Díky soustavnému úsilí českých staroseverštinářů a hned několika nakladatelství mají naši čtenáři nepřeberné možnosti, jak se blíže seznámit nejen se staroseverskými ságami různých žánrů (rodovými, z dávnověku, o současnosti, lživými, rytířskými, královskými), ale také s oběma Eddami, poezií či křesťanskými texty. Kromě toho byla publikována řada monografií věnovaných severské mytologii, dobovému pojetí práva, těla či novodobým adaptacím staroseverských literárních památek. K těmto publikacím nedávno přibyl výbor Přízrační příbuzní, který obsahuje čtyři pozdní rodové ságy zapsané ve 14. století, a navazuje tak na knihu Lucie Korecké z roku 2018 Sám spatříš svět stínů.

Pestrá ságová mozaika

Východisko pozdních rodových ság bývá podobné jako u těch klasických – protagonista je příslušník jednoho z islandských rodů a kvůli příkořím, jež se mu dějí, je nucen bránit rodovou čest a vykonat hrdinské činy, nebo se alespoň pomstít. V pozdějších ságách však výrazně důležitější roli hrají cesty hrdinů do ciziny a nadpřirozené motivy – čarovná moc, kterou zpravidla vládne hrdinova matka, a bájní tvorové (obři, trollové, přízraky mrtvých či draci). Při čtení si tudíž nelze nevzpomenout na lživé ságy, prvotřídní středověkou brakovou literaturu plnou akce, magie, romantiky i erotiky.

Podle ediční poznámky jsou ságy ve svazku vybrány tak, aby co nejlépe ukazovaly rozmanitost pozdních rodových ság. V jednotlivých textech je bezpochyby možné vysledovat nemálo odlišností, zejména v míře fantaskních prvků, přesto se příběhy z laického pohledu sobě v mnohém podobají. Sága o Þórim Zlatém pojednává převážně o rodových sporech, ve kterých se to jen hemží násilím, ale začíná a končí pohádkově – soubojem s nestvůrami v jeskyni, ziskem truhlic zlata a proměnou v draka. Podobné motivy se objevují i v Sáze o lidech z Kjalarnesu, na niž navazuje mladší Příběh o Jökulu Búasonovi. Ta však zachází podstatně dál, když se hrdinovi narodí syn, napůl člověk a napůl obr, a rozehrává působivé psychologické drama tematizující vztah otce k synovi a touhu někam patřit.

V Sáze o Bárðu Snæfellsásovi se z tvora smíšeného původu dokonce stává hlavní postava. Bárð někdy pobývá mezi islandskými sedláky a někdy v pustině mezi nadpřirozenými bytostmi. I v tomto případě vyvstává otázka začlenění do společnosti a dochází k osudové rozepři mezi otcem a synem. Dvojaký původ vybízí k výkladu i na symbolické rovině – jako obrazné vyjádření rozpolcenosti mezi starým a novým, tradicí a pokrokem, pohanstvím a křesťanstvím. Poslední Sága o Refovi Lstivém se z výboru vymyká, protože v něm žádné nadpřirozené ani kouzelné prvky nenajdeme. S trochou nadsázky by ovšem tento text bylo možné označit za vědeckofantastický: obsahuje totiž popisy pokročilých technologických zařízení, které mazaný Ref používá, aby přelstil své protivníky. Sága se nese v odlehčeném duchu a překvapí také šťastným koncem, u rodových ság neobvyklým.

Modro-červený grafický skvost

Vzhledem k tomu, že dochovaných rodových ság vyšla v českém překladu už značná část, udržet vysokou kvalitu výborů je čím dál náročnější. V Přízračných příbuzných výrazně slabší text nenajdeme, největší nároky z hlediska čtivosti a stylu na čtenáře nicméně klade Sága o Þórim Zlatém, takže by bylo taktičtější zvolit jiné pořadí. K lepšímu porozumění všech ság ve svazku napomáhá obsáhlý úvod editorek a překladatelek Lucie Korecké a Kristýny Králové. Ten velmi přístupným jazykem představuje islandskou společnost vikinského období, její základní mechanismy, christianizaci či formu vlády a ve své druhé polovině pak vznik a proces zápisu rodových ság, koncept sporu, dobré pověsti a další témata, která se v příbězích objevují.

Za zmínku rozhodně stojí povedená grafická úprava. S červeno-modrými ilustracemi Ester Tajrychové, mezi nimiž vynikají stylizované vikinské dračí lodě s válečníky na předsádkách a useknuté ruce uvádějící každou ságu, ladí i sazba Tomáše Cikána – tmavě modrý blok textu a červené poznámky pod (pomyslnou) čarou. Tmavě modrá barva je na recyklovaném papíru dostatečně kontrastní a pro oči příjemnější než obligátní černá. Dojem mírně kazí pouze fakt, že poznámky pod čarou jsou na každé dvojstraně (tedy nikoli v rámci celých kapitol, jak bývá běžné) číslovány znovu od jedničky; při tomto řešení a poměrně nízkém počtu poznámek by bylo lepší zvolit jinou značku než číslice.

Po výboru Přízrační příbuzní pravděpodobně sáhnou zejména zkušení čtenáři staroseverské literatury. Kromě nich ale může být dobrou volbou i pro ty, kdo se chtějí seznámit s žánrem rodových ság okořeněným o nadpřirozené motivy, pro čtenáře historické fantasy nebo zájemce o středověké literární památky.