Přírodě a ekologii se v severských zemích věnuje značná pozornost a ani umělecká literatura není výjimkou. Klimatické změny patří u severských autorů v posledních letech k nejčastěji zpracovávaným tématům. Z této oblasti beletrie, takzvané climate fiction (neboli cli-fi), k nám v současné době nicméně zatím proniká jen poměrně malá část. Velkou mezinárodní hvězdou tohoto žánru je norská spisovatelka Maja Lunde, jejíž romány Historie včel, Modrá a Kůň Převalského zaznamenaly úspěch i u nás. Z novějších počinů určených dospělým čtenářům lze dále uvést autobiografický literární deník Láska v troskách Oddný Eir, která v něm vyslovuje touhu po Islandu nezasaženém průmyslem ani turismem, a dystopii Nebe Piii Leino, odehrávající se ve Finsku zdevastovaném přírodními katastrofami.

Lesy hoří

Ve všech zmíněných knihách se přelomové změny už udály. Naopak v románu Jense Liljestranda (nar. 1974) I když všechno končí (Även om allt tar slut, švédsky 2021) se spolu s postavami ocitáme uprostřed dění. V době, kdy začíná být pozdě, ale lidé si to ještě úplně neuvědomují. V době, kdy je ještě naděje vše zvrátit, pokud bude společnost jednat rychle. 

Liljestrand začínal po roce 2000 psaním reportáží, a se zachycením přítomného okamžiku tak má bohaté zkušenosti. Uplatnil se i jako novinář: v letech 2013–2020 pracoval jako vedoucí kulturní rubriky švédského večerníku Expressen. Po reportážích zabrousil i do krásné literatury, největší ohlas ale získal jeho životopis švédského klasika Vilhelma Moberga z roku 2018. Avšak teprve román I když všechno končí mu otevřel dveře do světa – měl by být brzy přeložen do více než dvaceti jazyků.

Švédsko blízké budoucnosti. Letní prázdniny naruší rozsáhlé lesní požáry na severu země, které se nedaří uhasit. Oblast je třeba vyklidit, evakuace ale ani zdaleka neprobíhá hladce. Lidé se ocitají bez střechy nad hlavou, potýkají se s nedostatkem vody a potravin, vlaky nejezdí, silnice jsou ucpané. Všemu vládne chaos. Tam, kde bychom čekali dobře fungující bezpečnostní složky, spořádanost a poslušnost a připravený krizový plán, autor předjímá zmatečné chování, sobeckost jednotlivců a selhání státu.

Čtveřice vypravěčů

Román sestává ze čtyř částí, každá z nich je vyprávěna z pohledu jiné postavy. Didrik, čtyřicetiletý PR konzultant, otec tří dětí, prožívá krizi středního věku a zoufalými činy se snaží dokázat si, že zvládne ochránit svou rodinu. Jeho někdejší milenka, influencerka Melissa, se věrná tezi o užívání života stala hlasem popíračů klimatických změn. Její spokojený život však kalí závislost na lécích. Melissa se stará o byt, který patří Andrému, obtloustlému synovi bývalé tenisové hvězdy. Otec a syn spolu jako každé léto plachtí podél švédského pobřeží, na jejich vztahu se ale podepsaly roky sporadického kontaktu a otcovy setrvalé uštěpačné poznámky. Vypravěčkou čtvrté části je Didrikova čtrnáctiletá dcera Vilja, která vedle starostí o nešťastnou matku a zajišťování zásob pro nouzový tábor prožívá první lásku.

Autor staví do kontrastu přírodní katastrofu a individuální osudy a potíže. Místo aby lidé při ohrožení táhli za jeden provaz, zabývají se jen sami sebou. Nevěrný Didrik se utápí v sebelítosti, Melissa nepřestává přispívat na sociální sítě, André se ze strachu a vypočítavosti přidává ke zfanatizovaným ekoteroristům a využívá příležitosti pomstít se otci, Vilja žárlí na jinou dívku. Jako by se kolem nic nedělo. Liljestrand své hrdiny nešetří – jejich nejodpudivější stránky obnažuje až se sadistickým potěšením. Kromě Vilji, která pomáhá druhým a své osobní touhy zvládá opanovat, je obtížné s kýmkoli sympatizovat nebo mít pro něj alespoň špetku pochopení. K tomu přispívá i fakt, že jsou postavy vykresleny spíše jako určité typy než svébytné osobnosti.

Cynická upřímnost

Lidskou schopnost vytěsňovat palčivé problémy se autorovi podařilo vystihnout znepokojivě přesně, stejně jako chování v krizi – stádnost, iracionalitu, paralýzu – nebo skutečnost, že se často neumíme povznést nad malichernosti. V knize zaznívá řada trefných myšlenek, které si připouštíme jen neochotně a z nichž čiší až cynická upřímnost. Vyplývá z nich například, že člověk je parazit planety: „Právě schopnost člověka přizpůsobit se je příčinou největšího utrpení. Kdybychom byli jiný živočišný druh, prostě bychom vymřeli a bylo by to v pořádku. Teď kvůli pěstování sóji vypalujeme deštné pralesy, posíláme dětské otroky do kobaltových dolů, abychom měli levnější baterie do elektromobilů, toužíme žít naplno, a přitom se v téhle absurdní honbě mačkáme na skládkách ztělesňujících naši společnost.“ (s. 350)

Během čtení jsem si opakovaně kladla otázku, kam Liljestrandův počin zařadit. Chce být zábavný, nebo angažovaný? Na začátku se zdá, že půjde o napínavý apokalyptický román, z požárů se však záhy stává pouhá kulisa. Děj ztrácí spád a hlavní těžiště se přesouvá k mezilidským vztahům. Na psychologickou studii jsou ale postavy příliš typizované. A tak se vzhledem k mnoha kritickým postřehům a značné dávce ironie, kterou cítím i v názvu, přikláním ke společenské satiře. Satiře s velmi trpkou pachutí z lidského pokolení.