Když čtenář otevře novou sbírku Nely Bártové (nar. 1998) Házeliště granátů, vyvalí se na něj proud asociací, básnických obrazů, nářků, výlevů hněvu, milostných vyznání, společenských komentářů, hlášek, ustálených spojení a jejich variací, absurdit a odposlechnutých hovorů. Narazí ale také na notnou dávku sebelítosti, trapných slovních hříček či všelijakých klišé až otravného žvanění – aniž by cokoliv z toho sbírce škodilo. Vše zmíněné naopak prospívá autorčinu plánu.

„Píšu si deník proto / abych věřila / že se to opravdu stalo / píšu si snář proto / abych věděla / že se to opravdu stalo“, stojí na s. 47. Realita se prolíná se snem (a sen má oproti realitě zjevně určitou přednost), což říká něco podstatného o ladění textů, o jejich atmosféře. Ovšem neméně důležité je i to, co Bártová prozrazuje o žánru: využívá totiž žánr básnického deníku. Čtenářům své deníky předkládá ve formě veršovaných záznamů, kolážovaných do dlouhých pásem.

Záznamy a odposlechy

Vedle deníkových pásem se ve sbírce objevují také básně s příznačným názvem „štěnice“. Ty v jádru představují přepisy hovorů zaslechnutých v hospodách či barech, nejčastěji v nočních hodinách. Vznikají tak texty, v nichž se Bártová vzdává autorské kontroly ve prospěch „nastraženého ucha“. Zatímco deníky jsou vysoce subjektivní a vycházejí z vnitřní zkušenosti, štěnice působí jako svérázný záznam objektivní reality. Tento kontrast má zásadní význam: čtenář je vrhán jednou do intimních zápisků, podruhé do obyčejných hospodských řečí. Může to působit roztříštěně, ale právě střet mezi introspektivním a externím vytváří sílu sbírky. Deníkový subjekt se vlamuje do řeči světa, zatímco řeč světa se obtiskuje do subjektu.

Deníková pásma se neskládají z jednolitého textu, ale z řady kratších záznamů, které jsou v sazbě oddělovány zarovnáním – jednou doleva, jednou doprava. Vzniká vizuálně roztříštěný celek, jenž má blízko k chaotické stránce rukopisného deníku. Přesto v těchto mozaikách vyvstávají dominantní témata. Například pásmo úchyl of the day tematizuje milostný život, jindy se cykly točí kolem závislostí nebo politických komentářů. Tento způsob skládání působí velmi přirozeně: jako kdyby Bártová skutečně jen skládala stránky z deníku vedle sebe, bez ohledu na jejich stylistickou „čistotu“. Výsledkem je zvláštní autenticita, kdy se i banální poznámka stává součástí poetického celku.

Automatické psaní jako strategie

Takovému psaní samozřejmě hrozí, že se stane repetitivním, nadto ze zápisek může vysvítat nadměrná ublíženost či sebelítost. Aby si ve svých textech udržela literární působivost, sází Bártová na to, že bude schopna ukočírovat divoký tah svého automatického a necenzurovaného psaní. A i když jí tato sázka vychází, rodí se jazyková směs, v níž už nejde dobře rozlišovat opravdu originální básnické výrazy od trapností a okřídlené výroky od klišovitých šablon: „tinder mi začal házet hokejisty / poté co se do mě podívala propast / na krku jizva místo řetězu / holku z východu dostaneš / ale východ z holky ne“ (s. 24). Tento postup přináší živelný jazyk, syrovost i autentičnost, a právě to je sázka, kterou autorka dává „all-in“.

Je v tom patrná výrazná analogie se samotným životem básnického subjektu, neboť on rovněž sází na to, že dokáže ukočírovat vlastní chaos: léky na psychiku, drogy, nezřízený milostný život. Pohnutá doba, která podněcuje úzkost a únavu, je v textu všudypřítomná: „v horách / řešíme kapitalismus a drogy / kvůli kapitalismu a drogám / nemáme prostor / na řešení něčeho jiného“ (s. 11).

Nakolik se básnickému subjektu daří ukočírovat život, je otázkou: dostává se do Bohnic a jeho promluvy končí v rezignaci, v myšlenkách na smrt. Ta se často jeví jako poněkud lepší verze spánku. Ovšem zatímco život se básnickému subjektu vyvazuje z rukou, automatické psaní je ukočírované poměrně dobře. Jistě, občas se nevyhneme rozvleklosti, a plytkosti je místy také poněkud příliš: „chuj s tym / pánbůh s tebou / díky bohu / že na něj nevěřím / o důvod míň být / zklamaná / když to donekonečna / vede od ničeho / k nietzschemu“ (s. 34). Ostatně všímá si toho i sama básnířka, když nechává odpovídat vlastní texty: „láska je hlavní / myslím to smrtelně / vážně / přestože tato báseň / se mi směje“ (s. 67). Při dostatečném odstupu však vyvstává především syrovost jazykového výrazu, které lze pochvalně připsat často nadužívané slovo: autenticita.

Lze říct, že právě na autenticitu vsadila Bártová všechno. Čtenáři dává nahlédnout skrze deníky (potažmo skrze „štěnicové“ odposlechy) do svého života i nitra, odhaluje slabé i silné stránky, neblufuje. Což nakonec nejlépe prozrazuje její jazyk, který je rovněž vystaven jak ve své síle, tak ve své slabosti.

Nela Bártová tak pokračuje v úspěšné literární dráze. Zmínku si zaslouží i ilustrace Matouše Střelce, jež svým expresivním stylem podtrhují básnířčino řečové gesto.