Pět románů za šest let. Všechny vydané v nakladatelství Host. Iva Hadj Moussa se mezi českou literární produkcí v posledních letech pohodlně zabydlela a představuje literární mainstream v tom nejlepším slova smyslu. Vypráví s evidentní chutí, své postavy zahrnuje rovným dílem pochopením i nelítostností, dokáže trefně vyzobnout aspekty současného světa, ale spíš než co jiného se prostě dobře baví. Pět knih už představuje poměrně slušný vzorek k zamyšlení nad autorčiným stylem a při zpětném pohledu je vidět i jistá, nikoli nezajímavá, autorská cesta.

Od vtípků ke generačnímu typu

Iva Hadj Moussa debutovala humoristickým (jak nakladatelství důrazně proklamovalo v anotaci) románem Šalina do stanice touha, který se ale u recenzentů nesetkal s nijak nadšeným přijetím. Radim Kopáč v recenzi na Lidovkách.cz tvrdí, že se kniha s humorem míjí. Daniel Mukner zde na iLiteratuře naopak autorce přiznává, že humor je její silnou stránkou, nicméně tu nenachází nosný příběh a upozorňuje na neživotné postavy, které jsou až vyhroceně karikované. O mnoho lépe si vedl následující Démon ze sídliště, o němž Petr A. Bílek v Respektu píše, že u něj nacházíme právě to, co jsme u autorčiny prvotiny postrádali: „silnější příběh, zajímavé postavy a originální vyprávění“. Kvality románu spojuje s vypravěčským hlasem hlavní postavy, která je zároveň jakýmsi generačním typem.

A právě to je pro všechny romány Ivy Hadj Moussy klíčové – ať už budeme mluvit o šestnáctiletém klukovi z Tábora, spisovatelce z Havířoviny, nebo padesátníkovi Johanesovi – prožívání postav je autenticky odvozeno od jejich statusu v aktuálním světě. Obzvláště v posledních knihách jsou potom zástupci konkrétních generací zachyceni v okamžicích, kdy musejí aktivně přijmout nějakou změnu. Označení generační typ zde nicméně nevnímejme v negativním slova smyslu – možná poučena recepcí své prvotiny si Iva Hadj Moussa dává více záležet na vystavění vnitřního světa postavy a jejích motivací, což se vyplatilo především v Těžkých duších, kde se jí podařilo zachytit snahu „stárnoucího bílého muže“ znovu se zorientovat ve svém životě, který je nutně závislý i na tom, jak se proměňují společenské nálady. A přestože imanentní smysl pro humor z tvorby Hadj Moussy nezmizel nikdy, právě v Těžkých duších se ideálně kombinuje příběh věrohodně vystavěné postavy se smyslem pro ironii a nadsázku.

Dramata rodinného soužití…

Konečně se tak dostáváme k nejčerstvějšímu počinu, Mořské Evě. Ten zdánlivě dlouhý úvod se nicméně vyplatí, protože autorka v nové knize úročí tvůrčí zkušenosti posledních let, ale zároveň se jako obloukem vrací i ke klíčovým aspektům své prvotiny.

V úvodu románu to nicméně nejprve není znát. Čtenář vstupuje do každodennosti Evy, majitelky obchodu s oblečením, které je něco přes čtyřicet a žije v domě plném světla s matkou svého zemřelého přítele Pavlínou, jeho dvěma dcerami a s fenou německého ovčáka Roxy. Netypická rodinná konstelace zřejmě docela funguje, ovšem jen do chvíle, kdy Pavlína zemře na mozkovou mrtvici a zanechá po sobě hromadu dluhů, o nichž neměl nikdo ani ponětí. Stejně jako o Pavlínině egyptském příteli. Eva tím pádem čelí nejenom ztrátě domu, ale kvůli neutěšené finanční situaci rovněž přichází o obě dívky, které putují ke karikaturně dobře zaopatřeným příbuzným, i když by si děvčata přála zůstat s Evou.

… nebo pořádná groteska?

Přestože by se mohlo zdát, že tu čelíme pro českou prózu už klasickému vyprávění o hrdince, která si musí vybojovat své místo ve společnosti, v životě a popasovat se s rodinnými vztahy – a částečně to tak vlastně je – toto vše je jen nezbytný úvod, po němž dochází k obratu. Když Eva shodou okolností zjistí, že dokáže dýchat pod vodou (tuto okolnost naznačuje už anotace, takže nejde o žádný velký spoiler), žánrová struktura celého textu se převrací. Protagonistka se rozhodne svou nově nabytou schopnost zpeněžit, a tak se roztáčí satirický kolotoč, kdy Eviny plány opakovaně selhávají, kdy jí do cesty přicházejí postavičky, které se na ní snaží přiživit, a kdy musí čelit předsudkům a očekáváním nejen svého bezprostředního okolí, ale i různých zájmových skupin.

Na jednom místě v románu zazní, že být trapná je ta největší odvaha, jakou člověk může mít. Vyprávění Ivy Hadj Moussy trapné není, v drtivé většině případů – ale odvahu bezesporu má. Při budování groteskních situací využívá aktuální společenské dění i postavy: Nejenom že se nebojí zabrousit do prostředí podcasterů, blogerů a světa sociálních sítí, ale svou protagonistku vyšle i do prezidentské kanceláře, vesele tweetuje jménem Andreje Babiše i Donalda Trumpa. Dělá to bezostyšně, jakoby mimochodem, a nijak zvlášť na sílu. Je znát, že se u toho prostě dobře baví, abychom zopakovali tvrzení z úvodu recenze.

Právě onou groteskností a zahrnováním aktuálních osobností a souvislostí do fikčního světa se Iva Hadj Moussa vrací ke své prvotině. Na rozdíl od Těžkých duší, kde je autorčin specifický humor prorostlý s intimněji laděným vyprávěním, takže jde o literárně komplexnější dílo, se v Mořské Evě rozbíhá do celého světa a popouští uzdu kreativitě. V této souvislosti stojí za to zaměřit se ještě trochu více na hlavní hrdinku Evu. Sandře ze Šaliny do stanice touha recenzenti vyčítali, že je pouhou prázdnou karikaturou. Eviny motivace jsou od začátku jasné. V souladu s předchozími romány věnuje Hadj Moussa dostatek pozornosti reflexi životní etapy, v níž se už ne mladá, ale zároveň ještě rozhodně ne stárnoucí Eva nachází. Pozice bezdětné ženy po čtyřicítce, která si není jistá svým místem ve světě, se nicméně ještě kříží s tím, jaká Eva vlastně je, co buduje její postavu. Jde o protagonistku, které kvůli nedostatku rodinného zázemí v dětství trochu chybí schopnost aktivně budovat kvalitní mezilidské vztahy. Jak pouto s novým milencem, tak s nejlepší kamarádkou postrádá pevnější základy a čtenář se diví, proč v podobných vztazích Eva vůbec zůstává. (A k pochopení mu nepomůže ani to, že Vladimír a Vilma nejsou zrovna plastické literární postavy.) Jestli ale o protagonistce můžeme něco říct, pak to, že je odhodlaná. Ačkoliv tato odhodlanost možná souvisí s tím, že jí po sérii selhávajících nápadů pomalu přestává záležet na tom, co vyzkouší dalšího. Právě takovou ji ale nejspíš Iva Hadj Moussa potřebuje, aby ji mohla nechat osobnostně růst a učit se rozhodovat sama za sebe, zatímco je smýkána okolnostmi. Ty kromě toho jednoho superhrdinského aspektu zůstávají realistické.

Ještě než se dostaneme k úplnému závěru, je třeba se zastavit u genderové stránky celého románu. I když, nutno poznamenat, je to trochu interpretační past. Nevýrazná žena pomalu se blížící k věku, o němž se často říká, že ženy začínají být neviditelné, se paradoxně právě v tomto životním období ocitá celému světu na očích a hledá, co to znamená být sama sebou. Jenže Iva Hadj Moussa svou ironii uplatňuje bez rozdílu, hlavně na všechny, kdo by si Evu chtěli zavřít do svojí škatulky: Článek o tom, že dýchat pod vodou je „jako radikální akt emancipace“, hrdinka ani nedočte; a když ji jedna novinářka upozorňuje, že by se měla prezentovat jako symbol odporu proti opresi, a ne jako estetický artefakt, Eva si jen pomyslí, že slovo oprese „páchne jako polívka z rybích hlav“. Téma postavení ženy ve společnosti a ženské tělesnosti je nicméně vnitřně stále přítomné. Děje se to především na úrovni Eviny každodennosti v rámci hledání vlastní identity v nových podmínkách. Třeba když autorka vyprávění prošpikovává Pavlíniným pravidelně se vracejícím mottem, že povinností ženy je vypadat k světu. Nebo když nechává svou protagonistku prožívat velmi konkrétní pocity ohledně toho, že kdyby existoval jí podobný mužský superhrdina, svět by při jeho hodnocení z podstaty používal jiná měřítka. Drží se tak v horizontu individuální a navzdory fantastickému motivu poměrně obyčejné zkušenosti.

Už tu byla řeč o odvaze. Je bezesporu odvážné přijít do civilního vyprávění se superschopností, ale možná ještě víc kuráže vyžaduje postavit děj knihy na jejím odhalení – zkuste si popsat ten celosvětový dopad. Logicky vždy narazíte na nějaké limity. Když necháme stranou účelovost většiny vedlejších postav, tak komplexní obraz situace jistě omezuje třeba už to, že Hadj Moussa zcela rezignuje na vysvětlení, na čem se Evina superschopnost z hlediska biologie zakládá. A určitě byste našli spoustu dalších námitek ve smyslu, že „takhle by to přece ve skutečnosti nebylo“. Ale to nevadí, protože superschopnost tu slouží jako rozbuška, která otevírá nový úhel pohledu na život obyčejné ženy jistého věku. Dobře, i když přímočaře napsaný zábavný román navíc není zakonzervovaný sám v sobě, ale říká čtenáři něco jako: podívej, žiju ve stejném světě jako ty.