
Město a doba, paměť a příběhy
Na úspěch Balabánovy knihy Možná že odcházíme zareagovalo nakladatelství Host vydáním autorova předchozího románu Kudy šel anděl, který v roce 2003 vyšel v omezeném nákladu u Vetus Via. Tato próza, i když v některých ohledech skutečně „jenom“ předchází oceněné sbírce povídek, je důležitým mezistupněm v kontextu Balabánovy tvorby.
Martin Vrána dospívá v sedmdesátých letech na ostravském sídlišti. Navlas stejné panelové domy se stejně olezlými putykami, místo bez náměstí či kostela – tak vnímáme atmosféru města, na které se snáší temno doby; města, v níž hlavní postava prožívá milostný vztah a zatvrzele, třebaže nehlučně vzdoruje sídlištní maloměstskosti i socialismu lepších zítřků. Na rozdíl od předchozího románu, který byl sondou do historie a současnosti příbuzenských vztahů přeťatých emigrací, se zde začíná vydělovat generační problematika, jež ovšem ve skryté podobě přetrvá až do dospělosti. Obecně jakýsi pocit nepatřičnosti – nejen v soukolí rodiny, kam podle otcových představ Martin ve své „tajné samostatnosti“ nějak nepasuje – se v druhé části knihy prohlubuje, hlavní postava jej niterně prožívá v celé bytnosti, a tím se tyto stopy paměti přetvářejí ve čtivou literaturu. Zejména tam, kde emoce jdou vypravěčovi přímo ze srdce, se vytváří napětí, ve kterém je imanentně zahrnuta paměť minulosti a nejistota týkající se přítomného prožitku. Ta rezonuje u všech ústředních postav Martinovy generace, především u jeho bývalé lásky Evy Topolské a u samolibého Ivana Figury (jehož tlak okolností po revoluci zlomí). Všichni tři si pokládají otázku: Kdo vlastně jsme? Nebo ještě lépe: Jak tu jsme? Zde najednou vidíme přechod mezi jeho předchozím románem Černý beran a souborem povídek Možná že odcházíme. Balabánovi se zkrátka podařilo existenciální moment vyhrotit takovým způsobem, že z něj byl schopen vytěžit celou povídkovou knížku – a ta se stala literární událostí roku 2004.
K technice a formě
Na rozdíl od předchozího románu Černý beran, jenž byl zároveň autorovým prvním pokusem o delší prózu, Balabán vymaňuje text ze strohé sevřenosti: konfrontuje ho víc s prostorem a řekl bych, že tím ho nechává silněji rozeznít (a to hlavně v závěru). Neděje se tak ovšem nějakým radikálním způsobem, i když text už nedrží pohromadě pouze tematicky: Po diskontinuitním Černém beranovi je knížka vystavěna chronologicky; příběhy postav se prolínají v celé délce textu, ať už se jedná o zmíněnou Evu Topolskou nebo Ivana Figuru. Jejich obraz se v duchu románovosti proměňuje, a právě tím se od předchozí prózy liší. Zároveň jsou příběhy vystavěné většinou z malých, nebo méně podstatných peripetií (nejedná se o celistvé osudy), a tak máme možnost sledovat postavy jako mozaiky slepené z „nahodilých“ střepů.
Na druhé straně – oproti snaze vytvarovat román – je po přečtení několika stránek zřejmé, že Balabán i nadále zůstává bytostným povídkářem. Každá kapitola sama o sobě tvoří precizně sevřený celek. Tento dojem podtrhují i četné pointy a zpoetizované popisy, které nahuštěním příhodných významů zvýrazňují zkratkovitost. Je z toho cítit vůle autora, jenž stojí pevně nad věcí a svoje psaní od samého základu koriguje.
A anděl?
Obraťme se ještě k druhé půli knihy. Jak už bylo naznačeno, odehrává se v devadesátých letech. Pocit z existence, která se nikdy neměla z totality vymanit (viz úvahy Martinova bratra o atomové válce apod.), se střetává s transcendencí křesťana, na nějž si vyšší vůle dělá nárok. Anděl, boží posel, jenž tuto vůli zprostředkovává, však zůstává nespatřen; vlastně je v knize zmíněn jen v jedné větě, ale přesto, viděno ve zpětné perspektivě, se k postavám sklání a bdí nad jejich citlivostí...
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Jiří B.,
Úžasná, mrazivá, dech beroucí próza. Těžko hledat něco, co by se jí vyrovnalo...
Michael Alexa,
Já souhlasit nemohu, naopak z toho románu cítím, že je Balabán povídkář. Četlo se to výborně, nebylo to bezduché (to v žádném případě), leč chyběla mi tam nějaká větší sevřenost.
Jonáš,
Vcelku můžu souhlasit.
Knihu doporučuji, tato se mi z Balabánových líbila rozhodně nejvíc. Je silná.