Na pultech knihkupectví se objevil nový svazek volné povídkové série komiksů Svět, která tvůrcům z nejrůznějších zemí dává možnost vytvořit krátký příběh v kulisách jejich domoviny s postavou nakladatelství DC Comics. První kniha měla za hlavní postavu Batmana, druhá Jokera, aktuálně poslední Supermana. Do všech těchto titulů se dostaly příspěvky českých autorů Štěpána Kopřivy a Michala Suchánka.

Superman: Svět je v zásadě optimistická kniha s velmi pozitivním hrdinou. Oproti předchozí noirové zasmušilosti netopýřího muže a dekadenci šíleného záporáka z Arkhamu je to příjemná změna. První dojem prodává, takže úvodní příběh již tradičně patří zavedeným tvůrcům z USA. Na skromné ploše čtrnácti stránek (další země mají podobně dlouhé povídky) se dá uspět třeba jen s jedním originálním nápadem nebo předvést klasické stručné vyprávění, co dobře šlape a v němž nic nechybí ani nepřebývá. Scénář Dana Jurgense dostatečně naplnil druhou cestu k úspěchu. Vydatně mu v tom pomohla pohledná mainstreamová kresba, pod kterou je podepsán Lee Weeks.

Další zástupci amerického kontinentu

Šíři nejrůznějších přístupů recenzované knihy dobře dokládají i další zástupci amerického kontinentu: Argentina, Brazílie a Mexiko. Byť dobrodružství v Buenos Aires pokládám za vůbec nejslabší moment celého sborníku. Příběh výtvarně působí toporně. Špatné je i rozhodnutí textovou část zcela vystavět na množství patetických vnitřních monologů dvou hlavních postav. Dojmu nepomáhají obraty typu: „Oceány vykašlávají tsunami“ nebo poznámka, že bílý kryptonit, který si Superman tiskne k tělu, ovlivňuje hrdinovu střevní flóru. Skalní supermanology jistě zaujme fakt, že mozek Clarka Kenta v této povídce neumí sladit zrakové vjemy; to když se Muži z oceli nedopatřením aktivuje na jednom oku teleskopické vidění a na druhém mikroskopické. Nebohý Kryptoňan tuto nesnáz řeší tím, že si rukou zakrývá jedno oko – asi by ho nezvládl mít pouze zavřené. V tomto případě nedokážu rozlišit, zda jde o sofistikovaný metahumor, nebo jen nedostatek soudnosti autorů…

Lepší je utéct do deštného pralesa v brazilském příběhu Červený plášť. Nabízí expresivní netuctové obrázky, zajímavé spektrum barev a v rámci celé knižní série ojedinělou koketérii s otevřeným koncem. Mexické vyprávění zaujme trochu dětinskými obrázky jako z humoristického magazínu, jen toho vtipu je na úkor vysvětlování aztécké mytologie pomálu.

Poprvé Indie, podruhé Kamerun

V dávných kultech hledá zápletku i dobrodružství z Kamerunu, navíc přidává i lásku africké země k fotbalu. Druhé angažmá Kamerunu v komiksech Světa působí jistějším dojmem než předchozí story s Jokerem, přesto je ve svazku spíše do počtu. Podobný ortel jsem prorokoval i následujícímu komiksu, kterým si svou premiéru v rámci knižní série odbyla Indie. A v tomto případě jsem se mýlil. Příběh je velmi jednoduchý, ale na pěti listech se těžko vystaví veledílo. Vzdor tomu všechno funguje, jak má, plus černobílá kresba doplněná modrou a červenou barvou je bravurní. V krátkém medailonku výtvarníka nepřekvapí jeho ovlivnění mangou i frankofonními komiksy. Naopak zaskočí zmínka, že se umělec narodil se šedým zákalem, takže až do svých dvaceti let neviděl úplně jasně na to, co kreslí.

Když už jsem zmínil mangu, celý svazek opět uzavírá příspěvek ze země vycházejícího slunce. Stejně jako v předchozím sborníku s Jokerem se i tento příběh čte zprava doleva způsobem obvyklým pro japonské obrázkové seriály. Prezentovaná story potvrzuje zálibu asijské velmoci v prazvláštních příbězích. Děj se točí kolem slabůstky Clarka Kenta občas si inkognito zaletět pro jídlo na Japonské ostrovy. Své příznivce si toto gastrodobrodružství asi najde, já bych si však na závěr celé knihy představoval něco zásadnějšího než kulinární reportáž plnou těstovin, hamburgerů nebo točené zmrzliny.

Evropská část

Zeměpisná recenze ale ještě nekončí – zbývá se zastavit u evropských zástupců publikace. Starý kontinent v této i předchozích knihách dodal, co do množství i kvality, nejvíce materiálu. V případě novinky je zklamáním jen příspěvek ze Srbska. Ze setkání totálně protikladných svalovců Supermana a Loba šlo vymáčknout určitě víc, balkánskému umělci bych příště též doporučil okatě nepoužívat pro obrázky upravené fotografie lokací. Dál už je evropská stopa čistě pozitivní. Solidní výkon předvedli Poláci s příběhem o vynášení Marzany (obdoby naší Morany). Euroasijské dobrodružství Turecka je taky radost sledovat. Italové se rozhodli Muže z oceli poslat do samotného Dantova pekla. Nečekejte ale nějakou hororovou depku, dvojice umělců z Apeninského poloostrova totiž nezapře svou spolupráci s mediálním gigantem Disneym. Originální pohled na reportéra Daily Planet se skrytou identitou předvádí i německý tvůrce ve své čistokrevné grotesce. U tohoto příběhu se můžete těšit i na nejslavnějšího protivníka Supermana – samotného Lexe Luthora.

Kdybych měl ale z celé knihy vypíchnout jen tři povídky, byly by to španělská, francouzská a česká. Dobrodružství v Granadě a v Paříži nemá chybu. Na jihu Španělska Superman načas přijde o své schopnosti, takže se z něj stane pouhý exot ve směšném kostýmku, odsouzený courat se po ulicích starobylého města. Výlet Clarka Kenta s Lois Laneovou do francouzské metropole zase zkomplikuje nebezpečí ne nepodobné tomu z filmu Čelisti. Pro oba příběhy je důležitá přítomnost Kentovy partnerky, která superhrdinské příběhy obohacuje o vztahovou linku. České duo Kopřiva–Suchánek zase do knihy přineslo téměř filozofickou hříčku a odvážně inovovalo ikonický vzhled titulní postavy, jak jsem předeslal již v nadpisu. Opravdu nedokážu odhadnout, jak přijmou „našeho“ Muže z oceli čtenáři z jiných koutů zeměkoule, mně však povídka z daleké budoucnosti na kosmické stanici Nová Česká republika udělala radost.