Výchozím bodem Dvojnice je opakované zaměňování Naomi Klein s její jmenovkyní Naomi Wolf ve veřejném prostoru. Wolf, kdysi uznávaná feministická autorka, se v posledních letech proměnila v mluvčí krajní pravice. Co začalo jako neškodná kuriozita, nabralo během pandemie temný směr. Klein popisuje, jak si lidé začali myslet, že to byla právě ona, kdo šířila bludy o vakcínách a přirovnávala roušky ke žlutým hvězdám. „Jsem ta, za koho se považuji, nebo ta, za koho mě považují ostatní?“ ptá se Klein (s. 40). Jak naznačuje podtitul knihy, následovat Naomi Wolf implikuje „cestu do Světa za zrcadlem“.

Nevinná záměna?

Klein využívá motiv dvojnice jako analytický rámec pro současný chaos. Dvojník v literatuře a psychoanalýze bývá znepokojivou, temnou verzí nás samých: stínem, který odhaluje to, co jsme potlačili, co odmítáme vidět. V knize se proto prolíná osobní rovina (kdo jsem já?) s politickou (co se to děje s námi?). Konfrontace s dvojnicí vede ke krizi identity, ale zároveň je pozvánkou k cestě: pochopit, co se to děje a proč tolik lidí podléhá dezinformacím, strachu a mystifikacím.

Zatímco Klein je známá jako kritička neoliberálního kapitalismu, korporátní moci (Šoková doktrína a No Logo), Wolf se sice proslavila jako autorka feministického bestselleru Mýtus krásy, ale v posledních letech se stala prominentní mluvčí konspirační pravice. Vystupovala v pořadech Steva Bannona a Tuckera Carlsona a varovala před novým totalitním řádem. Naomi Klein tuto radikální transformaci sleduje s fascinací i úzkostí. Neodehrává se totiž jen v její „dvojnici“, ale v celé společnosti.

Klein vykresluje současný stav světa jako situaci šoku, kdy bezprecedentní událost naruší dosavadní příběhy, jimiž si vysvětlujeme realitu. Právě v této trhlině, kdy smysl dosavadního světa kolabuje a narativy přestávají fungovat, se otevírá prostor pro nové aktéry. Na scénu přicházejí ti, jež Klein označuje jako „katastrofické kapitalisty“ (s. 18) – lidé, kteří využívají krizi k prosazení svých zájmů. Nabízejí zjednodušené příběhy o dobru a zlu, vinících a hrdinech a právě díky této srozumitelnosti dokážou mobilizovat masy.

Naomi Wolf se v tomto prostředí proměnila z progresivní intelektuálky v hlasatelku fašismu. Klein pečlivě sleduje tuto cestu a klade si otázku: proč působí tak povědomě? Wolf totiž nečerpá z nějaké úplně cizí, neznámé rétoriky. Právě naopak, převzala narativní schémata typická pro levici: kritiku farmaceutických firem, nedůvěru k mocenským elitám či upozorňování na zneužívání krizí. Jenže je transformovala do paranoidních konspiračních konstrukcí, které už nemají nic společného s emancipační politikou. Podle Klein je to právě tento posun, co činí současnou situaci tak nebezpečnou: temné dvojče kritického myšlení se stalo nástrojem autoritářství.

Tento znepokojivý efekt zrcadlení se přitom neomezuje jen na Kleinové dvojnici, prostupuje celou společností. Dvojnice zachycuje kolektivní pocit dezorientace: lidé se obracejí ke konspiracím, důvěra v instituce kolabuje, realita se mění ve spektákl. Podle Klein se jedná o symptom digitální doby, v níž se slova odtrhávají od skutečnosti a kde technologická infrastruktura produkuje nové, nehmotné dvojníky – datové identity, které nás sledují, řídí a přetvářejí.

Překvapivá spojenectví

Jedním z klíčových pojmů, s nimiž Naomi Klein ve Dvojnici operuje, je „diagonální politika“. Termín označuje novou formu politických hnutí, která překračují osu levice-pravice a spojují na první pohled neslučitelné prvky: nedůvěru k institucím, spiritualitu, radikální individualismus i autoritářské tendence. V tomto prostoru se pohybuje i Naomi Wolf: feministka, která obdivuje Trumpa; intelektuálka, která koketuje s QAnonem. Jak poznamenává Klein: „Pro tato hnutí je[…] důležité […], aby se prohlašovala za něco nového, co leží mimo tradiční škálu levice-pravice“ (s. 121).

Wolf svůj odpor k očkování rámovala jako akt ženské autonomie, přičemž vládní opatření během pandemie přirovnávala k praktikám nacistického Německa. Stylizovala se do role vyvržené myslitelky, pronásledované za své názory. Tento narativ o oběti, o jednotlivci stojícím proti mocnému establishmentu, má silný emocionální náboj. A právě v tom tkví přitažlivost diagonálních hnutí: dokážou oslovit lidi napříč spektrem, nabízejí jednoduchý a srozumitelný rámec – „my, pronásledovaní“ proti „nim, elitám“. V takto široce pojatém příběhu se pak vidí starší, bílí muži, kteří přišli o práci, ale i wellness influencerky. Zatímco pravice umí podle Klein vytvářet pocit sounáležitosti a předkládat lidem uchopitelné příběhy, levice často selhává. Vylučuje, moralizuje a mluví jazykem, kterému lidé nerozumějí. Ztrácí tak kontakt s těmi, které se snaží zastupovat.

Klein přitom upozorňuje, že pád Naomi Wolf do světa konspirací neměl pouze ideologické příčiny, byl také odpovědí na veřejné ponížení. Během rozhovoru v živém vysílání BBC totiž došlo k odhalení závažné chyby v její doktorandské práci. Wolf v ní tvrdila, že v 19. století bylo v Británii popraveno několik desítek mužů odsouzených za sodomii, což opírala o výskyt výrazu „smrt zaznamenána“ v soudních záznamech. Moderátor jí v přímém přenosu vysvětlil, že tento pojem ve skutečnosti znamenal nevykonání trestu smrti. Výsledkem bylo stažení knihy z amerického trhu. Klein vidí právě v tomto momentu zlom: veřejná dehonestace a ztráta intelektuální autority otevřely Wolf cestu ke komunitě, která ji nejen přijala, ale oslavovala jako hrdinku boje proti systému. Když jí konspirační pravice podala pomocnou ruku, Wolf po ní sáhla. A právě v tom spočívá síla Světa za zrcadlem: přijímá všechny, které hlavní proud vyobcoval.

Nástrahy identit

Klein přiznává, že i ona sama podlehla logice osobního brandingu. Chtěla být „dívkou bez loga“, ale zároveň se stala značkou. „Chtěla jsem být tou jedinou čistou ve špinavém byznysu,“ říká (s. 64). Jenže v digitální éře se každý stává značkou, vytváří svého digitálního dvojníka. Tento dvojník je složený z dat, algoritmů a sledovacích systémů a ovlivňuje naše rozhodování, vztahy i politické postoje.

S tímto uvažováním úzce souvisí i Kleinové odmítnutí identity jako ústředního stavebního kamene politické strategie. Identita podle ní může být v určitých kontextech mocným nástrojem, ale pokud se stane základem politické mobilizace, nese s sebou zásadní limity. Politika postavená na identitě má totiž tendenci vymezovat hranice: „být někým“ zároveň znamená „nebýt někým jiným“. Jinými slovy, každá identita v sobě nese potenciál vylučování. Tento kritický pohled přitom Klein neaplikuje jen na ostatní – vztahuje ho i na sebe a svou vlastní židovskou identitu. Odmítá narativy o židovské výjimečnosti a specifickém utrpení.

„Tento pohled zpochybňuje prakticky všechny příběhy, s nimiž̌ jsem vyrůstala a které nás učily, že holocaust byl výjimečnou, bezprecedentní událostí, která se natolik vymykala lidským dějinám, že ji v podstatě není možné pochopit. Tolikrát jsme se v různých variantách učili, že je nepřípustné nacistický holocaust srovnávat s jakýmkoli jiným zločinem, že takové srovnání dělá z holocaustu něco méně strašlivého, méně šokujícího, jaksi obyčejného“ (s. 311).

Klein odmítá chápat holocaust jako výlučnou tragédii, oddělenou od širších dějin útlaku a násilí. Podle ní je důležité pochopit, že mechanismy, které umožnily nacistické vyhlazování, nejsou jedinečné – mohou být znovu použity kdekoliv a kdykoliv. S odkazem na myšlenky E. W. Du Bois a Aimé Césaira píše: „[…] kultura, jazyk, věda a ekonomika nikoho před genocidou neochrání – stačí, aby měla mocnost připravená odsoudit vaši kulturu jako divošskou dostatečnou vojenskou sílu a aby vás prohlásila za netvory. Takto vypadá příběh koloniálního násilí kdekoli na světě“ (s. 313).

Právě z této perspektivy přichází i kritika izraelské politiky¹ vůči Palestině. Izrael podle Klein působí jako zrcadlový dvojník své vlastní historie. Stát, který vznikl na základě zkušenosti s genocidou, dnes sám uplatňuje ty samé represivní a násilné praktiky vůči jinému národu. Ti, kdo byli dříve oběťmi, se stávají utlačovateli. V této perverzní výměně rolí opět vstupuje na scénu dvojník jako připomínka, že historie se může převrátit do svého vlastního opaku.

A co dál?

Podobně jako v mytologii a literatuře, setkání s dvojníkem není konec, ale spíše začátek cesty. Učí nás něco o nás samých, o společnosti i o tom, co nechceme vidět. Místo aby svou dvojnici ignorovala nebo zesměšňovala, se Naomi Klein rozhodla jí porozumět – a tím i celému fenoménu „anti-reality“.

Dvojnice je tedy více než jen analýzou dezinformací nebo osobní zpovědí. Je to kulturně-politická esej o krizi pravdy, rozštěpení společnosti a potřebě nové imaginace. Klein kombinuje osobní zkušenost, teoretickou erudici a reportérskou pečlivost. Výsledek je strhující. V době, kdy se realita sama stává bitevním polem, je Dvojnice mimořádně aktuální knihou. Ukazuje, že boj o pravdu není jen bojem o fakta, ale o naše já, naše vztahy i naši budoucnost.

¹Tématem se více zabývá v eseji, která vyšla minulý rok ve sborníku Contre l'antisémitisme et ses instrumentalisations (Proti antisemitismu a jeho instrumentalizacím).