Základní motivy příběhu o pražském Golemovi jistě není třeba připomínat, tento námět byl už mnohokrát zpracován v literatuře, komiksu, filmu i písních. Najít novou perspektivu, ze které lze pověst čtenáři podat, aniž by ten měl pocit, že se mu dostává jen odvaru z několikrát převařené materie, tak rozhodně není snadný úkol. Přesto se o to spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka (nar. 1963) spolu s ilustrátorkou Renátou Fučíkovou (nar. 1964) ve své knize Pražský golem, rabi Löw a moje židovská duše pokusili.

Jak už název knihy napovídá, Vopěnkova perspektiva stojí na propojení jeho vlastní židovské identity a příběhu o Golemovi, který dost dobře nelze oprostit od židovské kultury, víry a hermeneutiky (jakkoliv třeba ve slavném dvojfilmu Císařův pekař – Pekařův císař se to tvůrcům podařilo, za což je ovšem Vopěnka v knize právě nechválí). Ve dvou úvodních kapitolkách tak Vopěnka čtenáře seznámí se svými rodiči, následně přesune pozornost do středověku a blíže popisuje postavení Židů v tehdejší společnosti, a jak se měnilo do doby vlády Rudolfa II. Posléze se tak dostává k postavě rabiho Löwa a k příběhu o Golemovi, ten nicméně v celé knize zabírá jen zhruba osm stran. Více prostoru autor věnuje samotnému rabimu Löwovi a zachycení doby, kdy se astronomie, astrologie, alchymie a hermeneutika vzájemně prolínaly a jejich synergie učencům slibovala proniknutí na vyšší level poznání. V souvislosti s příběhem o Golemovi a jeho tvůrci bývá málo reflektovaným motivem skutečnost, že rabi Löw se zabýval též pedagogikou a mnohé jeho myšlenky se podobaly těm, jimiž si o něco později vydobyl své místo v dějinách Jan Amos Komenský. Vopěnkou naznačovanou možnost, že Komenský mohl znát rabínovy spisy a možná osobně i jejich autora, se nejspíše již nikomu nepodaří dokázat ani zcela jednoznačně vyvrátit; tato hypotéza je každopádně dokladem známého rčení, že vše souvisí se vším. 

V závěru knihy se autor opět vrací k vlastní rodině (přičemž se poněkud paradoxně dočteme, že jeho matka u něj žádné povědomí o židovské identitě nepěstovala, což mu ovšem nebrání pokládat se za židovského spisovatele) a reflektuje i aktuální izraelsko-palestinský konflikt. Vopěnkou předložená paralela mezi systémem protivzdušné obrany Iron Dome a mytickým Golemem může působit jako snad až příliš vykonstruovaná, jeho parafráze starého židovského úsloví „kdo zachránil jeden život, zachránil celý svět“, které navrhuje doplnit o větu „kdo ublížil jednomu nevinnému, jako by ublížil celému světu“, si ovšem zasluhuje pozornost.

Text knihy je členěn do krátkých kapitol, leckdy jen o dvou či třech větách, nepoměrně více prostoru tak dostávají celostránkové i dvojstránkové černobílé ilustrace Renáty Fučíkové (samotný příběh o Golemovi však doprovázejí kresby vyvedené v kombinaci bílé a červené). Ilustrace se pohybují na pomezí reality a atmosférické abstraktnosti, obě polohy Fučíková zvládá zachytit s bravurou a ve čtenáři dokáže zvýraznit emoce, které Vopěnkův text vyvolává. Ilustracím přitom leckdy nechybí ani názornost, umožňující hlouběji pochopit rozměr informací podaných v textu – ze všech takových příkladů si zmínku zaslouží především dvojstrana 20–21, velice výmluvně znázorňující izolovanost židovských čtvrtí v rámci středověkých a raně novověkých měst. Dosti překvapivé je pak Fučíkové pojetí Golema, který ze všeho nejvíce připomíná božstva původních obyvatel Jižní Ameriky. Je ovšem nutné vzít v úvahu, že jistě nebylo lehké se výtvarně oprostit od ustálených vizuálních představ o Golemově vzhledu, například z výše uvedeného Werichova dvojfilmu.

Při listování knihou si čtenář pravděpodobně položí otázku, komu je vlastně kniha určena. Výrazný podíl obrazové složky na celkovém obsahu i jednoduchý jazyk Vopěnkova textu by sváděly k úvaze, že jde o knihu určenou především dětem. Na to jsou však některé ilustrace možná až příliš ponuré, ne-li přímo děsivé, některé souvislosti týkající se moderních dějin pak v knize vysvětleny nejsou a nejspíše se předpokládá, že je čtenář zná. Nakladatelství uvedenou otázku vyřešilo šalamounskou formulací na obálce, dle níž kniha může sloužit čtenářům bez věkového ohraničení. Jakkoliv může být troufalé přirovnat jakoukoliv knihu k Saint-Exupéryho Malému princi, lze asi podobně jako u této nesmrtelné klasiky konstatovat, že i Vopěnkovou útlou knihou mohou opakovaně listovat malí i velcí čtenáři, přičemž každá skupina si z ní odnese něco trochu jiného.