Jméno Walis Nokan (nar. 1961 v osadě Miho v Tchaj-čungu/Taizhong) není okruhu našich čtenářů tchajwanské literatury neznámé. Ve výboru moderní tchajwanské prózy Vzpomínky a sny na obratníku Raka je zastoupen texty Než tu vyrostlo město a Cvičení v asociacích. Kromě literární tvorby (píše eseje, povídky a básně) působí i jako vysokoškolský pedagog a vede kurzy tvůrčího psaní. Sám je absolventem pedagogické fakulty v Tchaj-čungu, absolvoval i povinnou vojenskou službu. Jako příslušník významného kmene Atayalů patří k výrazné generaci domorodých autorů, kteří začali psát v osmdesátých letech dvacátého století. Tehdy došlo na Tchaj-wanu k významným politickým změnám, které přinesly možnost svobodného projevu i etnickým menšinám. Nokan se v té době přiklonil k levicovým myšlenkám a vstoupil do Dělnické strany (Kung-tang/Gongdang). Je autorem více než dvaceti knih a nositelem několika literárních cen.

V letech 1990–1992 uskutečnil terénní výzkum mezi domorodými horskými kmeny a výsledky bádání publikoval v časopise Lie-žen wen-chua/Lieren wenhua (Kultura lovců), který vydával spolu s manželkou. Svůj vztah k literární tvorbě i k vlastnímu kmeni vyjádřil poměrně lakonicky v doslovu ke sbírce esejů Čtení na sedm dní: „V roce 1993 bylo vyhlášeno první Mezinárodní desetiletí původního obyvatelstva, a protože osada potřebovala vlastní psaní, vrátil jsem se do osady, kde jsem se narodil, jako stříbrná rybka milující knihy čerpám výživu z rozmanitých okamžiků na jejich stránkách – usilovně konzumuji knihy, vylučuji slova.“ (s. 225)

Eseje o původních obyvatelích Tchaj-wanu

Čtení na sedm dní obsahuje eseje z poměrně dlouhého období mezi lety 1999 až 2016. Sbírka je rozdělena do tří částí nazvaných: Svět v košíku, Když přijde tajfun a Než tu vyrostlo město, jež svými názvy naznačují, jakým tématům se v nich autor věnuje. Kniha obsahuje i předmluvu z pera Nokanova přítele Paelabanga Danapana a úvod od profesorky čínštiny Čang Žuej-fen (Zhang Ruifen). Walis Nokan sám sebe řadí k autorům spjatým s postkoloniální a dekolonizační literaturou a je jedním z těch, kteří se „vrátili ke svému kmeni“. Ve svých esejích se věnuje životu původních domorodých obyvatel Tchaj-wanu v průběhu času, od minulosti spjaté s tradicemi k současnému životu v moderní společnosti.

Nokan nachází paralelu mezi osudy domorodých obyvatel Ameriky a Tchaj-wanu. Připomíná, že bez vědomí vlastní svébytné minulosti se původní etnika v moderním světě ztrácejí. Východiskem je mu četba knihy Deea Browna Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, ale i další příběhy spjaté s koloniální historií různých částí světa. V Nokanových textech se, podobně jako v díle mnoha dalších současných tchajwanských autorů, mísí fikční (estetická) a nefikční (autentická) rovina. S jistým zjednodušením lze snad říci, že Nokan, přestože je autorem hlásícím se ke svému původu, v tomto ohledu navazuje na tradici většinové chanské (čínské) esejistiky.

Vesnice, přírodní katastrofy a historie

Svět v košíku, tedy první část sbírky, je věnována tématu vesnice. Prolínají se v ní domorodé příběhy předávané ústním podáním s každodenní realitou mladých lidí z venkova, jejichž osudy jsou přinejmenším neveselé. Příkladem může být text Syn smutného pastora. Vesnický pastor měl původně pět synů, dva nejstarší vystudovali vysokou školu, ovšem následně „skončili v hromadě lahví alkoholu Tchajwanské státní likérky, z níž se nedokázali vyprostit“ (s. 58). Místní přičítali jejich agresivní chování tomu, že pastorův dům stál v místech, kde kdysi stávala tělocvična japonských policistů, a v duchu feng-šuej to tedy bylo místo, kam se stále vrací krev. Tento motiv je zajímavý zejména proto, že jde o čistě chanskou (čínskou) teorii, nikoli o domorodou pověru. Třetí syn se oženil a vypěstoval si pivní břich, čtvrtý byl také opilec připomínající zombie. Mezitím roku 1999 došlo k ničivému zemětřesení, během něhož se kostel zhroutil a místní věřící se rozprchli do světa. Pastorův nejmladší syn Kuang-ming se nakazil tuberkulózou, po vyléčení začal pít a nakonec ukradl vypravěčovu bratrovi psa a prodal ho, aby měl na cigarety a alkohol. Celou situaci autor rekonstruuje z vyprávění sedmi různě důvěryhodných svědků (je mezi nimi i místní opilec a pětileté dítě). Pastorova syna ani jeho otce nesoudí, spíše s ním soucítí a v jeho osudu vidí paralelu s tchajwanskou společností.

Druhá část Když přijde tajfun je věnována přírodním katastrofám, především opakovaným sesuvům půdy a zemětřesení, a důsledkům, jež mají pro domorodé obyvatele. V Záznamech o zemětřesení z roku 1999 sledujeme jako v reportáži události pro Tchaj-wan nesmírně tragické (šlo o druhé nejhorší zaznamenané zemětřesení v dějinách ostrova, při němž zahynulo dva tisíce čtyři sta patnáct lidí a zhruba jedenáct tisíc dalších bylo zraněno). Vše začíná poklidným zářijovým večerem a deníkovým souhrnem událostí uplynulého dne. První náznaky blížící se katastrofy přicházejí kolem půlnoci a potom v jednu hodinu ráno, kdy se vypravěčova dcera dvakrát probudila. Před druhou ranní došlo k prvním slabým otřesům, které za tři vteřiny vystřídala „naprostá tma, to ztemněla celá obloha… za mnou se kácel nábytek a zdi, jako by je nemilosrdně shazovalo deset beztvarých rukou… Slyšel jsem, jak zem vydala hluboký, plačtivý zvuk, který svíral srdce a rozechvíval duši.“ (s. 107)

Vyprávění pokračuje čekáním na rozbřesk a líčením toho, jak se různí lidé v nečekané situaci zachovali. Ráno přineslo pohled na rozvrácenou domorodou osadu, zavalenou sesunutými pruhy půdy. Následující noc byla pro všechny očistcem, děti ze spaní vykřikovaly hrůzou a rodiče trpěli spolu s nimi. Třetí den začaly docházet zásoby vody i potravin a vzhledem k přerušenému spojení s okolním světem bylo jasné, že je třeba vydat se pro pomoc. V závěru si vypravěčův bratr klade otázku, kam se budou vracet, bude-li osada nadobro zničena. Zemětřesení jako by završilo všechny neblahé události, které potkaly její obyvatele v průběhu 20. století.

Závěrečná část Než tu vyrostlo město je věnována historii. Autor se vydal na cesty a ve městech, která navštívil, hledal stopy původní přírody, jakési spodní vrstvy. Ne pustinu, ale místa, která byla domovem domorodých kmenů. „Když se v létě procházím po Tchaj-čungu, rád hledám to, co tu bylo před ním, než vyrostlo město, teprve když to zjistím, vědí mé nohy, kam směřovat a neztratí se v neustále rostoucím ocelovém labyrintu města, teprve když porozumím minulosti města, uvolní se má duše a oddechne si.“ (s. 188)

Nokanovy eseje jsou psané hutným jazykem, obsahují mnoho citací a narážek a současně se v nich ozývají humor a ironie. Osobnost autora vystupuje z každé stránky a text je díky tomu velmi osobní výpovědí o mentálním světě sice vzdáleném, ale přesto sdílejícím univerzální lidské hodnoty. Pro čtenáře spjaté se západní literární tradicí budou jeho eseje poněkud překvapivé a díky tomu snad i čtivější než eseje evropských autorů. Je jen škoda, že český překlad Nokanových textů není doplněn alespoň stručným doslovem či poznámkou překladatele, které by je zasadily do kontextu moderní tchajwanské literatury, a to nejen té psané domorodými autory.