Ze vzpomínek tkala jemnou krajku
Zgustová, Monika: Potmě jsme se viděli lépe

Ze vzpomínek tkala jemnou krajku

Jak různorodé dopady může mít zpřetrhání pouta s domovinou? A je pak toto odtržení důvodem i pro odcizení ve vlastní rodině? Monika Zgustová ve svém nejnovějším románu ukazuje na příběhu silné a úspěšné ženy, že i femme fatale může trpět, když jde o vztah s vlastní matkou.

Moniku Zgustovou mohou čtenáři znát jako překladatelku, díky níž se česká literatura otevírá hispánskému a katalánskému světu, nebo jako autorku románů Peppermint frappé (2002), Tichá žena (2005), Zimní zahrada (2008), biograficky laděných děl o spisovatelích, spisovatelkách nebo známých osobnostech, jako jsou vévodkyně z Alby, Božena Němcová či Nina Berberová v prvotině Grave Cantabile (2000), Bohumil Hrabal v románu V rajské zahradě trpkých plodů (2004), Stalinova dcera Světlana Allilujeva v knize Růže od Stalina či Vladimir Nabokov v díle Revolver v kabelce (2017). Nyní napsala zatím nejosobnější román, v němž čerpala i ze svého vlastního životního osudu. Po knize rozhovorů se ženami přeživšími gulag Oblečené k tanci na sněhu (2020) se tak Zgustová vrací k románové tvorbě.

Protagonistkou a vypravěčkou příběhu nejnovější knihy Moniky Zgustové Potmě jsme se viděli lépe, která už vyšla i ve Španělsku, je – až na jednu kratší kapitolu vyprávěnou z pohledu jiné postavy – nakladatelka Milena, krásná, sečtělá a nezávislá žena, která žije bez partnera a dětí v Barceloně. Spouštěčem jistého bilancování nad dosavadním životem se stává zhoršený zdravotní stav její matky Jany. A tak se během koronavirové pandemie jeden večer setkává s přítelem Luigim, psychiatrem, kterému nad sklenkou vína vypráví příběh své rodiny.

Mikropříběhy nejen o emigraci

Příběh Mileny, jejího bratra Míši a rodičů Jany a Tomáše zavádí čtenáře do Československa a pak přes Indii do Nového světa k novému životu, na který není ani jeden z nich připraven. Přestože je Tomáš váženým profesorem na Cornellově univerzitě a posléze vede katedru v Champaign-Urbana nedaleko Chicaga, rodina v neznámém prostředí jen těžce hledá způsob, jak ke Spojeným státům a jejich obyvatelům přilnout. Jazyková bariéra i status cizince je od ostatních odlučuje a i přes vytouženou svobodu má vyrvání z kořenů dopad na celou rodinu. Jak vzpomíná Milena: „Z nás všech mluvilo ponížení, že se nemůžeme domluvit, že musíme změnit naši identitu a podstoupit celou dlouhou řadu změn.“ (s. 38–39) Příběh své rodiny nám vypravěčka odkrývá postupně, ne vždy lineárně, a zachází až ke svému narození. To vše jako retrospektivní příběh nad již zmíněnou sklenkou vína.

Milenino rozpomínání, které může zažehnout například i vůně skořice, se rozpíná do různých dob i míst po celém světě: s bratrem Míšou například dorazíme k archeologickému nalezišti v Ázerbájdžánu, s otcem Tomášem putujeme po Peloponésu, v příběhu bezejmenných rumunských migrantů se snažíme při cestě za svobodou přeplavat rozvodněný Dunaj. Vyprávění s jakoukoliv postavou – obvykle při přesunech v dopravních prostředcích, kdy je člověk přikován na místo a nemůže se po delší dobu moc hýbat – totiž Milenu svádí i k přetlumočení příběhů svých spolucestujících, příběhů, které znala od otce Tomáše, či k líčení osudů známých, přátel z mládí. Autorka se tedy vnořuje do hlubin, jako by rozkládala matrjošku, a čtenář se tak stále více vplétá do jednotlivých příběhů. Z formálního hlediska však tato struktura nepůsobí žádný zmatek ve čtení, každý „mikropříběh“ je v textu jasně předložen, jako například vzpomínka na přítele či čtení dopisů od otce. Formalistická složitost ani není autorčiným záměrem. V příběhu Mileny se spíše klade důraz na dvě bolestná témata, která se slévají – ztráta pevného zázemí, domoviny, kterou si pak člověk může budovat na jiných místech s jinými lidmi (tzv. „domek pro opičku“), a obavy z neporozumění člověku, který nám bývá nejbližší a který tento „domek pro opičku“ vytváří – vlastní matce.

Milenin poněkud „rozklížený“ vztah s matkou se hned od začátku ukazuje v tom, jak ji pojmenovává: někdy je to Jana, jindy máma, maminka. Změna pojmenování nastává nenadále, klidně i ve dvou větách za sebou: „S prsty na složeném šátku jsem si vzpomněla na příběh z Janina života. Máma mi ho nedávno vyprávěla.“ (s. 21) Milenino pojmenování tak tento dvojaký vztah prozrazuje – matku sice miluje, ale její někdy nepřátelské chování nedokáže plně pochopit.

Štěstí v neštěstí

Jana je v příběhu bezesporu nejtragičtější postavou. Tato úzkostlivá žena pro dobro rodiny upozadila své ego, které se však nyní nemilosrdně dere ven, všechny nejbližší ohýbá a hněte do své vlastní představy ideální rodiny, svého vlastního vycizelovaného haiku. Ve svém konání však nenachází uspokojení a zůstává na vše sama. Pro Milenu je pak vztah s matkou křest ohněm, protože právě na dceři jako své nejbližší se Jana dost „vyřádí“.

Přestože lze vysledovat paralely mezi autorčiným a Mileniným životem, bylo by nejspíš přezíravé knihu hodnotit jako čistě autobiografický příběh. Lze k ní spíše přistupovat tak, že vlastní životní příběh Zgustové sloužil jako inspirace, odrazový můstek k fikci. Nicméně snaha zpracovat niterná témata místy vyústila v jistou odtažitost. Přestože se o vedlejších postavách z Milenina vyprávění dozvídáme mnohé, sama Milena jako by bližšímu, hlubšímu popisu unikala. Sice nás i Milenu bez ustání ostatní postavy ubezpečují o tom, jak je pohledná, samostatná a žádoucí, i vlastní matka jí například říká „kočko“, protože si dělá, co chce, a také sama Milena vidí samu sebe jako vlaštovku, „která létá, kam se jí zlíbí, sama nebo v hejnu, podle nálady“ (s. 62), ale v opozici ke své matce je tato postava vyobrazena přeci jen až příliš dokonale: snáší všechny matčiny vrtochy, na preferovaného bratra se nijak nezlobí, otec ji má nejradši, protože mu nejlépe rozumí, většině mužů poblázní hlavu, aniž by se o to nějak snažila, zato Jana je zatrpklá, zlá žena, která jí i všem nejbližším ničí život. Ostatní postavy jako by Mileně sloužily hlavně k tomu, aby ji ujistily, že svou matku „vyhodnotila“ správně. Přehnané glorifikování Mileny a hanění Jany očima ostatních tak působí až nepřirozeně, uměle, černobíle.

Ke zdroji všeho

Četba tohoto románu nabízí i intelektuální požitek. Motivy a témata, která se objevovala i v předchozích autorčiných dílech, se zde sbíhají: mimo exil, který se určitou formou objevuje snad v každém románu Zgustové – ať už jde o exil vnitřní, nebo vnější –, je text protkaný odkazy na antickou mytologii, znovu se objevuje již zmíněný „dům pro opičku“ z Tiché ženy, Milena cvičí jógu podobně jako Eva ze Zimní zahrady, objevují se japonská haiku jako z úst Vadima v Peppermint frappé spolu s odkazy na indickou kulturu či Patočkovu filozofii. Stejně jako v uvedených románech i zde Zgustová používá vypravěčskou zkratku, mnoho věcí nedoříkává, v knize je řada náznaků, které si čtenář musí domyslet sám a po svém.

Co však román Potmě jsme se viděli lépe od výše zmíněných děl odlišuje, je rozdílný, jaksi střízlivější styl psaní, který je u Zgustové patrnější v životopisných románech (snad s výjimkou Grave Cantabile). Možná je to i tím, že se v příběhu neklade důraz na milostné pnutí, a tudíž chybí někdy až wertherovská rozervanost; ani stylisticky však text není tak silně poetický a nahuštěný obrazy jako v autorčině předešlé tvorbě. Pouze několikrát se v příběhu mihne poetický příměr, jako když se například Milena o svých zestárlých profesorech vysloví takto: „Mozart jim všem propůjčil bílé paruky své doby.“ (s. 181) Zdá se tak, že zpracování životních osudů vyústilo v určitý odstup, chlad, chybí smršť citů, která určitým způsobem charakterizovala některé z autorčiných předchozích knih. Do popředí si vedle zpracování velkého, těžkého tématu, jakým bezesporu exil je, razí cestu téma smíření s vlastní matkou, kterému se nedá upřít upřímnost sdělení.

Na příběhu Mileny a jejího komplikovaného vztahu k matce ožívají témata, jako je nepřenositelnost prožitku jednotlivce, hledání dokonalosti, rozlišné vnímání světa napříč generacemi a z toho vyplývající střety, vykořeněnost a odcizení, ale i láska k členům rodiny, která překonává vzdálenosti. Svým stylem bude určitě aktuální kniha mnoha čtenářům přístupnější, ale užijí si ji i náročnější čtenáři, protože Zgustová i v tomto díle uplatňuje svou erudici a široký rozhled, pro který (a nejen pro něj) stojí za to její knihy číst.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

redakce,

@mp: Děkujeme za upozornění.

mp,

Jak je vidět na obálce, název začíná slovem Potmě, ne Po tmě.

Markéta Šimková,

Ano, paní Zgustová to napsala česky i španělsky. Ani v jednom vydání se neuvádí žádný překladatel.

Anežka Charvátová,

Kdo to přeložil? Asi jsem slepá, ale nikde to tam nevidím. Nebo to napsala česky?