Už výběr herců je interpretace
Sieczkowski, Michal

Už výběr herců je interpretace

Pod pojem audiokniha se vejde docela hodně – od jednohlasé přes vícehlasou četbu až po dramatizace nebo audioseriály tvořené jen pro poslech. Zejména poslední jmenované má v rámci původní tvorby vydavatelství Audiotéka na starosti režisér, herec a audioknižní producent polského původu Michal Sieczkowski.

Na základě úspěšné divadelní hry Jiřího Havelky Společenstvo vlastníků z roku 2017 nevznikla jenom oceňovaná filmová verze, ale rovněž audiokniha. Ta sice mezi širší veřejností možná nevzbudila takovou pozornost jako stejnojmenný film, zato ale odstartovala novou etapu původní dramatizované tvorby vydavatelství Audiotéka a v rámci ocenění Audiokniha roku 2020 si rovnou vysloužila první místo v kategorii dramatizace. O rok později stejné ceny prakticky opanovala další „superprodukce“, konkrétně audiodokumentární seriál Agent, opět z pera Jiřího Havelky, který ve třiadvaceti dílech mapuje posledních třiadvacet dní života Alexandra Litviněnka. Působivá rekonstrukce vraždy bývalého důstojníka ruských tajných služeb kombinuje věcný popis událostí, rozhovory jednotlivých aktérů s vyšetřovatelem a inscenované dialogy hlavního hrdiny a jeho okolí. Agent získal první cenu nejen v kategorii dramatizace, ale rovněž za nejlepší zvukový design a stal se i absolutním vítězem.

Úspěch ale zaznamenaly i další počiny označované pojmem superprodukce, ocenění za nejlepší vícehlasou četbu roku 2021 si odnesla dramatizace románu Mistr a Markétka a daleko to dotáhla i mysteriózní série z českého pohraničí Anima. Audiotéka v původní dramatizované tvorbě stále pokračuje a za poslední rok svou nabídku rozšířila o další výrazná díla, jako je „true crime“ série Já, vrah, životopisná série Ženy nebo pokračování Animy. O poslechu, o tom, co vůbec superprodukce je a proč má smysl některým textům věnovat více úsilí i finančních prostředků, jsme mluvili s šéfproducentem autorské tvorby Audiotéky Michalem Sieczkowskim. 

iLiteratura: V současné době jste šéfproducentem autorské tvorby Audiotéky, můžete čtenářům a posluchačům přiblížit, co si mají pod pojmem „superprodukce“ představit?
Michal Sieczkowski: Označení superprodukce vzniklo trochu jako náš interní pojem a ten se pak rozšířil i do naší komunikace s posluchači. Superprodukce je audiokniha, vícehlasá četba nebo audioseriál s nějakou přidanou hodnotou; říkáme tak věcem, které vyžadují speciální přístup ve smyslu většího obsazení, původního zvukového designu a hudby. Mezi superprodukce se řadí i vícehlasé četby, pokud to není jen četba, ale hraná věc. Například Mistr a Markétka je celá kniha, která byla načtena jedním vypravěčem, ale zároveň byly všechny postavy hrané herci, to znamená, že všechny dialogy byly obsazeny. Měli jsme tam 122 postav, 64 herců a hereček a Petra Lněničku jako vypravěče. To je klasická superprodukce podle existující knihy. Potom máme superprodukce podle původních scénářů psané přímo pro Audiotéku.

iLiteratura: V projektu jako Mistr a Markétka pracují herci společně? Musí být těžké dostat je dohromady do studia. 
Michal Sieczkowski: Je to těžké, ale snažíme se. Samozřejmě by bylo ideální mít je všechny najednou, ale snažíme se mít dohromady alespoň hlavní postavy, konkrétně třeba u Mistra a Markétky nebo Wolanda a jeho svity jsme věděli, že jejich bloky chceme natáčet dohromady. 

Odchováni rozhlasem

iLiteratura: Česká Audiotéka vznikla jako odnož té polské, a tak i koncept superprodukce vychází z polského základu. V čem se český a polský přístup liší? Dochází převedením do českého kontextu k nějakým změnám? Ptám se i proto, že česká audioknižní tvorba vychází z rozhlasové praxe. 
Michal Sieczkowski: Já bych klidně a neskromně řekl, že jsme lepší (smích). A právě z toho důvodu, co jste řekla. My vycházíme z rozhlasové praxe a herci, kteří s námi spolupracují, buď rozhlasem prošli, nebo jím byli minimálně odchováni. Audioknižní trh je tady zároveň tak provázaný, že část režisérů, kteří spolupracují s rozhlasem, spolupracuje i s námi. Mají obrovskou zkušenost s audiotvorbou, mají také možnost se rozvíjet a vyvíjet různé formáty v rámci rozhlasu nebo teď právě s Audiotékou, a tak se vlastně rozšiřuje pole působnosti. Proto ty formáty mohou fungovat. První superprodukce byly často převzaté z Polska, ale minimálně poslední dva roky vznikají původní české superprodukce a liší se právě díky českým režisérům a tvůrcům – scénáře jsou psány přímo pro audio. Máme tým dramaturgů, rozhlasové dramaturgy – což je pojem v Polsku neznámý –, kteří nám dokážou přizpůsobit text tak, aby zněl dobře v audiu. Děláme věci, které v Polsku ještě nedělají, a doufáme, že se námi budou inspirovat. Jsme hrdí, že tři původně české projekty již převzala polská Audiotéka: Vlastníky, Agenta a dokuseriál podcastového typu Ženy. Podobně jako Český rozhlas třeba natáčíme v exteriérech, což pro rozhlasovou tvorbu klasického druhu není obvyklé. Dám dva příklady. Audioseriál Já, vrah pojednává o několika vraždách a natáčení v reálných prostředích (v kavárně, v bytě) působí, že herci se chovají jinak a hrají jinak, víc přirozeně. U věcí na hraně true crime je to myslím dost důležité. Teď připravujeme původní českou hru, která bude rodinným titulem na příští Vánoce, jmenuje se to Předvečer svatého Mikuláše a tam zase účinkují většinou děti, které si hrají na čerty, chodí ve sněhu, což jsme se přes těžké podmínky rozhodli natáčet venku, protože je to akční příběh, ve kterém děti třeba utíkají, běhají, perou se … a to natáčíme ve Stromovce. 

iLiteratura: Když se ještě vrátíme k rozhlasu, čím se lišíte? Co vám vaše platforma umožňuje dělat jinak? 
Michal Sieczkowski: Já si rozhlasu velmi vážím, bez něj bychom tu nebyli. Samozřejmě ale proti rozhlasu máme jako soukromá platforma dvě věci. Menší rozpočty a méně času, takže musíme opravdu udělat skoro tu samou věc za poloviční rozpočet, anebo v kratším čase. Zároveň jsme pružnější, co se týká rozhodování, uvádění titulů a také formátu. Nejsme omezeni programovým okénkem, nemusíme se vejít do dvaceti, třiceti, padesáti minut.

iLiteratura: Připadá mi, že v posledních letech, jak se rozvíjí audioknižní trh, mají obzvláště noví posluchači tendenci chtít celou knihu, takže úplně nevyhledávají dramatizace. Vím, že třeba Mistra a Markétku jste nezkracovali, ale u původní tvorby často neexistuje tištěná kniha. Nebyl to na začátku trochu risk, nešli jste trochu proti posluchačským trendům? 
Michal Sieczkowski: Risk to samozřejmě byl, udělat audioknihu v superprodukčním stylu je hodně náročné, to znamená i drahé. Někdo by si řekl, proč utrácet tolik peněz, když můžu udělat jednohlasou četbu za deset procent nákladů a stejně si ji lidi budou chtít poslechnout. My si myslíme, že doplňujeme trh s jednohlasou četbou, který tu bude vždycky, a i já sám jsem občas rád, že si můžu poslechnout jednohlasou četbu bez nadbytečných efektů, protože poslouchám a užívám si, že si všechno představuji sám. Ale pak jsou tituly, které jsou napsané, řekl bych, takovým filmovým stylem, pestré, se silnými, dobrými dialogy, což je příklad třeba Mistra a Markétky. Lákají tvůrce, aby vytvořili něco víc, a tam jsou efekty na místě. Myslím, že se to bude doplňovat, a jak se ukazuje, posluchače to přitahuje. Mistr a Markétka byl obrovský úspěch, navzdory všem pochybnostem, které jsme měli předtím. 

iLiteratura: Při práci s literárním textem musíte citlivě pracovat se záměrem díla. Zajímalo by mě, zda se práce na dramatizaci a jednohlasé četbě v tomto ohledu liší. Přináší dramatizovaná četba nějaké pasti či úskalí?
Michal Sieczkowski: Typickou, krácenou dramatizaci jako Český rozhlas neděláme. Ale on už výběr herců je interpretace. Protože když obsadíte Wolanda Jiřím Lábusem, tak si někdo řekne: „Ježíš, proč Lábus? Já si představoval jako Wolanda Jana Vlasáka.“ Za sebe a za svůj tým říkám, že se vždycky snažíme vycházet z nějaké ideje toho díla, to znamená, abychom toho moc nezkazili a zároveň mu pomohli. Je to těžké a mnohokrát jsme se s režisérkou Natálií Deákovou nebo s dramaturgyní Ilou Smejkalovou ptali sami sebe, jestli to, že dílo obsadíme tak a tak, nebude posun vůči originálu. 

Mistr, Markétka a kouzlo postprodukce

iLiteratura: Budete i do budoucna pracovat jak s hotovými knihami, tak i s náměty tvořenými Audiotéce na míru, nebo dáváte něčemu přednost?
Michal Sieczkowski: Rozhodně obojí. Myslím si, že proporce jsou takové, že spíš budeme čím dál více dělat původní tvorbu, psanou na míru pro Audiotéku, protože zatím vidíme, že posluchačům se líbí a očekávají ji. Ještě máme nějaké nevykryté žánry, které bychom chtěli, máme true crime, máme spoustu komediálních věcí, ale nemáme ještě dobrou detektivku, nemáme sci-fi příběh. Některé už se píší, některé jsou ve fázi vývoje. Co se týče superprodukcí podle knih, náš cíl je udělat velkou knihu typu Mistr a Markétka alespoň jednou za dva roky.

iLiteratura: Klasika vychází i u ostatních vydavatelů, což je přínosné i z hlediska vzdělávání. Dají se zpracování textů, jako je Mistr a Markétka, přiblížit současnému posluchači? Lze nějak jít naproti těm, kdo by si jako čtenáři knihu nevybrali? 
Michal Sieczkowski: Právě to je přidaná hodnota superprodukce, že se k  titulům dostanou lidé, kteří by si knihu nevybrali nebo nekoupili, protože by jim připadalo, že je to velká bichle, i jako jednohlasá četba je to dlouhé. Celková čísla poslechu nám potvrzují, že ten příběh (nevím, jestli přímo mladým, ale nejspíš také) zpřístupňujeme, protože je zaujme nejenom slovo, ale i zvukové efekty, hudba, herci, herecké výkony. Text neupravujeme, v některých velmi omezených případech škrtáme u vypravěče „řekl“ či “řekla“, když to překáží v poslechu. Dramaturgicky se dá pracovat tak, že text rozdělíme na díly tam, kde se třeba uzavírá příběh, pracuje se s napětím, a posluchač je zvědavý, co bude dál. Mistr a Markétka je geniální příklad toho, proč má superprodukce smysl, protože Bulgakov román napsal zároveň jako dobrodružný příběh, detektivku, příběh o lásce, filozofickou knihu, duchovní knihu… je to napsané filmově, jsou tam skvělé dialogy, nemusíte nic upravovat.

iLiteratura: Natáčeli jste Mistra a Markétku v exteriérech? Jsou tam scény na ulici i v kavárně, restauraci, které působí velmi autenticky.
Michal Sieczkowski: To je kouzlo postprodukce, protože Mistr a Markétka vznikal ve studiu, ale zvukový plán a zvukový design vycházel ze spousty autentických nahrávek a některé z nich byly přímo pořízené v Rusku, Sovětském svazu ve třicátých letech. Kolegům zvukařům se podařilo navázat kontakt s americkým zvukařem, který narazil na nějakou sbírku zvuků a poskytl je. Takže ty kavárny, zvuky moskevské ulice, jsou původní, kouzlo je i v tom, že nevyužíváme zvukovou banku. 

iLiteratura: Všimla jsem si, že máte i pár dětských titulů, ale obecně mi připadá, že nové audioknižní produkce pro děti není tolik jako pro dospělé. Dočkáme se od vás i další tvorby pro děti?
Michal Sieczkowski: Já bych si to přál a myslím, že to je otázka času. V polské Audiotéce, která je vlastně naší firmou-matkou, už existuje Audiotéka Kids – kanál jen pro děti, včetně původní tvorby. Myslím si, že zrovna u nás je kde čerpat. Je to otázka rozpočtových možností a plánování. Jsme vlastně na začátku, klub teď existuje druhým rokem, v Polsku funguje od roku 2019. (Klub Audiotéky je předplatitelský program, pozn. KD)
Z dětských titulů zatím máme Verunku a kokosového dědka, Sněhovou královnu a chystáme již zmiňovaný Předvečer svatého Mikuláše, kde vypravěčem bude Saša Rašilov a hlavní roli má fantastický dětský herec Dan Vano, člen Dismanova souboru. 

iLiteratura: Ale to není úplně časté, že by do dětských rolí byly obsazovány děti? Spíš herci s mladými hlasy. 
Michal Sieczkowski: Není. Ale už jako dítě (protože od dětství poslouchám audio, asi není náhoda, že jsem se tomu začal věnovat a že to tak miluju) mě štvalo, že dětské role hrají dospělí herci a herečky. A vzhledem k tomu, že je tady tradice výborných dětských herců, není důvod, proč nepřidat autenticitu dětského hlasu. Myslím si, že to stojí za to – jak pozoruju dětské herce, kteří s námi pracují už v několika seriálech, tak jsem pln obdivu, jak jsou skvělí, jakou mají techniku a jak se s nimi dobře pracuje.

Od klasiky k opravdovým zločinům

iLiteratura: Posuňme se nyní k obsahu tvořenému na míru, který je poměrně různorodý. Jak probíhá výběr? 
Michal Sieczkowski: Poměrně složitě, a i když máme docela velkou svobodu, nikdy o tom nerozhoduje jeden člověk. Rozhodujeme se v takovém trojlístku, kde je šéf obsahu, já jako šéfproducent původního obsahu a marketing – to je článek, který je v nejbližším kontaktu s posluchači a dostává zpětnou vazbu. Na pravidelné společné porady každý nosí nějaký nápad, respektive přichází s něčím, co mu třeba někdo poslal, co se objevilo na trhu, o čem se mluví, a bavíme se o tom. Vše vzniká dopředu, už na jaře loňského roku jsme přemýšleli, co bude letos, abychom věděli, s čím můžeme počítat. Každý z našeho trojlístku tam přináší svoji zkušenost a zároveň Audiotéka rozhazuje sítě; v mém týmu je několik dramaturgů, kteří jsou v kontaktu s různými autory – rozhlasovými, televizními, filmovými a divadelními. Autory oslovujeme i napřímo a objednáváme si u nich audioscénáře na míru. 

iLiteratura: A co třeba současní prozaici? České prózy vychází poměrně hodně.
Michal Sieczkowski: Tam se buď můžeme se bavit o superprodukčním zpracování knihy, což je případ knihy Němci od Jakuby Katalpy, anebo, což doufáme, že brzy nastane, by autor či autorka napsali příběh přímo pro nás. Ale myslím, že to je produkčně náročnější nebo je pro autory problém, že by měli napsat knihu, která vlastně nebude vytištěná. 
Ještě bych rád zmínil seminář, který máme ve spolupráci s FAMU, s katedrou scenáristiky. Vede ho Tereza Nováková, jedna z našich dramaturgyň, zároveň scenáristka, sama autorka, absolventka FAMU, a cílem semináře je předat naše zkušenosti tvůrcům – mladým scenáristům. Jsou tam režiséři, producenti a vodíme tam hosty, kteří spolupracují s námi, s Českým rozhlasem nebo s produkčním domem Audionaut… Nabízíme co nejširší okruh lidí, kteří by předávali svoje zkušenosti mladým scenáristům, a na oplátku chceme, a to je pro nás důležité, aby nám ve druhém letním semestru poslali svoje náměty. Posílají je porotě, která se skládá právě ze zkušených tvůrců a scenáristů, a dostávají zpětnou vazbu. Pak probíhá takzvaný pitching, to znamená, že studenti prezentují svoje projekty a my z nich vybíráme ten nejlepší nebo dva nejlepší, které realizujeme. S vybraným mladým autorem podepisujeme obvyklou komerční smlouvu. Je to tedy i projekt, který umožňuje scenáristům nástup na profesionální trh. Po loňském roce, kdy jsme měli ve finále šest projektů, jsme se rozhodli pro jeden, a letos tak budeme realizovat původní detektivku mladého studenta druhého ročníku scenáristiky FAMU. Tento projekt spolupráce s FAMU by měl běžet dlouhodobě. 

iLiteratura: Zmiňoval jste sérii Já, vrah, což je žánr true crime, a ten je populární jak v audiovizuální, tak v podcastové tvorbě. Já, vrah i další vaše audioshow působí jako nakročení směrem k podcastům, a naopak v podcastech se začínají objevovat postupy dramatizace – třeba Kmentova podcastová série Prohnilí. Nestírají se pomalu hranice?
Michal Sieczkowski: Samozřejmě se to prolíná a je velmi těžké hranici určit. Myslím si, že se to projevuje třeba i v nominacích na audioknihu roku, kde čím dál více titulů spadá mimo kategorie, protože jsou vlastně nezařaditelné. Je vlastně Já, vrah audiokniha, nebo už podcast? Nebo dokudrama? To je třeba termín, který používá Český rozhlas. Možná je příznak doby, že jakmile se objeví nové formáty nebo možnosti, jak věci produkovat, vyrábět, vytvářet, psát, tak se žánry míchají. Je to těžké kategorizovat. 

iLiteratura: Kromě seriálů máte i řadu dramat. To, že jsou záznamy divadelních představení dostupné v audiu, není novinka, jak ale pracujete s předlohou, pokud od začátku zohledňujete, že jde o dílo určené k poslechu?
Michal Sieczkowski: Náš dramaturgický tým ve spolupráci s režisérem (a občas je režisér zároveň autorem, tak jako v případě Agenta) upravuje text pro audio. To znamená, že co je na divadle vidět, můžeme my jenom slyšet, a proto to občas musíme pojmenovat. Klasický příklad jsou třeba Vlastníci – když na té schůzi někdo hlasoval, tak zvedal ruku nebo se nějak tvářil. To my nevidíme, takže jsme vždycky museli používat třeba něco ve smyslu: „A my jsme pro, Bernáškovi.“ Nebo: „A proč jste taková smutná, proč nic neříkáte?“ A každá taková hra potřebuje jinou úpravu, aby byl příběh srozumitelný a zároveň aby se nezničilo případné tajemství, které má zůstat trošku skryté a nevyřčené. Od toho máme dramaturgy, kteří to naštěstí dokážou. 

Mysteriózní příběh z českého pohraničí

iLiteratura: Pojďme v krátkosti k Animě, jejíž recenze vychází zároveň s rozhovorem. Zamýšlelo se od začátku pokračování? 
Michal Sieczkowski: Když vznikla polská verze, tak myslím, že ano, ačkoliv se nepočítalo s tím, že se na něj bude tak dlouho čekat. Autorka si brzy uvědomila, že konec je hodně otevřený, a posluchači, pokud vím, byli v Polsku naštvaní, že nevědí, kam dál, a že musejí čekat další dva roky. My jsme měli tu výhodu, že jsme věděli, že se píše druhá část, takže jsme mohli dát upozornění, že pokračování příště. Teď už víme, že bude i třetí.

iLiteratura: Jde o českou adaptaci původního polského scénáře. Vy příběh zasazujete na Liberecko, na české hranice. Uzpůsobovali jste materiál českému posluchači? 
Michal Sieczkowski: Když jsme se rozhodli, že Animu budeme dělat, měli jsme vlastně nejzásadnější problém s tím, že ten příběh je sice srozumitelný, univerzální, vesnice v lese versus malé město, policajti, to je všude, v Polsku, v Německu, na Slovensku… ale specifické bylo, že se to odehrává na severovýchodě Polska, poblíž běloruských hranic, kde jsou neprostupné hvozdy, Bělověžský prales. Je to zóna, kde se pašuje, protože východ, Bělorusko, respektive Rusko, představuje pro místní možnost, jak si přivydělat. Věděli jsme tedy, že pro pohraniční příběh potřebujeme bohem zapomenuté místo... Hledali jsme, kde by to mohlo v Česku být, aby příběh o pašování dával smysl. Pašování cigaret přítomné v původním textu jsme nakonec vyměnili za reálně podložený obchod se zkaženým masem a česko-polsko-německé pohraničí nám pak již dávalo smysl. Velmi detailně na tom pracoval dramaturg a zároveň režisér české verze Petr Gojda, který se dokonce vypravil do Tanvaldu, aby nasál atmosféru, a opisoval tam jména na schránkách. Aby to nebyla třeba jihomoravská jména a příjmení, ale aby složení hrdinů a hrdinek bylo autentické. Museli jsme také dávat pozor, aby nám tam někde nevyšel z lesa zubr a aby se u Tanvaldu neobjevila výpadovka na Varšavu. 

iLiteratura: V jednom rozhovoru jste mluvil o tom, že ne všechno může být audiokniha. Co by se tedy mělo nechat ležet ladem? 
Michal Sieczkowski: Já myslím, že ne všechno může být superprodukcí a dramatizací, někde může vícehlasá četba text zničit nebo mu vzít kouzlo. Ale nahlas se dá přečíst asi všechno, snad i Bible by se dala natočit celá. Jako aktivní čtenář se nebojím, že přestanu číst a budu jen poslouchat. Protože pro mě osobně –, a myslím, že každý, kdo čte, se mnou bude souhlasit – je zážitek ze čtení fyzické nebo i elektronické knihy, ten přímý kontakt se slovem, které vlastně slyším já sám v sobě jenom svým vnitřním hlasem a můžu si to jen představovat, velmi silný a vlastně fyzický zážitek. Jsem s  knihou uzavřený v nějakém světě. Když ji poslouchám, jsem taky uzavřený, ale už si nechávám vyprávět někým jiným, a když půjdu do extrému, u superprodukce je interpretace ještě větší, a když vidím film, už to za mě někdo opravdu zhmotnil. Zrovna tak jsem přemýšlel o knize Jméno růže, která byla natáčená, čtená i filmovaná, a myslím si, že největší zážitek jsem měl ze samotné četby, na druhém místě byla rozhlasová verze (mimochodem geniální práce Českého rozhlasu, asi tak patnáct let stará), kde je fantastické, že to slyšíte a jdete tím klášterem, ale nic nevidíte, takže si všechno můžete představovat. Ale všechny filmové verze jsou zklamáním, protože to viditelné je vždycky slabší. Všechny ty strašidelné tajemné scény, kostry, padající nestvůry, když najednou ukážete, jsou před očima diváka jiné. Myslím, že jednou se nějaký druh literatury asi bude převádět rovnou do audiopodoby, jednohlasé četby, a možná nás ještě dožene a předežene umělá inteligence. V angličtině už teď můžete koupit několik ženských a mužských hlasů a nechat si načíst text robotem. 

iLiteratura: Na to by si asi český posluchač vzhledem k hereckému pojetí českých audioknih zvykal špatně…
Michal Sieczkowski: Ano. Ale myslím si, a říkám to sám proti sobě, že dřív nebo později to nastane. Audioknižní trh je velmi široký a je tady spoustu opravdu jednoduché literatury (i na Audiotéce) – erotické příběhy, červená knihovna – a myslím si, že ta se jako první stane materiálem pro umělou inteligenci, protože to píší a vyrábějí lidé a firmy, nakladatelé, kterým nezáleží na velké kvalitě, jde jim o efekt a prodeje. Když se to bude prodávat a budou mít ještě menší náklady díky tomu, že si koupí jeden nebo dva hlasy, které jim to budou pět let načítat a lidé budou poslouchat, tak proč ne. Myslím, že to nastane. Angličtina je rychlejší, protože je to velký trh.

iLiteratura: V jiném rozhovoru jste mluvil o tom, že budoucnost je streamování, vy jste v tomto ohledu vlastně první, myslíte, že k tomu budou tlačeni i další vydavatelé?
Michal Sieczkowski: Já samozřejmě doufám, že budeme první a jediní dlouho (smích), ale myslím si, že ano. I Český rozhlas má aplikaci, která je vlastně streamingovou platformou, kde můžete zpětně poslouchat jejich nabídku a ještě to máte zadarmo, a kdo ví, co přijde, jak budou chtít poslouchat ještě mladší a mladší generace než my. Ale ani já už jsem vlastně skoro nikdy neposlouchal a nesledoval televizi, kdy mi někdo naprogramuje, že v osm hodin budu sledovat film, protože si ho chci pustit, kdy chci, a jakmile nastalo streamování, tak jsem se toho chytil a říkal jsem si, že to je vlastně skvělé. A to samé platí pro audio. Že streaming je budoucnost, jsem myslel i tak, že bude ubývat fyzických nosičů, i když v Česku pomaleji. Češi jsou v dobrém slova smyslu konzervativní a chtějí občas mít něco v ruce, dát to jako dárek, ale v Polsku v podstatě cédéčka s audioknihami zmizely. Streamování je přítomnost a budoucnost, ale někdo už určitě vymýšlí další a ještě rafinovanější způsob, který nás všechny překvapí…

Rozhovor

Spisovatel:

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse