Rozhlasový režisér, dramaturg a pedagog Michal Bureš má za sebou dlouholetou kariéru v různých poslechových médiích. Pomáhal znovuobnovit slovesnou realizaci v Českém rozhlase Olomouc, která byla po roce 1968 zrušena. Vyučuje na VOŠ a Konzervatoři Jaroslava Ježka. Spolupracuje na cyklu Českého rozhlasu Plus Jak to bylo doopravdy, na Vltavě moderuje pořad Vizitka a režii audioknih se věnuje ve vydavatelství OneHotBook. Kromě mnoha dalších titulů připravil Puzova Kmotra, který před pár dny získal v rámci ocenění Audiokniha roku 2022 nejenom první místo v kategoriích nejlepší interpret a nejlepší jednohlasá četba, ale stal se i absolutním vítězem tohoto ročníku. O tvorbě audioknih Michal Bureš hovoří jako o svébytné umělecké disciplíně a neustálém hledání správného klíče, jímž lze posluchačům odemknout konkrétní text. 

iLiteratura: Vaše práce je původně spojena s rozhlasovou tvorbou. Věnujete se jí ještě? 
Michal Bureš: Ano. Rozhlasová práce je práce s mikrofonem, stejně jako ta audioknižní. Moje cesta k poslechovému médiu začala už v šesti letech. Bylo to takové kouzlo nechtěného. Jsem ročník 1976 a to se v televizi vysílaly velmi nepěkné věci. Moje matka rozhodla, že se na ně nebudu dívat – ne že by rozhlas nevysílal věci místy stejně nepěkné, ale protože už za války jednou totalitou prošel, v té druhé věděl, jak se má chovat. Byla tam spousta skvělých pořadů, a právě rozhlas se tak stal mým zprostředkovatelem, mým spojníkem se světem kultury, umění, poznání. Doma jsme samozřejmě měli velkou knihovnu, upřímně však přiznávám, že prvotní seznámení s velkou klasikou, Vojnou a mírem, Dostojevským, proběhlo prostřednictvím rozhlasových adaptací a četby na pokračování, které jsou dnes vlastně paralelou k audioknihám. Je velmi přirozené, když vám někdo vypráví příběh. A písemná podoba je jenom naše konvence; my jsme se jen rozhodli, že pro zaznamenávání informací budeme používat písmenka. Ať dostanu jakýkoli text, myslím beletristický, tak ho slyším. Vnímám ho jako partituru. 

iLiteratura: Jak se z vašeho pohledu liší práce v rozhlase a tvorba audioknih? 
Michal Bureš: Já se rozhlasové režii věnuji od roku 1998. Před ní jsem v Olomouci prošel redaktorským a moderátorským kolečkem. Zásadní rozdíl mezi rozhlasem a jinou produkcí je, že rozhlas je médium. Rozhlas vysílá, i když se teď občas tváří, že spíš podcastuje. A myslím si, že co budu živ, tak bude jeho náplní vysílání. Vysílání je fenomén, je to něco tekutého, co stále ubíhá, co jde každou vteřinou dopředu – myšlenkově se vrátit můžeme, ale ten daný unikátní okamžik je jenom jeden. A takhle to jde den za dnem, hodinu za hodinou, sekundu za sekundou. Rozhlas funguje spíš jako nádraží nebo letiště, má přesný jízdní řád a vy máte vyhrazen jistý úsek služby.

Dalším důležitým fenoménem v rozhlase je stopážová kázeň. Na to, abyste přečetli knihu, ať už má tři sta, nebo pět set stran, dostanete vyčleněno třeba deset půlhodin, to znamená devět normostran krát deset, dohromady fyzicky přečtete devadesát normostran. Tím pádem se musíte pustit do redakčního krácení. A z toho krácení jsem se díky audioknihám mohl vymanit, najednou jsem zjistil, že mou limitou není čas. Na druhou stranu vyklenout oblouk, který má třicet minut, je něco jiného, než vyklenout oblouk, který má patnáct nebo čtyřicet pět hodin.

iLiteratura: O audioknižním trhu se opakovaně říká, že neustále roste, cítíte za ty roky, že se vaše práce proměňuje? 
Michal Bureš: Věci se časem vyvíjejí a proměňují, ale podstata zůstává stejná. Je mi jedno, jestli točím povídku oblastního autora v regionálním studiu Českého rozhlasu nebo povídku Bohumila Hrabala v Praze na Vinohradské 12. Přistupuju k tomu se stále stejnou péčí a pečlivostí. Vím, že někde se víc nadřu, to je druhá věc, ale pečlivost a snaha dosáhnout maxima s interpretem je pro mě standard. Dokonce se s nadsázkou říká, že když jsi prošel Burešem, přežiješ pak už všechno. Herec, který je přemýšlivý a umí řemeslo, to se mnou má snazší. Ten, kdo řemeslo úplně neumí, ale je přemýšlivý, tak má to méně snadné, ale pořád má šanci. A ten, kdo řemeslo neumí a není přemýšlivý, tak ten se mnou zažije peklo (smích), protože mu ten text rozevřu tak, že je pro něj rázem strašně těžké uhlídat myšlenky a zároveň je dobře vyslovit, a to mnohdy doslova. 

iLiteratura: Kolik titulů ročně natočíte?
Michal Bureš: Dělával jsem pět, teď dělám patnáct, dvacet ročně, což je v mém případě strop. 

iLiteratura: Stačí to posluchačům?
Michal Bureš: Nestačí. Přitom v Česku vychází jedna audiokniha denně, tedy 365 nahrávek ročně. Lidé píší, že chtějí poslouchat nové a nové věci, ať natáčím víc. Ten ohlas mě denně těší a překvapuje, změnil se moment kritiky, zpětné vazby. Ta přichází jak od profesionálů, tak v uživatelských recenzích na portálu Audiolibrix přímo od posluchačů. Spousta lidí si dřív myslela, že může natáčet audioknihy v garáži, že je to taková přidružená výroba. Na začátku se to dokonce bralo coby servis pro nevidomé. Protože oni by si to jinak nepřečetli, a tak jim to „načteme“. Načtení však nestačí. Dnes je z audioknih svébytná disciplína, umělecká odnož, která už pracuje nejen s hereckým umem, ale i se zvukovým designem a taky s designem obalu. 

Redakční příprava a spolupráce s autory

iLiteratura: Máte svobodu ve výběru textů? 
Michal Bureš: Vážím si toho, že ve OneHotBook mám právo volby. Točím skvělý opus s Davidem Novotným, dokončil jsem Vlastní životopis Agathy Christie s Alenou Vránovou, což byl projekt na dva roky, završil jsem práci na Kmotrovi s Oldou Kaiserem. Já jsem takový běžec na dlouhé tratě. Přemýšlím dopředu, to je jedna z podmínek toho, že věc dobře dopadne. Teď si připravuju texty, které budu točit po prázdninách. 

iLiteratura: Redakčně si texty připravujete sám, nebo máte redaktory? Je běžné mít ve vydavatelství redaktorské pozice?
Michal Bureš: Redaktoři tam jsou. Vedeme společně debatu, jak to dílo vnímám já a jak ho vnímají oni. A potom, pokud to dílo není frankofonní, tak je prosím o vepsání výslovností do textu, pokud to nejsou věci, jež jsou notoricky známé. To mi nachystají, což je super. Teď třeba s Vasilem Fridrichem točíme Savianovu Gomoru – tam jsou kvanta italštiny a je to navýsost odborný text, takže jsem nastudoval ještě nějaké ekonomické příručky, abych porozuměl všem pojmům. 

iLiteratura: Zmínil jste překladatele. Spolupracujete s nimi, případně s autory? 
Michal Bureš: Rád, ale je to text od textu. Natáčení audioknih není průmyslová výroba, takže každý text potřebuje něco jiného. Když máte jednoduchou detektivku, tak nepotřebujete už vůbec nic. Když máte román Emila Hakla Umina verze, který je psán evidentně pro dvě postavy, tak se s ním pobavíte, jak to myslel. S Járou Rudišem jsme řešili Winterbergovu poslední cestu, protože mi přišlo nesmyslné ji coby audioknihu dialogizovat, i když je tam mezi Wintergbergem a pan Krausem dialogů plno. Ale kdo jsou ti dva? V momentě, kdy nechám promluvit Winterberga, se z něho stává objektivní postava. On však dle mého objektivní, skutečnou postavou není. Je to mytický stařec nesoucí na svých bedrech devadesát devět let existence republiky, v níž se zrodil a která už neexistuje.

Teď poslouchám adaptaci na Vltavě, kde se o dialogizaci Klára Novotná s Evou Blechovou přece jen pokusily. Je povedená a hezky natočená, ale nutila je ty postavy zreálnit, takže Krausovi není pětadvacet, je to Vladimír Javorský, a Winterbergovi není kolem stovky, ale je to Oldřich Kaiser, a jsou si tedy věkově mnohem blíž než v románu. Úprava se logicky opírá o hlavní dějovou linii, o ono putování po střední Evropě, které je v románu jen jednou z vrstev. Jako mnohem podstatnější cítím moment odpuštění, těch hlubších reflexí až metareflexí toho, co nás v životě potkává a vlastně nás to jakoby nezajímá. Kraus de facto senilního Winterberga opatruje jenom pro prachy. A ani jeden z nich zprvu netuší, jak moc se vzájemně nefinančně obohacují. Ale tak košatý strom úvah prostě do adaptace nemáte šanci vtěsnat.

iLiteratura: Když navážu na české autory, diskutují s vámi rádi? Mají chuť si třeba vybírat, koho si představují jako interpreta? 
Michal Bureš: Oproti rozhlasu veřejné služby je vydávání audioknih soukromé podnikání, které z devadesáti procent není nijak podporováno z veřejných zdrojů, což znamená, že jste v tvrdě podnikatelském prostředí. Tím pádem se tam sice vedou debaty, ale poslední slovo má vydavatel. My můžeme přijít, s čím chceme, ale vydavatel třeba řekne, že mu tenhle interpret daný titul neprodá. Neříkám, že by to bylo primární, jediné rozhodující kritérium, konkrétně Martin Pilař je velmi osvícený v tom, že natáčí běžnou konfekci, která mu vydělává na provozní režii, ale pak si dovolí natočit Egypťana Sinuheta, životopis Agathy Christie nebo Kmotra, kteří mu na sebe budou vydělávat dalších dvacet let. Kdežto o nové detektivce Petera Maye, která mu vydělá hned, nebudeme za rok vědět, protože ji nahradí nějaká další. 

Interpretační pasti

iLiteratura: Na základě čeho tedy vybíráte interprety? Při vyprávění v první osobě to asi tak složité není, ale jak postupujete, pokud máte vypravěče, který není zároveň postavou? 
Michal Bureš: Já text zkrátka otevřu a slyším ho. Já si dokonce ani dopředu neanalyzuju „aha, to je text ve třetí osobě, tedy k němu budu přistupovat tímto způsobem“. To jsem dělával na začátku, měl jsem ho celý barevně podtrhaný, ale jakmile se dnes začtu, tak slyším, jak ten autor píše. Vidím strukturu. Jako bych se podíval do domu a neviděl podhledy, ale holou konstrukci, to, jak je postavený. Takhle vnímám literaturu, vlastně na začátku úplně nemúzicky, docela technicistně. Vidím, kolik je tam přímých řečí, jak s nimi pracuje, jak ten text teče, jestli je tam hodně retro-vraceček, hodně popisných pasáží, jestli je to postavené na dialogu, jaký má ten dialog charakter... 

iLiteratura: Takže se rozhodujete spíš podle schopností interpreta než podle toho, jestli třeba postavu nebo vypravěče reprezentuje typově?
Michal Bureš: Když interpreta slyším, slyším hlas. Nic dalšího neposuzuju. Třeba začínající režisér mívá ten pocit, že nejpřesněji herce obsadí, když si postavu nějak vizuálně zhmotní a snaží se najít té představě odpovídajícího interpreta. Tak to zpravidla nefunguje, vzhled není před mikrofonem rozhodující.

iLiteratura: A co třeba generační faktor? 
Michal Bureš: To jsou všechno pasti. Postavě může být osmnáct let, ale vy třeba zjistíte, že autor ji psal coby čtyřicetiletý a že osmnáctiletá postava takto neuvažuje, takže když dáte ten text číst osmnáctiletému, nebude to fungovat. Obsazování je magie. Román je spousta slov, spousta informací, spousta myšlenek, pocitů, vjemů, ale vytvářejí jednu velkou myšlenku. Ta myšlenka se dá mnohdy pojmenovat třemi nebo pěti větami, celých pět set stránek. Mně pomáhá si tu hlavní myšlenku zformulovat a následně ji nekomplikovaně, co nejméně artistně, prostě stručně, věcně, jasně ji posluchači předat. Hledáte klíč. Neustále hledáte klíč.

Interpret se nesmí poslouchat

iLiteratura: V knize Nečtu! Poslouchám je citována Olga Walló, která říká, že pokud to lze a nejde to proti záměru textu, snaží se držet zvyku zohledňovat gender autora, protože sexuální identita je něco hluboce ukotveného. Přemýšlíte o obsazování i tímto způsobem? 
Michal Bureš: Osobně nad tím takto neuvažuju, víc mě zajímají motivické celky. Rád se seznamuji s kontextem, ať už s uměleckým, politickým, nebo vědecko-technickým, ten je taky mnohdy důležitý. Vycházím z představy, která se mi v uších rozezní. Někdy to burácí jako řeka, jindy šeptá a doma všichni vědí, že jsem se nezbláznil, že si jenom čtu scénář. No a z toho mi vypadne ten hlas a já prostě vím, kým vypravěč je. 

I v nahrávacícm studiu při natáčení mě zajímá plynutí textu – někdy pomalý tok, mnohdy vodopády – jedno z kouzel plasticity tkví ve správném temporytmu. Spousta lidí si myslí, že tam jenom sedíme, interpret čte a já odevzdaně poslouchám. Omyl. My jsme na sebe s interpretem napojeni a já ho diriguji, dávám mu impulsy, oprošťuji ho od toho, aby se poslouchal; ten člověk se nesmí poslouchat, vůbec nesmí vnímat, jestli to čte dobře, nebo ne, musí být plně oddán výkonu a jet, někdy je strana přečtená za minutu třicet a jednou za tři minuty. Nejde o to, že bych někoho nebo něco chtěl uhnat, ale to tempo prostě jede. Třeba Jaroslav Plesl se místy začne málem dusit a potom říkává, že to zase bylo něco. Jeho Sběratel třeba. Tam jsme dlouho pátrali, jak to uchopit, aby to bylo vkusné. Ten román je vyprávěn pohledem jeho a pak pohledem jejím, a my to potřebovali nějak prostoupit.

iLiteratura: A podařilo se vám tak zdůraznit nespolehlivost vyprávění jedné z postav.
Michal Bureš: Ta kniha je především skvěle napsaná a skvěle přeložená, překlad je důležitá věc. Je to monolog člověka, který vám dopřává nějakou svoji pravdu. Následně dostáváte naservírovanou pravdu, která je pravdou objektivní. Někdy to bývá tak, že se pravdy potkávají, ale v případě Sběratele a jeho vězněné a znásilňované oběti se neprotnou ani jedinkrát. Lucie Pernetová si tam prožila velmi krušné chvilky, říkala, v tom nejlepším slova smyslu, že něco tak intenzivního ještě před mikrofonem nezažila. 

Tvrdí se o mně, že jsem mistr práce s detailem. Když poslouchám svoje starší realizace, slyším, že jsem na detail dbal natolik, že mi celek unikal, protože jsem měl pocit, že spousta krásných detailů vytvoří krásný celek. Není to pravda, dneska vím, že ty věci musejí mít odpich, přesah, klenutí, že musejí mít od začátku nějaký názor, byť třeba vyvolávající polemiku.

iLiteratura: Necháváte interprety seznámit se s celým textem? 
Michal Bureš: Povinně. 

iLiteratura: Protože když se vrátím ke knize Nečtu! Poslouchám, tak se tam píše, že někteří režiséři detektivek mohou zpřístupňovat text postupně, aby třeba interpret nepředjímal, že určité postavě „není radno důvěřovat“.
Michal Bureš: Naopak. Třeba u detektivek Agathy Christie je znalost textu nutností, protože autorka píše tak sofistikovaně, že na předem neurčeném místě bez varování zazní ve výpovědi vyslýchaného záměrně falešný tón, který prostě musíte falešně zahrát. Je to stopa, které si při opakovaném poslechu všimnete. Jenže když příběh detailně neznáte, takové místo bezpečně nepoznáte a váš výkon je málo čitelný a poutavý. Postrádá plasticitu, protože našlapujete jen velmi opatrně a necháváte se zlákat pastmi slov "radost" a "žal". Na nich se vždy projeví, jak interpret a režisér textu plně porozuměli. Mnohdy totiž, když dílo chápete, radost vyjádříte pláčem a žal smíchem. 

iLiteratura: Přicházejí herci s vlastním pojetím interpretace?
Michal Bureš: Vždycky. Skvělí herci mají vždycky svůj názor, a čím víc to dokážou, tím víc jsem schopen jim naslouchat. Když jsem začínal, měl jsem nejraději takové, kteří přišli jen s povšechnou představou a otázali se: Tak jak to chceš přečíst? Tak takové dneska posílám domů, protože chci vědět, jak to chtějí přečíst oni. Nikdo není vševěd, ani režisér, i když se to říkává. Ze střetu vědoucího herce s vědoucím režisérem, z té dynamiky, v případě Pavla Baťka třeba pravidelné, mohou vzniknout neobyčejné věci. Takhle jsme teď společně udělali Pravomila, za tím si stojím velice – adaptoval jsem ho pro tři lidi –, anebo zmiňovanou Winterbergovu poslední cestu, která se stala Audioknihou roku, nebo Cestu zpátky, což je taktéž těžká partitura, velmi těžká, a v kontextu Ukrajiny teď smutně strhující. 

iLiteratura: Když zmiňujete Remarquea, máte už celou sérii, budete pokračovat? 
Michal Bureš: Budeme, budeme. Teď nás čeká Vítězný oblouk.

Kvalitní interpretace činí dílo přístupnější

iLiteratura: Kromě Remarquea děláte i další klasiku, zmiňoval jste třeba Egypťana Sinuheta (Nejlepší jednohlasá četba za rok 2020) nebo Kmotra, to jsou velké věci. Přemýšlíte o tom, jak ta díla aktualizovat pro současné posluchače?
Michal Bureš: To se děje pravidelně. Já myslím, že děláme moderní audioknihy, nejsou to nahrávky, které by udělal fenomenální pan Höger s režisérem Jiřím Horčičkou v padesátých a šedesátých letech.

iLiteratura: Myslela jsem to spíš tak, jestli pracujete s klasikou jinak než s ostatními texty? 
Michal Bureš: S klasikou pracuju tak, že v momentě, kdy je tam hodně archaické slovo nebo obrat, který je už dnes nejasný, tak ho buď lehce zaktualizujeme, nebo vysvětlíme. Třeba v Kmotrovi byla spousta termínů, které se nyní řeknou jinak, slovo zdviž z dobového překladu se používá velmi málo, takže řekneme, že do výtahu, nebo že se nechají vyvézt nahoru. Někdy se stane, že je tam nějaké nesklonné vlastní jméno, složité číslovky, i s tím velmi obezřetně pracujeme, aby z výsledné nahrávky nic toporně nečouhalo. 

iLiteratura: Mohou audioknihy udělat službu při vzdělávání?
Michal Bureš: Bezesporu. Mluvil jsem o Dostojevském a Tolstém, které mi audio představilo a vyložilo – věřím tomu, že spousta lidí se může s velkou beletrií seznamovat tímto způsobem a že si k ní následně najdou cestu. Kvalitní interpretace, která je vědoucí, člověku dílo mnohem lépe zpřístupňuje. Ale pozor, spousta lidí si myslí, že interpretace znamená posun ve výkladu myšlenkové podstaty díla. To odmítám. Interpretace v uměleckém smyslu znamená "zhmotnění" myšlenek. Tím, že knihu přenesete do zvukové podoby, že ji "zhmotníte", dostává novou dimenzi. Není to tak, že bychom ji předělávali, překopávali a deformovali. Právě naopak.

Třeba v Nebezpečných známostech nastal zajímavý moment čtení titulků, jimiž je každý z dopisů uvozen – dopis stý šedesátý čtvrtý od toho a toho tomu a tomu. Titulky četl Igor Bareš. Předpokládal, že to bude mít za půl hodiny hotové, ale neměl. Aby Igorem načtené titulky v té rozsáhlé kompozici fungovaly, bylo třeba mu každý dopis odvyprávět. A on na dějové résumé při načítání reagoval. Takže když to končilo nějakým velkým sekancem markýzy de Merteuil, tak on to musel odlehčit. Jako kdyby tam se všemi interprety a pisateli dopisů seděl. To je ta rozhlasová škola ve mně. Dřív se vysílalo vše naživo, takže on by tam se všemi ostatními stejně sedět musel. 

iLiteratura: Necháváte interprety při vícehlasé četbě společně ve studiu, i když na sebe nereagují přímo? 
Michal Bureš: Ano. Třeba v případě audioknihy K otevřenému nebi, kde jsou Ondřej Brousek a Vladimír Javorský a jejich části na sebe navazují, jsme jim je pouštěli, aby věděli, co se stalo. V momentě, kdy tam byl dialog, tak byli ve studiu spolu povinně oba. 

iLiteratura: Jaké to je režírovat interpreta, který je zároveň autorem? 
Michal Bureš: U publicistiky s tím nemám problém, pracoval jsem s Ninou Špitálníkovou, Patrikem Bangou. V té chvíli ale nejsem režisér, spíš dramaturg, pomocník, dohližitel, první posluchač. Umím a dělám to pravidelně, ale publicistika a dokument jsou jinou disciplínou než beletrie. Literární autor je zřídkakdy dobrým interpretem svého textu. Autor totiž na svůj opus málokdy dokáže nahlédnout zvenčí; přitom jistá objektivizace dodává interpretaci mnohem větší účinnost, protože rozšiřuje její tematický a myšlenkový rádius. U skutečného umění není podstatné, z jakých pohnutek vzniká, podstatné je, co dokáže svým sdělením vypovědět. Někdy se podaří, že text je jen průměrný. Když dostane přesnou interpretaci, obrovsky se povýší a z audioknihy je nečekaně bestseller. Občas v recenzích píšou, že na to, jak slabá předloha byla, je ztvárnění famózní, a doporučují raději poslouchat.

iLiteratura: Pracoval jste na románech Fredrika Backmana, naposledy na Úzkostech a jejich lidech. Backman často mísí žánry a jeho romány se někdy pohybují na hraně patosu, jak něco takového vybalancovat? 
Michal Bureš: Jediný recept je nadhled, všechno musíte vyprávět s jistou mírou nadsázky. Backman má specifický druh humoru. Řekněme, že švédská literatura nepatří mezi velké evropské literatury, něco podobného najdeme i v Česku, potkáme tu autory, kteří píšou podobně jako Backman, srdíčkem. Převládá u nich zasněná romantičnost, postromantický syndrom, jakoby vnější reflexe příběhu "všeznalým" vypravěčem… Což u většiny čtenářů i posluchačů zabírá. Tím neříkám, že je to literatura mého srdce.

iLiteratura: A co další žánrová literatura, třeba současné detektivky a podobně? 
Michal Bureš: Myslím si, že to je výzva pro mladší režiséry, pro lidi, kteří se učí, protože natočit detektivku nebo sci-fi pro ně může být obrovská škola. Vím dobře, o čem mluvím, podobných opusů jsem natočil několik desítek. Na začátku je nejtěžší zvládnout tu hmotu, pro režiséra, interpreta i pro zvukaře, pro všechny. Dostanete scénář a on má 685 normostran. To znamená mnoho nahrávacích dnů, při kterých se může stát cokoliv. Něco může zmizet, něco se může nenatočit, objeví se nějaký kaz, interpret dostane rýmu, ztratí hlas. Je to běh na dlouhou trať, maraton, a vy víte, že od bodu A do bodu B uplyne patnáct hodin finální nahrávky. Svým studentům říkám: pište klidně Ordinaci, nemám s tím problém, je to nejlepší cvičení, ale neříkejte mi, že děláte umění, učíte se řemeslo. Takže já se teď rád orientuju na věci, kde cítím, že jsem mnohem víc prospěšný. 

iLiteratura: Máte nějakou metu? Nebo nějaké dílo, které byste si přál udělat jako audioknihu?
Michal Bureš: Říká se, že když umělec zraje, tak má nejdřív spoustu myšlenek, které chce sdělit, a neumí to, takže mu lidi nerozumějí, pak je v takové skvělé konstelaci, ve které se věřím, nyní nacházím i já, že už umí řemeslo a má co říct, a pak nastává zvolný sestup – a vy už co sdělit nemáte. Moje meta je dělat skvěle, naplno svoji práci. A co se týče konkrétního titulu? Rád bych natočil Tournierova Krále duchů.