Napsat o Amadoce cokoliv konkrétního znamená pohybovat se na hraně mezi mystifikací a prozrazováním klíčových událostí. Tento mimořádně vrstevnatý román totiž stojí na neustálém zpochybňování paměti, identity i samotné možnosti vypovědět minulost. Ústřední postavou románu je voják, který utrpěl deformaci obličeje a zcela ztratil paměť. Jeho žena, která ho identifikuje jen podle zubů, jej začne obklopovat péčí a rodinnými předměty. Ty mu však připadají cizí. Nedůvěru a frustraci z nejistoty ohledně vlastní identity si kompenzuje násilím na manželce. Povede se jí vrátit muže do svého světa?

Sofiju Andruchovyč zná český čtenář díky překladu jejího předchozího románu Felix Austria. Ten se zaměřuje na události ve městě Stanislav (dnes Ivano-Frankivsk) v průběhu jediného roku 1900. V Amadoce autorka volí opačnou strategii: rozvíjí široce koncipovaný příběh od meziválečného období až po válku na Donbase. Román je rozdělen na tři části (zjednodušeně řečeno): v první sledujeme soužití vojáka trpícího amnézií s jeho ženou, která se ho snaží vrátit do života, ve druhé se prostřednictvím fotografií rekonstruuje historie vojákovy rodiny a třetí části dominuje příběh Viktora Petrova – spisovatele, který se vzdal identity, aby přežil v době kulturních čistek.

Peklem vzpomínek

Pro hrdiny románu je vzpomínání traumatizujícím aktem. A jak se vyprávění noří do dějin, zejména do období německé okupace Ukrajiny během druhé světové války, znepokojení a zmatek se přenášejí i na čtenáře. Některé zkušenosti jsou natolik děsivé, že je postavy odmítají sdílet – pletou se, protiřečí si, záměrně zamlžují, co se stalo. A tak z hrůz druhé světové války vidíme jasně zejména obrazy: pohled do očí dětí těsně před popravou rodičů, rodina přežívající dva roky v prostoru vysokém jen metr a půl, než je udána a zavražděna, partyzán živořící měsíce v prostoru pod podlahou připomínajícím rakev, novorozeně odložené v lese na pochodu smrti v naději, že jej někdo najde a zachrání. Tento popis antisvěta, který propojuje realismus se surrealismem, připomene prózy Varlama Šalamova ze sovětských gulagů. Nicméně zatímco šalamovské postavy zůstávají pasivní a zlomené, v Amadoce oběti stále nacházejí sílu vzdorovat – byť jediným možným způsobem: sebevraždou nebo milosrdnou vraždou blízkého člověka.

Jakési východisko z dystopického světa nabízí odkaz tří „jurodivých“ osobností, jejichž osudy tvoří jednu z vedlejších dějových linií románu: excentrického sochaře Jana Jiřího Pinsela, chasidského mystika Baala Šem Tova a filosofa Hryhorije Skovorody. Každý z nich představuje jiný způsob odmítání světa. Zatímco Pinsel se ponoří do umění a jeho sochy jsou plné vášně a napětí, Skovoroda se vzdává kariéry ve prospěch poutnického života a Baal Šem Tov vnímá svět skrze mystické spojení s Bohem. Stoicismus těchto osobností kontrastuje s blouděním hrdinů románu ovládaných vášněmi a drcených traumaty. V románu je jim věnovaná velká pozornost – větší než většině hrdinů. Jako by z nich jejich schopnost žít svobodně navzdory všem a všemu činila patrony nešťastných postav románu.

Tragické osudy postav mají archetypální hloubku. Ukrajinská dívka Uljana miluje židovského chlapce Pinchase, ale jejich vztah rezolutně přeruší Pinchasův otec, který dětem vysvětlí, že každý patří do jiného světa a takové věci nelze propojovat, aniž by se stala nějaká katastrofa. Pinchas s Uljanou se přesto potají sejdou, začne druhá světová válka a děti věří, že je to následek jejich „hříchu“. Stejná dívka (již dospělá) se po smrti Pinchase zamiluje do ukrajinského partyzána Kryvoďaka. Po válce se důstojník NKVD snaží Uljanu zmanipulovat, aby od zatčeného Kryvoďaka získávala informace. Milenci, kteří se mohli po dlouhé době setkat v relativním klidu, se však chovají zcela nečekaným způsobem – dívají se na sebe a mlčí. Po několika takových setkáních dokonce Uljana záhadným způsobem otěhotní a rozzuřený důstojník Kryvoďaka okamžitě pošle do gulagu a Uljanu zničí profesně.

Člověk bez identity

Se silnými postavami románu kontrastuje osobnost kontroverzního ukrajinského vědce a spisovatele Viktora Petrova, kterému je věnována třetí část knihy. Čím pozorněji jeho postavu sledujeme, tím víc se nám její obraz rozpadá před očima. Petrov jako by v sobě skrýval několik postav, jejichž existence se navzájem vylučuje. Byl to propagátor ukrajinské kultury, zpravodaj (a možná i agent) nacistického Německa, emigrant, pravoslavný teolog a zároveň byl téměř jistě sovětským agentem. V emigraci napsal řadu článků ostře kritizujících zvůli Sovětského svazu, do kterého se ovšem potom zcela nečekaně vrátil. Byl také blízkým přítelem spisovatele Mykoly Zerova, jehož manželku Sofii tajně miloval. Po smrti Zerova si ji i vzal a společně pak úzkostlivě pečovali o Zerovovo literární dílo. Petrovův příběh je příběhem rezignace na vlastní identitu ve snaze přežít v prostředí všudypřítomného stíhání, zatýkání a poprav. Vyprávění se dále rozbíhá k osudům Petrovových současníků, na kterých se ilustruje, jak byla ukrajinská inteligence ve 30. letech brutálně zdecimována. Až do konce třetí kapitoly není příliš jasné, jaký má Petrov vztah k osudům ostatních hrdinů románu, což by mohlo působit jako slabina díla. Nicméně vytrvalému čtenáři bude jeho trpělivost vynahrazena v závěru, který tyto příběhy strhujícím způsobem propojí.

Přelomové dílo

Román přináší zcela neotřelé techniky vyprávění. Čtenář s hlavním hrdinou sdílí jeho amnézii: jeho tápání tak nejen sleduje, ale sám ho prožívá. V textu se bez varování objevují vzpomínky, které zdánlivě nedávají smysl. Nejde přitom o detektivní zkoumání, co je pravda a co halucinace, ale o prožitek pocitu bezmoci a zmatenosti, kterému je hlavní postava románu neustále vystavena. Ve druhé části zas začátek kapitoly doprovází popis jedné z rodinných fotografií, aniž by čtenář tušil, co konkrétně fotografie znamená. Opět se tak zapojuje do namáhavého procesu rozvzpomínání a věci začínají dávat smysl až s postupem vyprávění. (A nebo taky ne…)

Díky dílům Serhije Žadana, Oxany Zabužko nebo Tani Maljarčuk se Ukrajina postupně naučila dívat na sebe do zrcadla. Amadoka tento proces završuje a potvrzuje. Sebekritická nota byla v ukrajinské literatuře vždy silně přítomna, v sovětském období však byla potlačována a traumata spojená se ztrátou celé jedné umělecké generace i národního sebevědomí jejímu obnovení také nepomáhala. Vydání románu Amadoka je bezpochyby výjimečnou literární událostí. Kniha s konečnou platností boří mnohá tabu, nevyhýbá se ani nejbolavějším místům ukrajinské historie, jako je likvidace ukrajinské inteligence v 30. letech, kolaborace s nacisty a potom se sověty, a otevírá traumata spojená s ukrajinským podílem na holokaustu. Čtení románu je místy náročné i bolestivé, a to rozhodně nejen pro ukrajinského čtenáře. Témata zrady, manipulace, zlomených osudů a nepřekonatelných traumat jsou nadčasová a všudypřítomná. Díky pečlivému překladu Petra Ch. Kaliny je česká verze čtivá a přitom zachovává poetiku originálu i neobyčejnou pestrost slovní zásoby.

Amadoka je bájné jezero, které známe ze starověkých map a které náhle zmizelo. Symbolizuje nenávratně ztracenou kulturu, ukrajinskou Atlantidu. Román však dává naději, že tento svět není zcela ztracen pro ty, kteří o něm nepřestávají snít. A troufám si tvrdit, že právě to z něj dělá jedno z nejzávažnějších děl současné evropské literatury.