Kateřina Marie Tichá (nar. 1994) je známá především jako textařka a zpěvačka. V roce 2020 vydala debutové album Sami, které bylo oceněno v rámci hudebních cen Anděl jako objev roku, o čtyři roky později pak získala prestižní sošku i v kategorii interpretka roku za hudební desku Plamen. Od roku 2021 spolupracuje s kapelou Bandjeez, která dříve doprovázela Davida Stypku. Nezabývá se ovšem pouze hudbou, věnuje se i psaní a projektům propojujícím hlas, slovo a přítomnost. V roce 2021 debutovala sbírkou Ostrov, co chutná jako pomeranče (Bílý Vigvam), v níž pracovala s rytmizací, hudebním jemnocitem a civilností výrazu. V podobné poetice pokračuje i ve druhé knížce veršů s názvem Ptám se po světle (tamtéž, 2025).

Hledání smyslu

Čtenář má co do činění se třemi oddíly, které se stylově ani tematicky příliš neliší. Více než padesát básní má podobnou charakteristiku: představují intimní, reflexivní poezii, v níž se vyjevují vnitřní dramata. Pojítkem sbírky však není její tématika, nýbrž lyrická mluvčí, která neustále působí citlivě a zranitelně. „Dveře se zavřely dřív, než jsem stihla říct, / co vrtalo mi hlavou. / Jestli už taky víš, že je to naposled“ (Vltava, s. 15). Pojímá báseň jako prostor, ve kterém se může schovat, jako místo, kde je sama se sebou, se svými myšlenkami, dojmy, radostmi i obavami, je to její útočiště: „Chci teď být chvíli / schovaná v básni“ (bez názvu, s. 5). Báseň lze ve sbírce Tiché chápat jako něco mezi nebem a zemí. Zároveň je tak křehká, že působí jako mýdlová bublina, která se bojí sebemenšího doteku. „Jsi od nebe celý modrý, / jazz for my soul, voníš po dešti. / Jsi báseň v jazyce, ve které neumím číst“ (Ta třetí, s. 47). Básnířka zkrátka používá jednoduché obraty, univerzální obrazy, pěkná slova, na jejichž linku se poučenější čtenář tak úplně nenapojí. Na druhou stranu je potřeba ocenit, že autorka dokáže vytvořit intimní atmosféru a zvládá naznačit tenzi mezi sebou a dalšími subjekty básní. V tomto ohledu si čtenář kolikrát vzpomene například na poetiku Marie Šťastné. Nic zásadního není vyřčeno, ale nejistota je cítit ve vzduchu: „Nepravidelné rány basketbalového míče, / běžkyně pod okny, / křik dětí na hřišti. / Já budu stát támhle a ty tady“ (Vinohrady, s. 31). Je to doklad, že je autorka schopná napsat poutavou báseň. Současně zvládá pracovat i s nadsázkou a vtipem: „Tady na vesnici kohouti zlenivěli. / Vstávají až se mnou, / s pražskou naplaveninou na prázdninách“ (Vysočina, s. 91). V celku ovšem sbírka upadá do šedého průměru, což je škoda. Potenciál v autorce totiž rozhodně je.

Křehkost není vše

Ve sbírce nacházíme krom volného verše i umně zvládnutý verš vázaný, který podtrhuje čtivost. Básně současně spojují podobné tematické a motivické prvky, což na jednu stranu vyvolává dojem uceleného souboru, na stranu druhou ovšem čtenář brzy nabude dojmu, že se motivy a obrazy zkrátka „jen“ opakují bez potřebného proměňování, rozkládání a opětovného scházení se. Například opakováním kontrastů lehkost/tíha, případně tma/světlo, radost/smutek nebo ticho/zvuk častokrát vzniká patos, který dokáže i zajímavý obraz či vjem naprosto zabít. Využívaná introspekce lyrického subjektu navíc kolikrát zůstává příliš nekonkrétní, a tudíž málo uvěřitelná: „Ať už mě dlouho nebolíš, / a když někdy sejdu z cesty, / ať pořád slyším zpívat tmu, / že na mojí straně je Vesmír“ (Modlitba, s. 61)

Nakladatelství Bílý Vigvam vypouští spolu s nakladatelstvím Adolescent, případně s edicí Mlat ve Větrných mlýnech na pole české poezie dnes již ustálený svěží vítr. Společně dávají prostor různým poetikám a mnohdy i autorům, kteří by to s publikováním měli složité. Sbírka Kateřiny Marie Tiché ovšem do této oblasti nezapadá a sama o sobě příliš nepřesvědčuje. Některé básně obsahují silné momenty, ale valná část působí jako klišé (déšť smývá špínu, pití živé vody apod.), navíc se některé texty významově až příliš podobají. Uznání si určitě zaslouží minimalistická vizuální podoba knihy. Matěj Doležel, který stojí za grafickou úpravou, a ilustrátorka Vendula Klímová se dokázali napojit na citlivý svět lyrického subjektu a s něžností ho doprovází. Letmé, někdy až zamlžené barvy poutají pozornost čtenáře víc než básně samotné. Přestože míra patetičnosti mohla být v Ptám se po světle rozhodně menší a básně proškrtanější, může sbírka oslovit čtenáře, který běžně (nejen) současnou českou poezii nečte – byť ji v mnoha ohledech příliš nereprezentuje. Na podobná seznámení valná část současné básnické produkce spíše neaspiruje.