Nositel jména, které proslavil některý z jeho předků, to nemá v literatuře ani v žádném jiném oboru, nejen uměleckém, lehké, to by bylo vcelku banální konstatování. Lukáš Balabán (nar. 1985) je synem prozaika Jana Balabána (nar. 1961), již nežijícího „jednoho z nejpodstatnějších spisovatelů české porevoluční literatury“, jak uvádí doprovodný text editora knihy Petra Hrušky, který dodává, že „text je plný narážek na slavné otcovo dílo“, nicméně že „všechna ta srovnávání, pátrání po předobrazech a pohoršování […] nepřekryjí vnitřní vůli této knihy“. Kniha tedy hned na začátku, ještě před započetím čtení, přiznává (opravuji se: pojmenovává) stav věcí mimo text a nabízí dva směry, kterými by se její vnímání mohlo vydat: buď s předporozuměním stavu věcí a se znalostí slavného otcova díla, anebo s jeho „uzávorkováním“ a soustředěním se na to, čím je skutečně specifický a silný text Balabána mladšího, jaká je ona jeho „vnitřní vůle“. U většiny konzumentů bude čtení stejně oscilovat někde mezi oběma póly a přiznaně (zde se neopravím) tak učiní i tato recenze – s tím, že se bude snažit jít spíš cestou druhou a srovnávání syna s otcem neučiní svým základním postupem.

Ke srovnání by se přitom nabízelo dost, počínaje formou krátkého útvaru a pokračuje typem mužského hrdiny přes téma Spojených států či tvarování osobního života evangelickou vírou až třeba po zálibu v neobvyklých jménech. Půdorys prózy představují vztahy mezi zhruba desítkou postav, jež lze považovat za hlavní a mezi kterými vyčnívá Martin Vrána, alkoholik a potížista, jeho děti Dolores a Johanes, jejich stávající a bývalí partneři a partnerky (mezi nimi vyčnívá mírně excentrická Vanessa, třebaže je na roli femme fatale, kterou sehraje, trochu málo charakterově prokreslená) a také kalifornský barista Hans Skiffoner, jenž se díky návštěvě tří cizinců mluvících podivným jazykem začne tento jazyk učit – ano, jde o češtinu. V krátkých úsecích sledujeme životní peripetie některých z nich, a to peripetie partnerské, profesní a obecně životně hledačské. To je už tak docela dost látky, teď je ještě třeba k tomu přičíst, že se s postavami setkáváme i s odstupem mnoha let a sledujeme, co se za tu dobu stihlo změnit.

V titulu prózy se nachází slovo „román“, přijměme tedy tu hru. Někteří by mohli namítnout, že na román je to trochu útlé, nicméně vnitřní žánrové charakteristiky můžeme pokládat za splněné – třebaže jistě i per negationem; jak jsme viděli, překračuje svět Románu pro pitomce omezení na jednu generaci a nabízí příběhy „otců a dětí“, a třebaže „míst nedourčenosti“ je v těchto příbězích mnohem víc než těch skutečně vykreslených (viz ona schematičnost u některých postav), obraz světa je relativně ucelený. V románové charakteristice můžeme jít ještě dál: postavy prožívají vnitřní vývoj, téma se dotýká současných mimoliterárních souvislostí. Ozvláštnění a zároveň zdroj přitažlivosti spočívá právě v té relativitě, negaci a vůbec ve faktu, že román to je právě jenom nějak a jenom tehdy, když ho jako román budeme chtít číst.

Nebudeme-li, narazíme už u kompozice. Próza sestává z řady nevelkých kapitol, číslovaných a opatřených jednoslovnými, výjimečně delšími názvy, jejichž provázanost není zpočátku zřetelná a jsme v pokušení si myslet, že to jsou samostatné povídky, protože jako takové by přinejmenším některé z nich bez potíží obstály (také zde je styčný bod s prózami Balabána staršího). Je to tedy toto napětí mezi čtením buď jednotlivých povídek cyklu, nebo epizod povídkového románu, které rozkolísává žánrový status a současně je zdrojem jistého potěšení, protože autor ponechává čtenáře, aby si celkový románový svět skládal sám. A nakonec mu připraví přinejmenším jeden aha-moment, kdy zjistí, že to mezi postavami bylo ještě malinko jinak, než si celou dobu myslel, ale i to může být – a podle autorského komentáře také nejspíš je – parodie.

Pokud jde o dotýkání se mimoliterárních souvislostí, tedy výpověď o současném světě, je třeba říct, že přestože i zde může přinejmenším v dílčích motivech pomoct číst prózu jako skrytou polemiku s Balabánem starším, detaily ze současnosti má Lukáš Balabán skvěle odpozorované. Nejde jen o to, že si trefně utahuje z některých společenských diagnóz, typicky třeba pozérství v podobě outdoorového oblečení za desítky tisíc, které si český turista vezme na zdolání párstovkové skalky někde na Vysočině. (Dodal bych, že chybí už jen jedna drobnost: většinu těchto výletníků doprovází věrný pes, přičemž toto „doprovázení“ spočívá ve skutečnosti, že je jimi nesen.) Vanessin dopis na rozloučenou s mužem, s nímž se rozchází, je geniálním cvičením na téma ženské sebestřednosti a krutosti. Figurkářství až groteskního stupně si autor vyzkoušel na postavičkách ostravských kaličů se jmény Karel Jarý a Karel Bujarý, kteří se občas vynoří, aby ději dodali trochu hospodské hlubokomyslnosti a také ryzího ostraváctví, jež je tu podáno rovněž negujícím postupem, totiž že „celá ta ptákovina s chmurnou realitou ostravského těžkého průmyslu, utrpením pracujícího člověka a drcením duší je už spíš fetiš než co jiného. Je to stylizovaný manýristický obraz, který ti kulturní předáci […] mají nakreslený v mozcích a prostě ho tam mít chtějí,“ (s. 30). Také to je důležitá zmínka v době, kdy tento mýtus „regionu razoviteho“ podléhá v kulturním horizontu postupné erozi – a stejně tak proto, že jedním z jeho svébytných nositelů byl nepochybně i Jan Balabán, vzpomeňme jen na román Kudy šel anděl. A konečně má autor talent i pro sarkastický šleh razance aforismu či maximy, třeba když nenápadně utrousí, že sex s kondomem je „skutečně spíše sex s kondomem než s kýmkoli jiným“ (s. 62).

Potud by se zdálo, že je Román pro pitomce kniha téměř humoristická. Ale není. Témata, jimž se věnuje, jsou pohříchu závažná a opět aktuální. Ta osobní či individuální mimoděk vyjmenuje Martin Vrána při jedné ze svých pijatyk: „rodinná traumata, existenciální úzkosti, příběhy o lidech, co sedí v kuchyni a přemýšlí o smrti, nebo jsou spolu na horách a mají divný sex, protože nikdy nezažili ne-divný sex“ (s. 53). Z těch celospolečenských se tu objeví prekarizovaná práce (skvěle je popsaná Johanesova zkušenost prodavače kafe ve venkovní kafekáře, jímž se stane z nedostatku jiných příležitostí, když prostě potřebuje prachy) a ekonomická i společenská inferiorita humanitního vzdělání; taková Vanessa si už na začátku jako studentka bohemistiky o svých profesních vyhlídkách trefně přiznává: „… na fleku za kilo nepřistanu, ani kdybych byla stokrát dostudovaná.“ (s. 25) Generační rozdíly ve vnímání norem se ukážou třeba v postavě chlípného prastrýce, který Vanessu na dědově pohřbu chňapne za prs, protože prostě může. A pěkná je i demonstrace pošahanosti zideologizovaných profesorek na americké univerzitě, kde studuje Hans.

To vše tedy patří mezi povedené stránky knihy. Bohužel najdeme i ty méně podařené, a sice v oblasti řemeslné. Nejvýraznějším ze slabých míst je přílišné vysvětlování. Tam, kde by stačil náznak, nám autor raději řekne, jak se věci mají. Kde je ve skutečnosti chyba, když si postavy myslí, že určitě není v nich – ano, už jsme to uhodli sami: je právě v nich. Vylidňující se vysočinská vesnice s chátrajícími stavbami a pokroucenými stromy odráží neutěšený stav rodiny (třeba bychom si toho nevšimli, a tak je potřeba to říct takto doslova). A že se vesnice mění ve shluk penzionů a chalup dobře situovaných Brňanů, to je nutné dokonce zopakovat. Tímhle jakoby nezúčastněným, mudrlantským poučováním čtenáře o tom, co to vlastně čte, a sdělováním důležitě znějících pravd ve vypravěčském pásmu je autor až trochu otravný. Pokud to ovšem není myšleno jako další narážky na dílo Balabána staršího, pro něž je kupříkladu korelace mezi zbědovaným prostředím a vnitřním stavem hrdinů také typická… Recenzent ví, že už se zamotává, ale jak řečeno v prvním odstavci, s tímhle zamotáváním se zřejmě počítá.

Ze všech uvedených motivů se román točí kolem jednoho nejvýraznějšího. Je to motiv braní na sebe problémů druhých, nutnosti trpět za ně, jenž prochází napříč celou prózou. Na strádání za druhé narazíme už v první epizodě na pohřbu, kde je snášet utrpení pro jistou ženskou postavu „úlohou v tomto obřadu“ (s. 14). Právě ono celoživotně poznamenává Dolores, které od malička všichni valí do hlavy, že starat se o tatínka alkoholika a snášet jeho obtížně snesitelné projevy je její povinností jakožto dcery. Právě ono je důvodem, proč Vanessa opustí Johanese a v dopise na rozloučenou ho extrapoluje na celou společnost: „Česko je země, kde jsem musela neustále řešit problémy jiných lidí a vykonávat práci jiných.“ (s. 109)

Dále a významněji se ovšem motiv rozvíjí, když je tento étos zasazen do souvislosti s evangelickým křesťanstvím. Lapidárně je popsán v Johanesově vnitřním monologu v nemocnici, v němž vzpomíná na otce a jenž končí cyklickou motanicí viny, pocitů viny a vzbuzování pocitů viny v druhých z toho, že jedinec nemůže „lidem kolem sebe vyčítat, jak trpí tím, že se mu dějí věci, které podle něj nejsou správné, a jak nemá odvahu přijmout a nést ty věci, které podle něj správné jsou“ (s. 114). Toto je opravdu živá a bolavá materie, která se nevyčerpává žádným teologizováním. Tohle rozseknout opravdu vyžaduje duchovního. Nebo terapeuta. Protože život Balabánových postav není ani posvěcený, ani integrovaný. A východiskem z něho, které Lukáš Balabán nabízí, je zřejmě parodování otcova díla, románu i literatury jako takové… A proč nakonec ne.