Poema Malé povinnosti Joanny Oparek (nar. 1967), polské básnířky, novinářky, dramatičky a psycholožky, vyvolává ve čtenáři dojem sžíravé ironie už svým názvem: „povinností“ tlačit před sebou jako Sisyfos ten nekonečně těžký balvan kolektivního selhání, morální lhostejnosti a násilí, které lidstvo napáchalo. Autorka skrze poezii odráží lidské pokrytectví – jako bychom se chtěli utvrzovat v představě spravedlivého, vstřícného světa, přičemž se s téměř perverzní fascinací vyžíváme v utrpení druhých. Sbírka je nemilosrdnou studnicí světobolu, kde hlavní roli hraje utrpení.

Tyran–oběť–bystander

Malé povinnosti reflektují násilí páchané lidmi na počátku 21. století. Nejedná se o krátkozrakou básnickou sondu do vztahu tyran–oběť: namísto toho autorka vykresluje námět násilí páchaného na zranitelných v jakési expresivní a zběsilé podobě. Stěžejním tématem se stává zneužívání malých dívek, žen, nebo testování kosmetiky na zvířatech. Poezie zachycuje pohledy tyranů, obětí i lidí mlčky přihlížejících – tedy nás všech – prostřednictvím schématu tyran–oběť–bystander.

Poema jako žánr kombinuje lyriku s epikou – a jinak tomu není ani u Malých povinností. Lze vymezit jakési temné jádro motivů, které se v knize neustále recyklují (násilí, trauma, tyranie, vina, fascinace ohavností). Čtenář se ocitá v existenciálním a zároveň společenském kolotoči, v němž nejsou pevně určené role, ale kde vládne spíše všudypřítomná atmosféra beznaděje a syrovosti. Kniha Joanny Oparek tak obrazně řečeno představuje reflexi momentu, kdy si člověka rozmasakrovaného po autonehodě fotí hlouček kolemjdoucích.

Malé povinnosti se skládají ze tří částí: Revue, Příběh a Vyšetřování. Část druhá je věnována osudu Elisabeth Fritzl: ve verších narážejících na „zrůdu z Amstettenu“ lyrický subjekt odkazuje na mediálně známý případ Josefa Fritzla, jenž po řadu let držel svou dceru Elisabeth v domácím vězení, kde ji opakovaně sexuálně zneužíval a několikrát ji přivedl do jiného stavu, přičemž narozené děti pak vychovával se svou partnerkou. V tomto ohledu se v knize odráží také autorčina profese novinářky, která kritizuje média za přiživování se na příbězích jiných lidí, i její přesah do oblasti psychologie: jedním z motivů poemy je například zkoumání stockholmského syndromu.

Aby čtenář náležitě pronikl do metaforiky Joanny Oparek, bude patrně muset Malé povinnosti přečíst opakovaně. Formálně se totiž jedná o jazykově složitou knihu. Autorka využívá možnosti absence interpunkce, velice často se uchyluje k použití polovětných konstrukcí a někdy až „neohrabaných“ metafor, které umocňují celkovou poetiku. Píše volným veršem, text místy připomíná až automatické psaní. Kniha je téměř bez rýmu – ten se vyskytuje maximálně v podobě asonancí, což podtrhuje syrové, zneklidňující téma a roztříštěný jazyk. Forma tak zrcadlí obsah. Dalším výrazným prvkem knihy je její apostrofický charakter. Lyrický subjekt často oslovuje jednotlivé dívky, které byly (jsou) oběťmi násilníků, trýznitelů, věznitelů, svých tatínků, strýčků, dědečků nebo sousedů. Mezi jmény, na která se Joanna Oparek často obrací, nalezneme Nataschu Kampuschovou, Katju a Lenu, Michelle Knightovou, Amandu Berryovou, Ginu de Jesus, Jaycee Lee Dugard, Elisabeth Fritzl a další: „Michelle ach Michelle jsi to vůbec ty / svázaná jako šunka jak ses mohla nechat takhle svázat.“ (s. 21)

Autorka ale nezůstává u senzace. Naopak, odhaluje onu odpornost, která se skrývá právě v potřebě senzace – zpochybňuje, co je to „síla oběti“, a ptá se, zda vůbec máme právo očekávat u oběti nějakou sílu nebo kdy můžeme říct, že je oběť vysvobozena ze svého utrpení – i když už k němu přímo nedochází. Zároveň se lyrický subjekt dopouští jisté provokace čtenáře, když ho bez okolků postaví před znásilnění malé dívky: „umyj si zuby a běž do postele / hned do tebe strčím polštářek / narvu do malého povlaku / na sílu dopnu knoflíky a natřesu / může ochránit dceru / před cizími muži“ (s. 47)

Poezie jako nástroj přímé konfrontace

Citovaný úryvek, který výslovně odkazuje na případ Elisabeth Fritzl, výrazně rozšiřuje perspektivu: lyrický subjekt již nevystupuje pouze jako žalobce násilí, ale otevírá otázku jeho geneze. Tyran zde není jen monstrem vytrženým z kontextu, ale zároveň produktem násilí, které se stává dědičným, jako by mělo paměť a schopnost přenosu. Lyrický subjekt se tak dotýká jádra generačního traumatu, v němž agresor není jen hybatelem destrukce, ale rovněž i jejím nositelem – bytostí, v níž se dřívější bezmoc transformovala v destruktivní výkon moci. Z motivu „vymačkávané lásky“ na čtenáře působí znepokojivá obraznost: láska zde není sdílený cit, ale něco, co se musí z druhých násilím vydobýt. „Zrůda z Amstettenu byla taky kdysi dítětem jenže život ho zkopal matčinou botou na podpatku / po něčem takovém člověk odhodlaně hledá lásku / a moc přece lásku dává / pomalu ji vymačkává z lidí / otcovská láska / vymačkává lásku z dětí.“ (s. 19) Spojení „otcovská láska“ je přitom ironicky převráceno – místo ochrany a přijetí z něj zůstává jen surový akt posedlosti vlastněním. Násilí tudíž v tomto kontextu nevychází z přímé nenávisti, ale z perverzní potřeby lásky – tedy ambivalence, kdy tyran touží po blízkosti, ale nedokáže ji uskutečnit jinak než skrze dominanci. Oparek tak odhaluje tragický rozpor v samotném jádru násilí: i to nejbrutálnější může mít kořeny v lidské touze po kontaktu.

„Copak se dá o psu říct že ho drží na řetězu / když ho sem tam vezmou na procházku?“ (s. 13) Až lapidární metafora shrnuje jeden z ústředních motivů celé sbírky – iluzornost svobody a relativizaci útlaku. Ironicky kladená otázka tematizuje paternalistické formy kontroly, v nichž dochází k normalizaci násilí skrze jeho občasné přerušení nebo maskování „laskavostí“. Lyrický subjekt zde odhaluje mechaniku manipulace, která nečiní z oběti plnohodnotného aktéra, ale spíše trpěného příjemce milosti. V tomto kontextu je „procházka“ pouhou výjimkou potvrzující pravidlo – gesto dočasného uvolnění se tváří jako svoboda. Metafora zároveň naznačuje nebezpečnou etickou slepotu společnosti: občasné uvolnění může být mylně považováno za čin dobroty.

Nezbytnost, bolest, nepohodlí

Citace polského romantika Cypriana Kamila Norwida („Své hnízdo nešpiní ten, kdo do něj kálí, nýbrž ten, kdo o tom mluvit nedovolí“) výmluvně ukazuje, jaký postoj Joanna Oparek zaujímá – mluvit o utrpení je nezbytné, i když je to bolestné a společensky nepohodlné. Její kniha je sice plná důležitých výzev a apelů na čtenáře, avšak rozhodně není pro čtenáře přístupná na první dobrou. Nejedná se o text, který by je vedl za ruku – naopak: formálně je roztříštěný, místy těžko uchopitelný, pracuje s absencí interpunkce, volným tokem veršů, surovým jazykem a neustálým opakováním náročných motivů. Právě neuspořádanost a emoční naléhavost kladou na čtenáře vysoké nároky. A tím je poema Joanny Oparek naléhavá. V průběhu četby nás může napadnout, že autorčiným záměrem bylo poskytnout jakýsi katalyzátor, který navede čtenáře k reflexi a k opuštění pasivního či lhostejného postoje k realitě. Jenomže – čím to, že se s kumulujícím se násilím a podobnými tématy přímo úměrně může zvyšovat také lhostejnost čtenáře právě vůči takovým tématům?

Neustálé hromadění tematicky podobných veršů může mít bohužel dvojsečný efekt – zatímco některé obrazy rezonují ve čtenáři dlouho, jiné mohou zaniknout v množství podobně silných motivů, čímž se vytrácí potřeba se jimi zabývat a odlišovat je, a tím se vlastně rozplyne i pieta. Lze tedy debatovat nad tím, zda méně není někdy více – možná právě ale kumulace těchto příběhů dotváří celkové ladění poemy. Zároveň ale tuto repetitivnost můžeme interpretovat jako projev liturgičnosti. Liturgický charakter se odráží v obřadnosti celé poemy – text pracuje s narativem oběti, utrpení a bolesti jako se svátostnými prvky. Malé povinnosti tak můžou plnit funkci jakéhosi mementa mori, neztrácejí však ani na apelativním rázu. Poezie se v knize mění ve znepokojivý obřad: mluvení o utrpení se stává samotným aktem vzdoru vůči jeho normalizaci. Slova se opakují, protože svět dál opakuje tytéž zločiny.

Překladatelka knihy Lenka Kuhar Daňhelová v doslovu píše: „Joanna Oparek vytváří literaturu z utrpení, pohoršení a strachu.“ A to je přesně to, co to je. Malé povinnosti jsou knihou vhodnou pro čtenáře, kteří cítí v této zběsilé kronice traumat, nenávisti, smutku, bolesti, strachu, prznění, hybnou sílu. Je totiž obrovským rudým vykřičníkem – tak přece otevřme oči.