Manželky, konkubíny a milenky v japonské literatuře
Manželky, konkubíny a milenky v japonské literatuře

Manželky, konkubíny a milenky v japonské literatuře

V japonské literatuře najdeme již od 10. století zpovědi odvážných žen, které se nechtěly smířit s podřadnou rolí manželek, konkubín a milenek. Toužily po svobodě a odmítaly plnit roli krásných, sladkých a až dětsky poddajných exemplářů ve sbírkách svých pánů.

Kolem roku 974 sepsala žena známá jako Mičicunova matka, jejíž skutečně jméno se nedochovalo, osobní deník pokrývající dvacet let nešťastného manželství s dvorským šlechticem jménem Kaneie z mocného rodu Fudžiwarů. Do deníku si poznamenala mj. následující epizodu: poslala manželovi novoroční přání, ve kterém si přála, aby s ní byl „třicet dnů a třicet nocí v měsíci“, ale současně již rezignovaně počítala s tím, že bude její přání vnímáno jako pouhý vtip. Jak už to u mužů Kaneieho původu a postavení bylo obvyklé, Kaneie měl ještě několik dalších manželek, konkubín a milenek, přičemž hranice mezi těmito kategoriemi byla definována jen velmi vágně, což pisatelku deníku pravidelně přivádělo do stavu nejvyšší úzkosti.

Útěchu hledala v náboženství – nedokázala sice plně opustit světský život a stát se buddhistickou mniškou, neboť musela vychovávat syna, kterého s manželem měla, zato se pravidelně vydávala na náboženské poutě do blízkých chrámů. Byl to v podstatě jediný způsob, jak mohla žena v jejím postavení v té době opustit svůj domov, kde jinak trávila celé dny zavřená v zšeřelých komnatách v marném čekání na manžela. Avšak ani v tomto neměla plnou svobodu – když měl Kaneie pocit, že přehnaně asketický způsob života jeho manželky na něj vrhá ve společnosti špatné světlo, donutil ji k návratu do hlavního města. A její bezútěšná situace tak pokračovala dál.

Japonští donchuáni

O tři století později bylo umožněno autorce dalšího z působivých ženských deníků, dvorní dámě Nidžó, složit mnišské sliby a vydat se na mnohaletou náboženskou pouť; ovšem pouze proto, že předtím žila jako konkubína na dvoře císaře, odkud byla vyhnána žárlící císařovnou. Bez ochranné ruky muže či rodiny neměla žena v její situaci žádnou jinou společensky přijatelnou volbu než právě odchod do bezdomoví.

Historické prameny uvádějí, že Fudžiwara no Kaneie měl v průběhu svého života sedm žen. Nemohl se v tomto ohledu rovnat snad nejznámější postavě klasické japonské literatury, Zářícímu princi Gendžimu ze slavného díla Gendži monogatari autorky Murasaki Šikibu (vzniklo na začátku 11. století, česky vycházelo jako Příběh prince Gendžiho v překladu Karla Fialy v letech 2002–2008). Tento japonský donchuán v průběhu několikadílného románu naváže známosti se značným počtem milenek, od mladičkých pan až po zralou dámu kolem šedesátky. Ne všechny s ním přitom na lože ulehnou dobrovolně, tak jak se to stalo také dvorní dámě Nidžó, kterou císař se souhlasem jejího otce znásilnil, když jí bylo pouhých třináct let.

Zářící princ Gendži mnohým ze svých žen staví domy či pavilony, kde je pak schraňuje podobně, jako si sběratel ukládá krásné mince do pečlivě naleštěných lakovaných škatulek, a navštěvuje je, když má zrovna chuť pokochat se tím či oním kouskem ve své sbírce. To vše pod záminkou hledání ideální partnerky, která má podle něj být krásná, sladká a až dětsky poddajná, aby si ji mohl vychovat k obrazu svému.

Podivínky pod vlivem západního feminismu

Tato charakteristika ideální ženy se držela v japonském povědomí dlouho; po otevření Japonska Západu v 19. století byla oprášena novou vládou jako rjósai kenbo, ideál dobré manželky a moudré matky, který jasně definoval roli ženy jako opory manžela a vychovatelky jeho dětí. Po druhé světové válce, v období výrazného hospodářského růstu, kdy se do Japonska dostaly myšlenky západního feminismu, se pak objevil ještě jeden ideál – kariéristka, která zůstává svobodná a bezdětná, jelikož se plně zaměřuje na svou práci.

Zrcadlení v knihách

Během posledních let měli čeští čtenáři možnost seznámit se s celou řadou japonských autorek mladší generace. Mnoho z jejich děl má společnou jednu věc – postavy, které nějak narušují právě zažitou představu ženství, jehož smyslem je podporovat muže a plodit mu děti. V románu Prsa a vajíčka (2020, č. 2021) autorky Mieko Kawakami (nar. 1976) touží Nacuko po dítěti, přestože si vystačí bez muže – je totiž asexuální. V novele Za sklem (2016, č. 2019) Sajaky Muraty (nar. 1979) zase autistická Keiko své okolí pohoršuje tím, že její jedinou touhou je pracovat jako brigádnice v důvěrně známém minimarketu, a odmítá přitom jak manželství a mateřství, tak kariéru. A konečně v novele z pera Nacuko Imamury (nar. 1980) s názvem Žena ve fialové sukni (2019, č. 2021) zachází bezejmenná protagonistka tak daleko, že před vlastním plnohodnotným životem upřednostňuje stalking titulní ženy ve fialové sukni, přičemž sama se tak stává tou, která se dívá (místo tradičního údělu ženy jako předmětu k prohlížení mužským okem).

Všechny tři jsou svým okolím vnímány jako podivínky – ženy tvaru tak zvláštního, že se nemohou (a ani nechtějí) vejít do žádné z konvenčních společenských škatulek bez ohledu na to, jak krásně lakovaná mají víčka.

Tato potřeba podivnosti vypovídá o tom, že od doby, kdy Mičicunova matka vpisovala svou duševní trýzeň do stran intimního deníku, z japonské společnosti sice možná vymizela praktika mnohoženství, ovšem ani dnes, o více než tisíciletí později, být ženou v Japonsku není nijak snadné.

 

Tomuto tématu se věnuje také jedna z epizod iLiPodcastu. Pod hřbety knih: Ženy mimo škatulky.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

;