Neznámé pohnutky nutí Jakuba sednout brzy ráno za volant a vydat se za babičkou. Cestou se však od svého otce dozvídá, že právě zemřela, což je pro něj i ostatní členy rodiny impulzem k tomu, aby začali vzpomínat. Smrt jako by otevřela brány a umožnila minulosti mísit se s přítomností, poodkrývá obraz ženy, která zažila i působila traumata, a jež svými rozhodnutími formovala osudy svých dětí i vnoučat. Babička Krystyna neměla jednoduchý život, od útlého dětství byl poznamenaný tragédií a v raném mládí jej formovala nesmlouvavá očekávání rodiny. Babiččina pěstovaná zatrpklost prorůstá rodinnými vztahy, v nichž se mísí emoce s povinnostmi. Po její smrti se pozůstalí učí žít v nové realitě, jejich vzájemné vztahy se proměňují a krystalizují.

Román Vytrácení je prvním dílem, kterým se polská autorka Zośka Papużanka (nar. 1978) představuje českým čtenářům; ti polští měli možnost seznámit se s její tvorbou již v několika knihách a článcích pro literární časopisy. Její debutový román Szopka (2012) jí přinesl nominace na prestižní polskou literární cenu Nike a na cenu Paszport Polityki, na kterou byl nominován i její druhý román On (2016). Ve svých dílech se často věnuje tématu rodinných vztahů a nejinak tomu je i ve Vytrácení, které na český trh v letošním roce uvedlo nakladatelství KNIHA ZLÍN v překladu Jarmily Horákové.

Staronové psaní o smrti

Papużanka popisuje životní situaci smiřování se s odchodem blízkého člověka s až nihilistickým odstupem. V románu Vytrácení je smrt součástí života, život sám o sobě je plochý a nevýrazný, nezáleží na minulosti ani budoucnosti, protože vše se děje ve stejnou chvíli. Papużanka si uvědomuje, že o tomto tématu psalo již mnoho autorů před ní, a nebojí se s jistou dávkou sarkasmu tuto skutečnost přiznat: „Spousta lidí se zastavila a napsala spoustu knih o smrti. Aby ji zastavili. Většinou smutných. Ale navzdory všem těm smutným knihám smrt pořád existuje a nemusí po ní zůstat smutek.“ (s. 22) Každý píše o smrti, je téměř povinnost svěřit zármutek papíru, ale zároveň to nikomu nepomůže – smrt tím zvrátit nelze, a i když zkušenost s ní sdílíme, zůstáváme osamoceni.

U neoriginálního tématu musí jedinečnost zajistit umělecké vyjádření. Autorka používá několik prostředků odlišujících její tvorbu od prostého líčení rodinné kroniky. V prvé řadě je to rezignace na lineární vyprávění a hranice vytyčené chronologií. Přeskakuje z minulosti do přítomnosti i budoucnosti, přičemž časové roviny provazuje opakovaným konstatováním, že vše se děje ve stejnou chvíli. Také její postavy ve svých promluvách nerozlišují mezi tím, co se jim už událo, a co je z hlediska umístění do konkrétního bodu rodinné historie teprve čeká. Mezi osudy postav nejsou jen paralely – v určitých momentech tyto osudy dokonce splývají: syn prožívá vzpomínku otce, snacha své tchyně. Přechod mezi jednotlivými protagonisty přitom není vždy zcela zřejmý a chvílemi může čtenářům činit potíže se zorientovat. Nijak jim to neulehčuje ani splývání proudu myšlenek s neuvozenou přímou řečí a střídání er-formy s ich-formou – oboje jako prostředek vyjadřující míru propojení, ať už minulosti s přítomností, nebo vypravěče a vyprávěného.

Kotlík forem a stylů

Postavy v autorčině díle jsou do značné míry nevyhraněné, tvárné – jako by reprezentovaly tisíce jiných lidí a byly s nimi zaměnitelné. Prvek jakéhosi kolektivního prožívání a sdílení osudů zdůrazňují v románu často používané hyperboly. Obrazy se šíří jako vlna na hladině rybníka přes stránky knihy až ke čtenáři: „Jakub se zasmál. Jakubova manželka se zasmála. Stařenka číslo dvě se taky zasmála. Celá budova se zasmála. Slunce se zasmálo, mraky i tráva, i pejsek na trávě.“ (s. 30) Jednání postav zároveň působí až inscenovaně, což se nejvíce projevuje v dialozích. Repliky jsou esteticky působivé, ale nepřirozené, mají v sobě patos i umělecky líbivý nonsens, které by lépe seděly dramatu.

Ostatně drama jako literární forma se ve Vytrácení taktéž objevuje, stejně jako poezie. Papużanka předvádí rozmáchlou hru i se styly, románové vyprávění místy přetínají novinové články, inzeráty anebo stylizované redaktorské vsuvky poskytující upřesnění či opravy dříve napsaného textu. Jejich plejáda může působit samoúčelně, jako příliš nápadná snaha o ozvláštnění jinak nepříliš unikátního tématu. Na druhou stranu může symbolizovat nepřenositelnost konkrétní lidské zkušenosti – bez ohledu na to, jakými způsoby se o to člověk pokouší, v konečném důsledku zůstává na své prožívání sám.

Bohužel ani tomuto románu se nevyhnulo dnes populární tematizování erotiky. Byť má sexualita i erotika své místo jak v životě, tak v literatuře, v určitých kontextech působí spíše jako poplatek doby a dílu samotnému nový rozměr nebo hloubku nepřinášejí. Někteří čtenáři tento exkurz možná přijmou méně kriticky, či ho dokonce ocení, tu druhou část čtenářské obce upokojí, že daná pasáž není příliš rozsáhlá – což zároveň posiluje dojem, že je v románu jaksi navíc.

Technické umění

Kromě striktně uměleckých figur protkávají román také odkazy na literární teorii, čímž jako by autorka vytrhávala knihu z bubliny fikčního světa. Poutá pozornost k formě stejně jako obsahu díla, ať už mluví o iniciačním rozměru cesty, což je pojem převzatý z teorie mýtu, anebo používá výslovné narážky na vševědoucího vypravěče. To spolu se střídáním forem a stylizovaným dialogem výrazně posiluje dojem pečlivého uměleckého konstruktu, technicky dobře zvládnutého, který si však neklade ambice propojení s reálným světem. Čtenář má spíše tendence sledovat a obdivovat jednotlivé tahy štětcem, než na sebe nechat působit výsledný obraz.

Kapitoly jsou nečíslované, mnohdy krátké, jindy rozsáhlejší, ale vždy jen tak dlouhé, aby se čtenář neustálým opakováním „ještě jednu kapitolu“ dostal na konec knihy prakticky na posezení. Pokud ale musí knihu na nějaký čas odložit, může být obtížné vnořit se zpět do děje. Složité vztahy, mísení časů a střídání forem vyprávění vytváří chaos, ve kterém je náročné opět zachytit nit.

Ve výsledku vyznívá román trochu do ztracena, vzhledem k nespornému jazykovému umu autorky by čtenář možná očekával působivější zakončení. Knihu protínají zdánlivě nesouvisející obrazy a narážky, které navzájem propojují paralely, v závěru však toto do značné míry chybí. Vytrácení je bezesporu technicky velmi dobře zvládnuté, otázkou ovšem zůstává, jestli v čtenářích podnítí touhu přečíst si ho opakovaně. Autorčin styl nicméně má potenciál zaujmout a najít si své příznivce. Těm tedy nezbývá než doufat, že Vytrácení není posledním dílem Zośky Papużanky, které si najde cestu na pulty českých knihkupců.