrdý náraz na severskou realitu, zmíněnou v úvodu. V Bergenu především neustále – neustále – prší, je tma a zima, takže se nedá ani vyjít z domu, aniž by byl člověk okamžitě promoklý a zmrzlý na kost. Ale to je ještě to nejmenší. Mladíkův Bergen je zvláštní, děsivě liduprázdný svět, kde vládne ticho a samota, všechno je zavřené, nikde ani živáčka, na tónovaná skla stále dopadají dešťové kapky a interiéry jsou osvětleny nepřirozeným zářivkovým světlem a laděny do živých barev. Tato rovina vůbec z velké části stojí na vizuálních popisech vjemů: barvy, materiály, povětrnostní jevy, světlo ve všech podobách, tónech a intenzitách. To ale ještě pořád není vše. Mladík naráží i na bariéry v mezilidské komunikaci. Nejen proto, že neumí norsky, kosmopolitní angličtinou tu mluví samozřejmě každý. Potíž je v tom, že s ním nikdo mluvit nechce. V první části románu se tak odehrávají scény, v nichž se mladík snaží adaptovat na nehostinnou skutečnost, najít způsob, jak čelit počasí, jak se přizpůsobit stravovacím návykům (v Bergenu se kvůli odlišnému střídání denního světla a tmy obědvá až pozdě odpoledne s rodinou, v kantýně se žádné jídlo koupit nedá apod.), kde si najít zábavu pro volný čas – a když se obrátí o radu na kolegy na univerzitě, změní téma, přejdou do norštiny nebo se k němu prostě otočí zády. A konflikty s nimi, plynoucí z dysfunkční komunikace, jsou jen další fází celého příběhu.

Pod vlivem toho všeho se mladík stále hlouběji propadá do vnitřního monologu, repetitivního a doslovného stejně, jako byly zpočátku dialogy. Je veden snahou vše analyzovat a racionalizovat: nejdříve svět kolem sebe, ale stále častěji to, co se mu odehrává v hlavě. Postupně se dostává až do fáze jakési radikální subjektivity, v níž začíná pochybovat nejprve o tom, zda vnější svět vůbec existuje, a poté – a to je horší – o jednotě vlastní mysli. Otázky po tom, zda existuje ticho, anebo je to jen on sám, kdo je slyší, anebo zda má kůži promoklou i pod několika vrstvami goretexového oblečení, nebo je to jen jeho sugesce, pomalu střídají problémy závažnější. Vzpomíná na svá minulá provinění a od zpytování, jestli se těch ošklivých činů tehdy dopustil skutečně on, dochází k rozkolísání reality a k nemožnosti ji poznat. K tomu se přidává hluková hypersenzibilita, závislost na alkoholu, paranoia a emoční labilita (při jednom z návratů do bývalé vlasti mladík například bezdůvodně seřve rodiče). Tento vývoj v druhé části nezvrátí ani sebezničující výpravy do zimních hor, kde jde opravdu o kejhák, ani potenciální milostný vztah. Postupný rozklad jeho nitra ústí do rozpojení skutečnosti a našeho vědomí o ní, radikálního popření delfského gnóthi seauton. To však stále beze změny probíhá pod konstantní racionální reflexí. Nečte se to snadno, text klade odpor, nekonečné omílání problému z mnoha stran a postupné pronikání do jeho hloubky je přímo bolestivé a připomíná úvahy zeměměřiče v Kafkově Zámku, který byl z nekomunikace a absurdity vnějšího světa unavený a dezorientovaný podobně jako Pánkův mladík – a konečně i jako jeho i Kafkův čtenář. Z téhle introspekce lze ovšem přinejmenším vyvodit, jestli ta kniha náhodou není hlavně o tom, jak snadno si nahrazujeme skutečnost jinou, vyfabulovanou ne-jsoucností: podléháme sebeklamům v pozitivním i negativním smyslu; normalizujeme si věci, které normální ani zdaleka nejsou; vytěsňujeme to, co nejsme schopni bezbolestně zprocesovat. (Cynický) psycholog by shrnul: (staré dobré) konfirmační zkreslení.

Druhou rovinu románu představuje postoj ke společenské transformaci po roce 1989. Je vhodné vyzdvihnout, že tady probíhá ukázková dekonstrukce devadesátkového černobílého dělení světa na „před“ a „po“. Mladík nijak neskrývá svůj kritický postoj a rozčarování z toho, že polistopadový vývoj určovali ti, kdo chybně pochopili nově nabytou svobodu jako možnost dělat si, co se jim zlíbí, a ostatní si můžou trhnout. Za vše mluví scéna, kterou mladíkovi vypráví jedna z krajanek v bergenském českém klubu: jakýsi pár v pražském metru posadí na volnou sedačku psa, ona to nevydrží a napomene je s tím, že mají místo raději nabídnout opodál stojící starší ženě, načež se setká se sprostotou a výsměchem, a to nejen od pejskařské dvojice, ale i od dotyčné důchodkyně a nakonec i od ostatních cestujících, od nichž se dozví, že nemá otravovat, protože „ten pejsek tam přece tak pěkně sedí“. Tenhle detail vypovídá o naší současnosti víc, než možná sám autor zamýšlel. V rejstříku společenských témat pronikajících do umělecké literatury je to každopádně důležitá změna, která se doufejme v dalších letech bude rozvíjet dále.

Na podobné téma:
Zgustová, Monika: Potmě jsme se viděli lépe
Guljuškina, Jana: Jolka
Rudčenková, Kateřina: Amáliina nehybnost

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse