Tchajwanský spisovatel, dramatik a vysokoškolský pedagog Tong Wei-ger (nar. 1977 v Tchaj-peji) pobýval v květnu tohoto roku v České republice v rámci programu s názvem Já člověk z cyklu Myslet jako ostrov (prezentace tchajwanské literatury v České republice), nad nímž převzalo záštitu Ministerstvo kultury ČR a jehož organizátorem bylo nakladatelství Mi:Lu Publishing.

Během svého pobytu pan Tong mimo jiné čtenářům představil před nedávnem vydaný český překlad svého cenami experimentálního ověnčeného románu Jarní deště (2010, č. 2025), který využívá specifik tchajwanské imaginace i reálií a popisuje života čtyř generací jedné rodiny. Zavádí čtenáře na sever Tchaj-wanu do starých čtvrtí měst, do přímořských oblastí a do vesnice v srdci hor a poodhalí vám život na jednom z malých ostrovů v Tchajwanské úžině.

iLiteratura: Osou vašeho románu Jarní deště jsou osobní a rodinné zážitky. Jak velkou roli hrají ve vaší tvorbě, jak moc je vaše psaní autobiografické?
Tong: Není to ryze osobní příběh, je to vyprávění, jehož smyslem je vyvolat dialog mezi autorem a čtenářem. Původně zamýšleným čtenářem byl můj přítel, který byl též spisovatel a který před dvaceti lety spáchal sebevraždu. Byl to pro mě šok a potřeboval jsem čas, abych se s tím nějak srovnal a nějak sepsal, co on už napsat nestihl. Právě z tohoto důvodu se přece rodinné příběhy píšou.

iLiteratura: Kromě rodinného příběhu je v románu přítomno i téma smrti, traumatu. Vypravěč i děj působí mlhavě, vše se zdá být zvláštním způsobem vnitřně propojené. Máte v úmyslu nechat prostor čtenářům?
Tong: To je naprosto přesný popis. Jde o určitou spolupráci se čtenářem, pokusil jsem se, obrazně řečeno, vydestilovat rodinné příběhy objevující se v tchajwanské literatuře a doufám, že čtenáři díky tomu budou schopni pochopit i další tchajwanské texty.

iLiteratura: Postava otce je v románu zásadní. Váš otec tragicky zemřel. Vyrovnáváte se v knize s jeho ztrátou, nebo spíš obecně se vztahem otce a syna?
Tong: Rodina a rodinná hierarchie je pro lidi na Tchaj-wanu velmi důležitá, je to otázka kultury a tradice. Pro mě je důležité téma hledání osobní svobody a problémy, kterým čelí děti či dospívající. Pokusil jsem se vytvořit postavu, která se během procesu hledání své svobody cítí ztracená. Pro mladé Tchajwance je to docela běžné. Když rostou a dospívají, pociťují úplnou izolaci a já jsem se tenhle pocit pokusil zachytit a vyjádřit slovy.

iLiteratura: Matka je další důležitou postavou. Není úplně jasné, zda je nebo není naživu. Důležitá je její nepřítomnost a z toho pramenící smutek. Líčíte i trojgenerační soužití.
Tong: Ano, je to důležité. Pro mě osobně byl zejména důležitý můj vztah k babičce. Naučila mě spoustu věcí, ale ne prostřednictvím slov. Zní to naivně, ale tehdy, v dané situaci a chvíli jsme nepochybovali o citovém propojení rodinných příslušníků, ať už s námi byli, nebo ne. Připadalo nám to úplně normální. Když jsem se ale pokusil tyto vztahy popsat slovy, celý ten koncept se náhle zhroutil. A tenhle citový „závazek“ je svým způsobem v protikladu k literární inspiraci. Vždy se ve svých knihách snažím zachytit nebo slovy vyjádřit tu nevyslovenou tichou oddanost, kterou jsme prožívali.

iLiteratura: V knize je nejasná hranice mezi živými a mrtvými. Zemřelí „vstupují do živých“. Je to spojeno s tchajwanskými tradicemi?
Tong: Vezmete-li v úvahu, že samotný Tchaj-wan je tvořen velkou spoustou propojených ostrovů, najdete tu mnoho kulturních vrstev a mnoho konceptů rodinných vztahů a přesně to se snažím ve svých textech zachytit. Nejen uvažovat o osobní svobodě, ale ilustrovat proces vzniku různorodých rodinných vztahů. Když jsem sloužil v armádě, byl jsem odvelen na vzdálený ostrov, který je blízko pevninské Číny. Tamní obyvatelé mluvili jinak než Tchajwanci, které jsem do té doby poznal. Bylo to jako bych se ocitl v jiné zemi a já, protože jsem tam sloužil jako voják, jsem tam byl přijímán spíš jako duch, ne jako skutečný člověk. Velmi „úřední“ či „oficiální“ duch (smích). A já jsem to kvůli své uniformě jednoduše musel přijmout. 

iLiteratura: Věnujete se i tématu „bílého teroru“ (období stanného práva a omezení ústavních práv v letech 1947–1987, pozn. aut.), Proč se na toto tragické období tchajwanských dějin zaměřujete? Je třeba oživovat historii?
Tong: To je skvělá otázka! Řekl bych, že se pokouším promýšlet a přetvářet strukturu, v jejímž rámci se snažíme pochopit různé vrstvy dějin, různá historická období. Nevím, zda znáte termín xiangtong wenxue (literatura rodné půdy, pozn. aut.). Tento termín představuje naprosto zásadní zařazení až zaškatulkování autora, o němž chcete říct, že píše o své domovině, a to pouze o ní. Já se tento zažitý koncept snažím zpochybnit. V akademickém slova smyslu jde o realistickou literaturu zobrazující ryze tchajwanská témata. Každý autor by si ale v duchu tohoto konceptu přece musel vybrat svou jednu jedinou „domovinu“, město nebo vesnici. V sedmdesátých letech minulého století se xiangtong wenxue stala symbolem odporu proti „státotvornosti“ v literární tvorbě.

Jak už jsem řekl, naše země je velice různorodá. Autoři mohli psát o tom, co skutečně prožívají, popisovat každodenní realitu, používali tento přístup, aby vytvořili prostor, v němž by mohli psát relativně svobodně. To se ale týká sedmdesátých let, a když jsem já před třiceti lety začal psát a publikovat, ten termín se znovu objevil a já byl označen jako představitel „neo“ xiangtong wenxue. Dost mě to tehdy mátlo. Z mého úhlu pohledu je to tak, že prostě píšu tchajwanskou literaturu, což lze ale chápat jako literaturu rodné půdy pouze z perspektivy jiné země, než je Tchaj-wan. Snažím se tomuto označení nebo spíš zaškatulkování vzdorovat, ale moc se mi to nedaří (smích).

iLiteratura: S tím do jisté míry souvisí i téma holokaustu. Co vás k němu přivedlo?
Tong: To je dlouhá historie. Bylo to myslím v roce 2017, když mě Tchajwanské muzeum lidských práv požádalo, abych uspořádal antologii beletristických textů vztahujících se k období bílého teroru. Tehdy se zásadně změnilo mé chápání literatury a změnil jsem i názor na to, jaký koncept považuji v literatuře za nejlepší. Původně pro mě literatura byla vlastně stylem jazykového vyjádření, jehož smyslem je hledání harmonie a krásy a dosažení jakési křehké vnitřní rovnováhy. Spousta textů autorů píšících o svých zkušenostech z doby bílého teroru mě doslova šokovala. Způsob, jakým psali, jsem nepovažoval za literaturu, právě naopak. Přímo se bránili poetické stránce literatury. Nepsali tak, aby jejich texty byly krásné, esteticky dobré a příjemné. Zaměřovali se na to, aby to, co píšou, byla pravda. Jakýkoli jiný předpoklad či estetický standard by pro ně byl zradou pravdy. Uvědomil jsem si, že tuto otázku budu muset znovu důkladně promyslet. A to mě přivedlo k tématu holokaustu, protože tu existují určité styčné body. V tomto smyslu slova jsou literární texty velmi zralým způsobem, jak podat svědectví. Když historie nedokáže přesně vysvětlit či objasnit, co se v minulosti stalo, literární texty se propojí mezi sebou a navzájem se rozzáří a leccos projasní. V tomto smyslu slova je to jen začátek.

iLiteratura: Chcete se tedy k tomuto tématu znovu vrátit?
Tong: Změnilo to úplně mé názory na literaturu, je to tedy spíš určitý souhrn nápadů. Řekl bych, že mě to někam nasměrovalo a otevřelo přede mnou novou cestu, což se jistě v mé budoucí tvorbě projeví.

iLiteratura: Vašemu psaní dominuje mimo jiné téma paměti a procesu vzpomínání.
Tong: Ano, je to pro mě velmi důležité. Když to celé obrátíte vzhůru nohama, můžete říct, že texty o vzpomínání jsou zároveň texty o zapomínání. Pokouším se konfrontovat krutou skutečnost, že zapomínáme, nemluvě o tom, že některé věci si dokonce vůbec nepamatujeme. Snažím se přetvořit věci důvěrně známé v neznámé, tak aby čtenáři měli potíže s pochopením jazyka, aby pro ně bylo těžké vybavit si, co právě „viděli“. Za to se omlouvám (smích). Rád bych tím svým čtenářům naznačil, aby vše nepovažovali za dané, zejména pokud jde o utrpení a těžké okamžiky v životě. Chtěl bych, aby si vše uvědomovali „slovo od slova“, jako nějaký scénář, nebo jako dojem z těch situací, i když je to v praxi velmi obtížné.

iLiteratura: Věnujete se i dramatické tvorbě, co vás na divadle přitahuje?
Tong: Drama je v současnosti uměleckou formou nejvíc spojenou s ekonomikou, protože vše je velice drahé. Musíte proto dobře promýšlet, zda je to, co píšete, dost věcné, praktické a zřejmé. Pro dramatika je hlavní vědět, jestli je to, co chce svým dílem vyjádřit, dostatečně jasné. Je to nutný předpoklad i kvůli komunikaci s režisérem, herci a dalšími členy týmu, aby během společné práce dokázali najít společnou řeč. Pro mě je nesmírně důležité, že když píšu drama, musím se těmito objektivními otázkami zabývat, předvídat, jak přesně lidé pochopí nebo budou vnímat mé vyjádření. Během psaní si tu otázku kladu pořád dokola.

iLiteratura: Neomezuje vás to?
Tong: Ne, divadlo je týmová práce a těmhle otázkám prostě neutečete. Naopak, není to jako psaní románů, které je, řekněme, velmi soukromé a individuální. Divadlo je oproti tomu někdy poměrně drsné. Musíte se okamžitě vyjádřit, okamžitě komunikovat, stále dochází ke konfliktům…

iLiteratura: Máte nějaké oblíbené autory? Býváte spojován s magickým realismem…
Tong: Ano, je to tak. Ale já mám rád spoustu autorů! Z těch tchajwanských bych doporučil Guo Songfena (1938–2005), z mladších Luo Yijuna (nar. 1967). Můj dobrý přítel Yuan Zhesheng (1966–2004), jehož jsem zmiňoval na začátku, byl také výborný spisovatel. A jinak je jich ve světové literatuře spousta. Na počátku mé literární tvorby mě velmi inspiroval jeden autor, jehož jméno neuvádím proto, že jsem právě v Praze (smích), ale mým idolem je Franz Kafka, který byl tak výjimečný. A také mám rád Dostojevského.

iLiteratura: Patříte mezi překládané tchajwanské autory. Zúčastnil jste se i překladatelského workshopu pro studenty FF UK. Co si myslíte o překladech?
Tong: Překlady obecně velmi oceňuji a domnívám se, že já osobně překladatelům způsobuji mnoho potíží a problémů (smích).

iLiteratura: Působíte na univerzitě, jak vás ovlivňuje každodenní práce s mladými lidmi?
Tong: Učím na divadelní katedře. Ze studentů sálá nadšení, znovu s nimi prožívám radost z četby. Mimochodem, čeští studenti během workshopu zmínili Kunderu a říkali, že by měl být považován za francouzského spisovatele. A já byl trochu zvědavý, tak jsem se jich zeptal, co si v tom případě myslí o Kafkovi, kam by zařadili jeho (smích).

iLiteratura: Jak hledáte rovnováhu mezi prací na univerzitě a vlastní tvorbou? Co vás těší víc?
Tong: Učím moc rád. Stále se ale snažím najít rovnováhu mezi časem stráveným psaním a časem, který věnuji svým studentů. A pořád jsem nenašel správné řešení. Asi to tak má být.

iLiteratura: Jak na vás zapůsobila Česká republika a čeští čtenáři?
Tong: Jsem tu už potřetí. Je zajímavé, že čeští a tchajwanští čtenáři se někdy ptají na totéž. Jindy se jejich otázky dost liší, ale já jsem vždy moc rád, když jim mohu říct něco o tchajwanské literatuře, něco jim objasnit. Stále hledám způsob, jak to dělat lépe. Můj český kamarád, režisér z Brna, mi doporučil, abych při psaní a vydávání knih nespěchal. Kniha je plodem dlouhodobého dialogu či obecně mezilidské komunikace. Autor může nastolit témata či přinášet vysvětlení, ale neměl by mít velká očekávání. Myslím si také, že je dobré propojovat různé „národní“ literatury. Osobně se velmi zajímám o soudobou českou literaturu (zatím jen jako čtenář). A jsem moc rád, že se čeští čtenáři zajímají o tchajwanskou literaturu.

iLiteratura: Jaké máte tvůrčí plány?
Tong: Až dokončím práci na tématu holokaustu a výzkum týkající se Franze Kafky, moc bych chtěl napsat skutečně klasický, tradiční román, který nebude tak experimentální. Rád bych našel způsob, jak zase jinak převyprávět celý příběh. Už se na to moc těším!