Se zájmem, ale také s trnutím jsem si přečetl kritiku Michaela Alexy věnovanou mému překladu básní Zbigniewa Herberta. Mrzí mě chyby, jimž se dalo zamezit a jež jsou nepochybné. A přijímám výtky jako dodatečnou „lekci k Panu Cogito“. Přesto bych rád přidal několik slov, komentáře k vybraným bodům kritiky, u nichž se domnívám, že snad i vycházejí z jiného pojetí překládání poezie, nebo u nichž jsem při překladu sledoval jiný cíl. Rád bych aspoň nastínil vlastní pohled, protože překlady některých básní zrály i několik let.

Zbigniewa Herberta pokládám za jednoho z nejvýznamnějších – nejen – polských básníků 20. století. Při čtení jeho básní, zdánlivě bezproblémových, jsem vždy cítil nutnost nehledat přímá řešení, ale překládat poezii analogicky do poezie, a nikoli jednosměrně do prózy. Z polštiny jsem ještě v samizdatu překládal do češtiny spíš filozofické texty nebo eseje, k překládání básní jsem se odvážil v podstatě až před šedesátkou, kdy mne uhranula sbírka Czesława Miłosze To (č. 2003). K Herbertovu dílu jsem se dostal právě přes tohoto dalšího velkého polského autora, v roce 2010 vyšly v mém překladu Herbertovy eseje Barbar v zahradě. Krátce předtím jsem publikoval v knize Ze země pana Nikoho (2008) studii, v níž jsem komentoval příbuznost poezie Zbigniewa Herberta a Jana Zahradníčka v konfrontaci se světem budovaným komunistickou ideologií. Tehdy jsem také začal číst Herbertovy básně v originále a fascinovalo mne, jak ve svých „nehlídaných zahradách“ dává čtenáři nahlédnout ontologické tajemství jsoucen, bytostí a věcí, jak k němu ze své „bytostnosti“ promlouvají i kameny. A také to, jak ve svém díle dokázal básnicky pojmout a reflektovat naše kulturní dědictví, i to, jak dokázal – jako básník – reagovat na výzvy a hrozby spjaté s naší dobou. Začal jsem Herbertovy básně také překládat. A uvědomoval jsem si, jak těžké je dostat se těm zdánlivě nejjednodušším pod kůži, jak je důležitý nejen rytmus, ozvučnost, ale i spřežení hlásek a souhlásek oslovujících čidla libosti až v našem podvědomí. Tady jsem snad v hledání občas zapomněl na zadní kolečka, tím mám na mysli nezbytnou exaktnost. I tak si některé své lapsy nedokážu vysvětlit, například van Goghův „slunečník“ v básni o Gauguinovi. Vím přitom, že „słonecznik“ je slunečnice, patrně se mi v mysli kmitl obraz Vincenta malujícího v poledním žáru v plenéru, se slunečníkem v druhé ruce. Takové nejkřiklavější chyby někdy paradoxně uniknou pozornosti nejen překladatele. Nebudu se „chlubit“ dalšími svými přešlapy, sypu si za ně popel do vlasů, vousů i obočí. A stály mě několik zoufalých, bezesných nocí.

S některými výhradami zmíněnými v kritice však nemohu při všem respektu k autorovi souhlasit a několik z nich pro příklad uvedu. Je mi vytýkáno, že ve slavné básni Síla vkusu jsem v místě „Kdoví co by se dělo kdyby nás pokoušeli lépe a estetičtěji / vytasili se s ženami růžovými a útlými jako oplatek“ nepoužil namísto oplatku slovo hostie. V Polsku si na Štědrý den lidé ulamují z oplatku na důkaz blízkosti, přátelství – tento spíš rodinný obyčej není součástí liturgie. Domnívám se také, že oplatek v sobě ukrývá i onu křehkost, neevokuje českému čtenáři liturgický kontext, který je u nás lidem mnohem cizejší, než tomu bylo a je v Polsku. Právě tak polské slovo „gałąź“ jsem na jiném místě nepřeložil neutrálně jako větev jednoduše proto, že jsem se pokoušel zachytit styl, atmosféru celé básně, jež jsem jako neutrální nevnímal, a slovo „haluz“, které je v ní také oživeno, aktivizuje čtenářovu pozornost. U „hračkového“ lva v jiné básni jsem místo zaprášený použil „vypelichaný“, což opět podle mne lépe vystihuje opotřebovanost a smutek odložené hračky. Je to licence na hraně, nebo už za hranou? Nastiňuji jen směry přemýšlení, protože často jsem se v rámci práce na básni vzdálil od prvotní doslovnosti. Jsem si vědom toho, že název sbírky Studium przedmiotu byl u nás sice už před šedesáti lety přeložen jako Studium předmětu, ale zde jsem opět po zvažování různých možností volil – z mého osobního pohledu přesnější – titul „Zkoumání objektu“.

Nevím už z hlavy, kdo napsal, že „báseň se nepíše, báseň vzniká“ – a vnímám to podobně i při překládání básní. Proto mě snad trápí více verše, které sice jsou přeloženy přesněji, ale osobně cítím, že v souvislosti s jubileem (a kdyby ho nebylo, snad nad knihou sedím dodnes) jsem jim nemohl věnovat čas a prostor, aby „vznikly“ v mé obraznosti. Mea culpa. U některých se to snad povedlo, a tak je mi alespoň částečnou útěchou, že pan Alexa v závěru své kritiky konstatuje, že celé pasáže mého výboru z Herbertova básnického odkazu „jsou čisté a krásné“. Snad takové jsou i pro čtenáře, jemuž jsem chtěl zprostředkovat svou fascinaci básnickým světem skvělého „poety“.

P. S.

Před nějakým časem jsem byl na prezentaci nového překladu Baudelairových Malých básní v próze. Naslouchal jsem pozorně přednesu mladého překladatele, ale v jednu chvíli mnou trhlo, když jsem zaslechl, že „vzduchem poletovali synové Panny Marie“. Nešlo ovšem o surrealistický předstih francouzského básníka z devatenáctého století, ale o dost rafinovanou překladatelskou past. Překladatele jsem po skončení čtení upozornil na jeho chybu. Francouzské „le fils“ lze ve spojení „les fils de la Vierge“ lze číst dvojím způsobem: jako „les fils“ (čti le fis, synové), ale také jako „les fils“ (čti: le fil, nitky). Šlo tedy o „nitky Panny Marie, česky „babí léto“. Měl jsem svých pár minut slávy, i když překladatel s lítostí konstatoval, že by se mu ti synové v povětří líbili víc. Mně možná také, ale nic se v podstatě nestalo, neboť rukopis ještě nešel do tiskárny…