V první básnické sbírce Jana M. Hellera (nar. 1977) Spády narazíme na svět spojující a opakující několik zásadních témat: vytrácení, marnost, život a vztahy. Zní to jako zcela běžné náměty mnoha děl, avšak ve Spádech jsou podané nevšedním způsobem a to je hlavní předností knihy. Ocenit je třeba látkovou sevřenost, provázanost a všudypřítomnost, protože ať se čtenáři zamyslí nad kteroukoliv rovinou textu, zmíněná témata v ní naleznou. 

Stopy věcí, stopy citů

Ať se na světě stane cokoliv, vždy se po tom zachová alespoň nějaká památka, i kdyby mělo jít třeba jen o mlhavou vzpomínku na chuť. Vše jednou zdánlivě skončí, ale myslet si, že pominout znamená definitivně se ztratit, by bylo chybné. To ve Spádech platí jak o předmětech nebo lidech, tak o událostech vně i uvnitř lidského nitra. Hned úvodní báseň s názvem Sen o granátových jablkách nastoluje tón, kterým je komponován zbytek sbírky: „Chuť plodů zrnatých drsná a lepkavá / do nebe čistého zlato a běl / na křídlech podzimu vlaštovky poslední / a v trávě spálené stopy dvou těl.“ (s. 9) Zásadním momentem je vědomí věčné proměny, zároveň věčného trvání a existence pozůstatků minulosti, vytvářejících současnost: otisků nebo stop. Autorova zjevná záliba v téměř dekadentní rozkladnosti, ač se může jevit anachronická a překonaná, je nakonec velice funkční, neboť veškeré umírání, ztrácení, doznívání, hroucení a hnití znamená jen přetváření hmoty v něco jiného, ve stopy původního předmětu. Jako stopy věcí historických lze interpretovat i citace starších básníků nebo odkazy k dílům, které autor, vystudovaný bohemista a komparatista, zná a využívá: „Koncová světla se ztrácejí v pěně dní“ (s. 9), „kola co skřípají na hřbitov zvířátek“ (s. 50), „Škálu smutků v očích Karadžičů Hany“ (s. 30) či báseň nazvaná Sándor Márai (s. 39). Podobnými rezidui dávnověku jsou reference k náboženstvím a různým mytologickým systémům, výrazně zastoupené ve druhé části knihy. I zde básník využil svého vzdělání, tentokrát v teologii a antropologii, a poukazuje na různá světová vyznání jako stále nezbytné součásti života.

Odrážím se ve světě

V obrazech přírody a města se zrcadlí mezilidské vztahy. Podzimní či zimní čas, opět se svým rozpadem, odcházením a studeným tichem, v básních převládá a čtenáři nepřímo vypráví o vnitřních hnutích subjektů. „Tam za záclonou mi snad někdo píše / a čeká až se zhmotní pro pohled / snad torzo tvaru v siluetách mraků / co jako vlny ztěžklým nebem jdou / Teď nechávám ujet další z vlaků / když nebe barví se do nachova / a odraz v okně skrývá trapná klišé / Až zhasneš chtěl bych také splynout s tmou“ (s. 10); nebo jinde: „A řeka umíněně plyne mezi mosty / nezadržitelná jako město když jde spát / bez snahy rozplynout se v chladné nehybnosti / oranžový měsíc v splnu nepřestává plát“ (s. 38).

Ve všeobecném plynutí a odplouvání vždy něco přetrvává. Vztahy, jednou navázané, mohou vychladnout, ale zůstávají vpité do subjektu právě ve formě stop. Dokonce i všeobecné existenciální míjení se, nezakotvenost, nemožnost rozumět druhému ani sobě, ona zvláštní vzájemná nepoznatelnost, vytváří krajinu psychiky, v níž se snoubí všechny odstíny melancholie a „Jak listy pod mosty myšlenky mokvají“ (s. 47).

Formálně jde o básně povětšinou rýmované, s pravidelnou výstavbou verše a klasicky utvářenými strofami. Název Spády můžeme vyložit, v souladu s klíčem, který jsme si určili výše, jako rozdíl mezi dvěma body, zde lépe řečeno stavy, přičemž lyrický subjekt myšlenkovou aktivitou dochází (respektive se o to snaží) skrze pozůstatky znovu ke stavu původnímu. Je to vlastně archeologie sebe sama, „Sestup do hlubších geologických vrstev, leukopor, / izolepa, neznámá notace; katabasis ztuhlých vln“ (s. 24).

Faith to go

Výtkou by mohlo být – pokud to celé nebyl autorský záměr – nepatřičné užívání moderních anglicismů, zcela nesourodých se zbytkem básní, a občasných až příliš intelektuálních výlevů, které z ničeho nic vystupují z proudu slov zcela odlišné vrstvy jazyka. Z veršů pak přímo trčí spojení jako „o postindustriálním paradigmatu“ (s. 33) či „[o]celová vrata, rozeschlé bednění; sníh taje v coffee / to go, někdy i rychleji než cukr“ (s. 25). Nejde mi o staromilecké kárání, samozřejmě i poezie se přizpůsobuje aktuálnímu světu a je oprávněna tematizovat současnost za využití vhodných prostředků. 

Při pohledu z druhé strany nicméně ony paradoxní situace setkávání nového se starým a novějšího s ještě starším krásně demonstrují vyrušení kouzla obojího. Svět rychlosti a svět úvah a meditace se navzájem vylučují. Pití kávy, k němuž se člověk neposadí, odnímá celé činnosti smysl, protože ten se skrývá v pravidlech rituálu. K tomu je třeba čas. Nakonec by bylo zbytečné obracet se k náboženstvím a starým mytologickým systémům, kdyby je člověk měl jen jako faith to go.