Básník Xerodoth Sigmius (nar. 1995), pocházející z Mělníka, se převážně pohybuje na pražské literární scéně. Spolumoderuje večery autorské tvorby Poezie, vole! a současně se věnuje slam poetry (pod jménem Sigma byl finalistou MČR 2019). Svou tvorbu publikoval v časopisech Tvar, Foezie, Dotyky, případně na portálech Divoké víno nebo Nedělní chvilka poezie. Povídkou O čem sní imagináti přispěl do antologie nespoutané fantastiky Bizarropolis (Carcosa, 2022). Jeho texty lze také najít v básnických antologiích Poločas rozpadu (UNIJAZZ, 2021) a Co číhá v temnotách (Golden Dog, 2020). Z výše uvedených názvů by čtenáři mohli nabýt dojmu, že autorovi bude blízká spíše temnější poetika. A domněnku potvrzuje i debutová sbírka Tak akorát čas jít domů (Nakladatelství Petr Štengl, 2023). Najdeme v ní silná gesta, hrubý existencialismus, ale i groteskní směšnost. Nejeden čtenář si možná vzpomene na díla prokletých básníků, Sigmius svým básním ovšem dodává mnohem údernější ráz a moderní jazykové ztvárnění. Zvolený přístup dokáže zapůsobit na menší ploše, než jakou autor volí. Nejspíš proto sbírce v závěru trochu „dochází dech“.

Kontrasty a bizarnosti

Sbírka obsahuje 40 básní, rozdělených do pěti částí (bloků). První blok s podtitulem Lidi, co jsem znal obsahuje básnické mikropříběhy, často naplněné absurditou a skepsí: „Na oddělení dětské onkologie / si klaun / prostřelil hlavu / zlomen pomíjivostí bytí / se slovy: není třeba míti strach“ (Není třeba míti strach, s. 12). Taková forma umí čtenáře překvapit a současně zmást, případně pohoršit. Nicméně je třeba upozornit, že se nejedná o nahodilé bizarnosti. Lyrický mluvčí často používá kontrasty, kdy vedle sebe staví například motiv mrtvoly a úsměvu nebo obrazu malujících si dětí. Stejně tak dokáže subjekt schovávat významy mezi řádky a je pak pouze na čtenáři, jak chce text vnímat, jak je pozorný: „Jak ji děda nutil / oblíkat se jako víla Amálka / vždycky když šla jeho žena / sypat slepicím“ (Zrnění, s. 16). Na sbírce je třeba ocenit, že si autor drží jednotnou poetiku kontrastů, syrovosti, ale současně proměňuje úhly pohledu. Po mikropříbězích totiž přichází druhý blok s podtitulem Tichokřik. Ten obsahuje povětšinou reflexivní lyriku s existenciálním podtónem. „Někdy si ve svý hlavě / představuju hlasy / abych měl pocit / že na mě někdo mluví“ (???, s. 28). Lyrický mluvčí tak postupně přechází od okolního dění k sobě samému. Ztotožnění s mluvčím je pro čtenáře snazší i v tom ohledu, že využívá hovorový jazyk, místy vulgarismy. Proto je jeho sdělení tolik úderné a efektivní. 

„Jsme jak prostěradla“

Tak akorát čas jít domů je název třetího bloku a je příznačné, že dal jméno celé sbírce. Velmi se totiž dotýká minulosti. Jako kdyby lyrický mluvčí docházel k myšlence, že mnoho jeho současných negativních pocitů vychází právě z předchozích zkušeností. „Nabízí se k snídani / šestero starejch selhání / a u vedlejších stolů / sedí fragmenty minulosti // z toho nic dobrýho nevzejde“ (Denní menu, s. 33). Přes významovou negaci však dokáže být lyrický subjekt i poetický.: „Jsme jak prostěradla / co nosej duchové / jen nadoma“ (Prostěradla, 40). Třetí část do jisté míry maximalizuje svébytnost lyrického subjektu. Texty jsou zaměřeny zejména na hledání vlastního smyslu ve světě. Zdá se, že k tomu bodu vedly části předchozí, což do jisté míry může zrcadlit onu cestu domů, cestu do sebe. Pro blok Ztroskotání křižníku sentiment je stále příznačná značně cynická a pochmurná atmosféra básní, subjekt se ovšem snaží vyrovnávat se se vším příchozím. „Nevěřím tvému tvrzení / že bys mě byla schopna / sežrat samou láskou“ (Na chleba už nemáme, s. 46). 

Kdyby kniha končila touto částí, četli bychom svěží a údernou sbírku. Sigmius ale přidal i část pátou, která s předchozími příliš nekoresponduje. Efekt docílený předchozími stránkami se závěrečným blokem Přebytky totiž mizí. Už název napovídá, že jsou v něm shromážděny vybrané básně, jejichž zařazení je obtížné, které ale zároveň vznikaly v podobném období (mezi lety 2020–2022). Nejpatrnější je zde určitá kritika společnosti, konzumerismu, přehlížení hodnot. Lyrický subjekt ovšem používá příliš teatrální gesta a prvoplánově moralizuje. Jako kdyby chtěl někoho probudit. „Řešení hladomoru / a ekologické krize / plné regály / prošlá záruka“ (Vše k dostání, s. 59). Texty závěrečné části Sigmiusovy sbírky tak působí poněkud naivně a obecně a ztrácejí autenticitu básní předchozích. 

Xerodoth Sigmius vydal působivou sbírku, ve které používá motivickou výstavbu téměř až baudelairovského střihu. Staví vedle sebe rozporuplné kontrasty, snaží se být přímý a provokativní, což může některým čtenářům připomínat například poetiku českého undergroundu. Jsou to nicméně pouhé inspirace, básnické vlivy, které vykazuje řada jiných básnických sbírek. Případnému patosu se ale Sigmius úspěšně vyhýbá zejména promyšlenou strukturou, kterou narušuje jen závěrečná pátá část. Ta totiž zůstává mimo rámec jinak nápadité kompozice sbírky, působí nadbytečně, sebestředně a velikášsky, je naplněná nepotřebnými gesty a pózami. Na ucelenosti by knize jistě dodal pečlivější zásah redaktorů. Přesto se však jedná o výrazný a kvalitní poetický debut.