Jiří Padevět, badatel, spisovatel a hlavním povoláním ředitel nakladatelství Academia, se na poli historické literatury pohybuje již poměrně dlouhou dobu. Za svého Průvodce protektorátní Prahou získal v roce 2014 ocenění Magnesia litera v kategorii naučné literatury a především v kategorii kniha roku. Nezůstal ovšem jen u této jediné knihy. Jeho tvorba se pohybuje od děl zařaditelných čistě mezi literaturu faktu (Kronika protektorátu, 2021) přes populárně-naučné texty, jako byl Český bestiář (2024) prezentující formou beletrizovaných životopisů osudy různých záporných postav, až po sbírky krátkých povídek inspirovaných historií, jako byly Ostny a oprátky (2018) nebo Sny a sekery (2019).

Právě na posledně jmenovaný žánr Padevět navazuje i v Třískách svobody. Ty představují sbírku jedenapadesáti krátkých textů povídkového charakteru, mikropovídek, jak jsou označeny v anotaci na zadní straně obálky. Anotace dále čtenáře láká, že kniha nabízí nahlédnutí do pohnutých osudů lidí, kteří se nevzdali. Skutečně, krátké texty zachycující zpravidla neznámé vteřiny před velkými momenty, které ovlivnily životy hlavních postav – osobností třetího československého odboje –, tvoří většinu této knihy. Je zde znatelná snaha předávat čtenářům neotřelý pohled na protagonisty jako běžné lidi v běžných situacích, které „koloběh velké historie“ teprve zasáhne. Zároveň je ale prostor věnován i postavám záporným – v některých textech se autor zaměřil na prezidenta Klementa Gottwalda, prokurátora Josefa Urválka nebo vyšetřovatele Státní bezpečnosti Ladislava Máchu. V kontextu zařazení těchto protagonistů působí tvrzení z anotace o „lidech, kteří se nevzdali“ poměrně ironicky. Je pravda, že Mácha se při mučení Toufara nevzdával do Toufarových posledních sil, aby ho zlomil, leč to asi nebyl zamýšlený význam anotace…

Jednotlivé krátké povídky poté vždy doplňují dva prvky, které usouvztažňují tyto střípky malé, soukromé historie s historií „velkou“. V první řadě to jsou údaje o časoprostoru uváděné důsledně na dolním okraji stránky s povídkovým textem. Například mikropříběh o cestě prokurátorů Čížka a Biedermannové (později známé jako Brožová-Polednová) doplňuje údaj „Číhošť, 26. ledna 1950“. Údaj na protější straně podrobněji doplňují krátké faktografické texty přinášející základní biografické údaje o postavách, jichž se týká fikční text. Tyto medailonky jsou psány čtivým, populárně-naučným stylem. Padevět v nich velmi dobře kombinuje faktické údaje s mírně odlehčeným způsobem jejich podání, kdy se kupříkladu nevyhýbá ani ironii. Díky tomu se i čtenář, který nezná postavy tzv. třetího odboje, něco dozví prostřednictvím pro něj přístupného podání informací. Čtenář, vybavený tímto historickým pozadím, tak může intenzivněji procítit ony „zlomové momenty“ zachycené v mikropovídkách, jež by měly tvořit gros knihy.

Povídky samotné jsou bohužel tou slabší částí knihy, což – vzhledem k zařazení knihy do historické beletrie – je vada poměrně podstatná. Konstrukce takřka všech jednotlivých fikčních textů je napříč knihou identická. Na úvod je nastíněn prostor a čas, v němž se prezentovaný příběh bude odehrávat, ideálně se zapojením detailu charakteristického pro daný prostor. Tu se jedná o vydýchaný vzduch komunistického koncentračního tábora, tu utržené splachovadlo na toaletě… Následuje vyprávění založené na výrazném er-formovém vypravěči, který pozoruje a hodnotí. Postavy nepromlouvají, přímou řeč v textech s výjimkou dvou povídek nelze nalézt. Maximálně tu a tam jsou prostřednictvím vypravěče předkládány myšlenky postav formou polopřímé či smíšené řeči. Až v závěru každého fikčního textu je představen jeho protagonista celým jménem a příjmením.

Tyto narativní strategie by byly funkční za předpokladu, že by se jednalo o jednu jedinou povídku, kterou by si čtenář přečetl samostatně. Vzhledem ke krátkému rozsahu jedné tiskové strany není možné snažit se o velké představování postav či dávat jim hlas ve formě obsáhlé přímé řeči – to, co by postavy sdělovaly dlouhým monologem či dialogem, zde kondenzovaně předává vypravěč skrze rychlý náhled do mysli postav. Hlavním cílem tak je zprostředkovat emoci, pocit čtenářovy relativní blízkosti k postavám (i k těm záporným), k čemuž zvolené prostředky dostačují. Bohužel mnohonásobné opakování těch stejných strategií na každé dvojstraně – hodí se připomenout, že daných textů je zde přes padesát – je pro čtenáře unavující. Po deseti obdobně komponovaných textech je naprosto jasné, jak vystavěný příběh čeká na další straně a že se v posledním, případně pro velkou změnu předposledním souvětí objeví jako „velké odhalení“ konečně jméno protagonisty. Kdyby byly tyto příběhy prezentovány po jednom, například ve středoškolských hodinách dějepisu pro zpřítomnění tohoto období, fungovaly by mnohem lépe.

Druhým problematickým bodem, který čtenáři vystupuje před očima mnohem zřetelněji právě kvůli tomu, že je v knize nashromážděno více podobných textů, je použitý jazyk. Jako by Padevět chtěl v oněch krátkých fikčních textech demonstrovat, že už nepíše ani odbornou studii, ani populárně-naučnou (leč stále faktografickou) publikaci, ale onu bájnou LITERATURU. A jak ví každý středoškolák – nebo mu alespoň tuto zavádějící myšlenku předávali někteří z jeho učitelů: Literatura? To jsou přeci obrazná pojmenování, tropy a figury! Bohužel to vypadá, že stejnému klamu propadl i Padevět. Prakticky v každé mikropovídce se objevuje minimálně jedna neotřelá personifikace běžných předmětů. Jen namátkově z počátku knihy: Na s. 18 „hnědá tekutina hrnek bez varování opustí a rozběhne se po kuchyni“; s. 20: „světlu pod záclonkou se podařilo proplazit“; s. 22: „Cigareta se usmála, až zčervenala“… Velmi často jsou tyto personifikace spojovány s citově zabarvenými výrazy označujícími pohyb, což má patrně jinak poměrně statickým vyprávěním dodávat dynamiku.

Personifikace jsou doprovázeny častými pokusy o originální přirovnání, například „[kohoutek] vrzal jak stará postel“ (s. 40), „skřípalo mu mezi zuby jako zapomenutá kost v mlýnku na maso“ (s. 102). Kromě toho se objevují v povídkách slova knižní, jako „chopit se“ či „plavý“, a to bez ohledu na specifický kontext situace, kdy by pro uchování atmosféry bylo vhodné použít slova neutrální či rovnou hovorová nebo nespisovná. Tyto poetické prostředky se v povídkách opakují tak často, že zhruba v polovině knihy již svým patetickým vyzněním – v kombinaci se stále stejnou strukturou celého vyprávění – vyvolávají spíše nezáměrný úsměv. Jako by v Padevětových fikčních světech neexistovala například normální klika, která by nevítala, nemávala, neposlouchala, nebyla ustrnuvší, případně alespoň nevisela jako unavené ptačí křídlo…

O to cennější jsou ty povídky – ale není jich bohužel mnoho –, kde autor překračuje tuto šablonovitou, prostřednictvím obrazných pojmenování až afektovaně vypjatou polohu. Jednou z nich je ta o Františku Perglovi, příslušníkovi Státní bezpečnosti, který vyslýchal odbojáře Štěpána Gavendu (s. 34). Povídka je, podobně jako několik málo dalších, fokalizována na zápornou postavu. Na rozdíl od ostatních, kde je negativita vyjádřena pouze implicitně náznakem, jako je zápach z toalety v povídce o prokurátoru Urválkovi, se zde typ zvoleného protagonisty mnohem více propisuje do samotné podoby textu. Objevují se zde nespisovná slova jako „flek“ či „lejstro“, případně nespisovná koncovka ve slově „malej“. Ačkoliv se ani zde vyprávění neobejde bez výše popsaných nešvarů (estébák se „opanuje“, židle protestuje…), kombinace jednodušších větných celků, posunu jazyka směrem k jeho nespisovnému, hrubému pólu a ústředního motivu zkažené tlačenky, již chce estébák sníst, docela dobře předává tísnivou atmosféru pracovišť Státní bezpečnosti.

Pozitivně je možné vnímat také občasné odkazy na jiná díla. Povídka připomínající Julii Hruškovou (s. 50) je například protknuta několika odkazy na Erbenova vodníka, a to včetně citace: „Když [kbelík] nesla chodbou, několikrát ji bodlo v podbřišku tak, že se na hladině vyvalily vlny zdola a roztáhly se v širá kola.“ Nejedná se ovšem o prostý manýrismus demonstrující autorovu (a čtenářovu) znalost klasické české literatury, a tím i nabytí symbolického kulturního kapitálu, ale o intertextuální motiv, který předznamenává pointu celé povídky, jíž je potrat dítěte Hruškové jako následek tvrdého estébáckého výslechu.

Je velká škoda, že podobně originálních povídek je v Třískách svobody tak málo. Většina z nich se drží již popisovaného schématu a snaží se prodat čtenáři silnou emoci za pomoci velké míry obrazných pojmenování, jako jsou personifikace a přirovnání. Co by snesl jednotlivý facebookový status či ojedinělá povídka připomínající hrdinství či zbabělost našich spoluobčanů a jejich každodennost na přelomu 40. a 50. let, to v knížce obsahující velké množství typologicky stejných textů bohužel správně nevyzní. Příběhy se tak slévají do homogenní patetické koule, v níž čtenář není schopen od sebe jednotlivé postavy, jimž chtěl Padevět většinou vzdát hold, odlišit. Věřím, že některé čtenáře to může bavit, jinak by na podobném principu nevznikla již třetí kniha. Ovšem domnívám se, že kdyby bylo povídek méně a postavy by dostaly více prostoru, aby se staly plastičtějšími, nebyla by četba tak stereotypní. Přitom v rámci populárně-naučných knih a průvodců je Padevětův styl optimální… Holt méně je někdy více.